Petr Míka už si může dát bez obav knedlíky, zabývá se prodejem zdravotních postelí

Během hokejové kariéry si splnil sny. Vyzkoušel zámořskou NHL, hrál za reprezentaci, válel domácí nejvyšší soutěž. Petr Míka před lety patřil k velkým talenům, mezi zástupci ročníku 1979 vynikal jednak fyzickými předpoklady, jednak hokejovým uměním. Útočník, jenž mezi elitu vstoupil v pražské Slavii, už ale dnes sleduje oblíbený sport z povzdálí, byť je stále v produktivním věku. "V létě jsem měl smlouvu s Chomutovem, řešilo se moje další angažmá. Určité kontakty probíhaly ve Vrchlabí, ale já si podvědomě říkal, jestli to má vůbec cenu. Naskytla se mi totiž možnost přesunout se do zcela jiného oboru," vypráví.

Účastník mistrovství světa dvacetiletých 1999 navázal během působení v rakouském Feldkirchu kontakt se zástupci firmy, jež se zabývá prodejem zdravotních postelových systémů. "Chtěli otevřít zastoupení v České republice a na Slovensku, byl jsem dotázán, jestli o někom nevím. Případně zda bych o to neměl zájem sám. Tehdy jsem ještě byl aktivní hokejista, ovšem tenhle návrh to změnil. Dlouho jsem o všem přemýšlel, radil se i s tátou, který podniká. A pak se rozhodl," popisuje.

Každý hokejista dřív nebo později řeší podobné dilema. "Před dvěma lety jsem se v Chomutově cítil výborně, bojovalo se o extraligu, všechno fajn. Loni jsem ale nezapadl trenérům do koncepce, měl jsem místo jen ve třetí nebo čtvrté formaci, člověk se pak ocitně trošku na šikmé ploše. Uvědomíte si, že to může jít už asi spíš dolů, je totiž hrozně těžké škrábat se zpátky. Kdyby mi zdraví drželo, mohl bych hrát do nějakých sedmatřiceti let. Řeknu to blbě, ale plácal bych se po Evropě a pak stejně zvažoval stejnou otázku - co dál?" upozorňuje.

Návrh od rakouské firmy přišel Míkovi vhod. "Šel jsem do toho a určitě nelituju. V Praze na Smíchově jsme otevřeli obchod, máme v něm vystavené postele, k tomu malou kancelář, počítač, tiskárnu, platební terminál. Vedu to zatím sám, pomáhají mi bývalý spoluhráč Lukáš Hronek s mojí manželkou. Jsme teprve na začátku, časem bychom rádi otevřeli další obchod, naším cílem bude expanze do jiných měst. Ovšem teď se všechno teprve rozbíhá," připomíná.

Tréninky a zápasy vyměnil za cestování po republice, za práci v obchodě, u psacího stolu. "Působím v oboru, který má podle mého velký význam. Pomáháme lidem, jež trápí potíže se spánkem. Nejde jen o postele, ale také o matrace, polštáře, peřiny. Oslovili jsme třeba docenta Koláře, jemuž se výrobky moc líbí. Vidím v tom velkou perspektivu, naší snahou samozřejmě je, abychom oslovili co nejvíc klientů. Firma spolupracuje s renomovanými rakouskými ortopedy, je prokázáno, že výrobky lidskému zdraví jednoznačně prospívají," přibližuje.

Obchod byl otevřen v listopadu, předtím si Míka užil perné dny. "Bylo toho hodně, co člověk musel zařídit. Nájemní smlouvy, řada jednání, veškeré dokumenty, vybavení showroomu a podobně. Ale nestěžuju si. Tušil jsem, co mě čeká," říká. Po hokeji se mu prý zatím vůbec nestýská, ačkoli s ním skončil teprve nedávno. "Nijak mi to nepřijde. Hokej? Určitě krásná životní kapitola, ale uvědomoval jsem si, že jednou stejně končí. Teď si mohu dát bez obav knedlíky, nemusím tahat bágly u zimáků, neharcuju se autobusem někde po nocích. Nechybí mi to," hlásí vyrovnaně.

Ještě na jaře byl zvyklý polykat tréninkové dávky, nyní ale Míka žije jinak. Sportu se ovšem vzdát nechce. "Nedá se říci, že bych přibral na váze. Kila mám stejná, ale při pohledu do zrcadla je rozdíl vidět. Ubyly svaly, je tam víc tuku. Hokej hrát nechodím, sportovat však budu. Je to důležité. Na podzim jsem neměl skoro řádný čas, jakmile se všechno rozjede, prostor k aktivnímu pohybu se najde." Že by však vzpomínal na staré hokejové časy, to zase ne. "Když jsem s hokejem začínal, měl jsem své sny. Vize. Většinu jsem si splnil. Ovšem teď už jsem v jiné etapě, to je pro mě nyní hlavní," dodává.

Během kariéry válel za Slavii, Havířov, České Budějovice, Vítkovice, Plzeň, Třinec, Karlovy Vary. Za hranicemi oblékal dresy Slovanu Bratislava, německých Drážďan, rakouského Feldkirchu. Pak přišly štace v několika klubech naší první a druhé ligy. "Moji kariéru ovlivnily dost velké problémy s kolenem. Najednou mi dělali plastiku křížového vazu, mozaiku chrupavky a meniskus, při angažmá ve Slovanu jsem vlastně rok nehrál. Zranění mě dost ovlivnilo. Říkal jsem si, co vlastně bude, otevřelo mi to oči," přiznává.

Na život bez hokeje byl možná připraven lépe než jiní. Chlapík, který za reprezentaci sehrál osm utkání a vstřelil dva góly, nyní sleduje hokej z povzdálí. "Nehraju ho, ani na něj moc nechodím. Letos jsem byl na předposledním pražském derby, jinak vlastně ne. Ale pořád se vídám s bývalými spoluhráči. S Markem Tomicou, Michalem Vondrkou, Lukášem Hronkem a s dalšíma klukama. Občas zajdeme na večeři, popovídáme. Jelikož jsem poměrně dost měnil kluby, poznal jsem hodně hráčů. Tím pádem mám i dost známých," usmívá se.

Kdysi patřil k těm, kteří v juniorském věku odešli do Kanady, aby se dostali blíž NHL. Petr Míka to dokázal, v sezoně 1999-2000 sehrál tři zápasy slavné ligy ze New York Islanders, po návratu se objevil v národním týmu, góly dával v domácí nejvyšší soutěži. Časté výměny a zdravotní potíže ho připravily ještě o lepší výsledky, nicméně Petr nelituje.

Našel si novou životní náplň, z jeho vyprávění poznáte, jak ho prodej zdravoitních postelí baví. Věnuje tomu spoustu energie, hokej už je na vedlejší koleji. "Chci to dělat pořádně. Spolupracuju s tátou, který má hodně zkušeností, stále se učím. Pořád přichází něco nového. Ta změna bývá těžká, ale mně to nepřijde. Než se dál trápit s hokejem, je tohle stokrát lepší," hlásí. Kdo ví, jednou ho možná ve sportu napodobí dcerka Karolínka. "Jsou jí čtyři a půl, zatím chodí tancovat. Ale na jaře bychom chtěli, aby začala s tenisem, možná s golfem," uzavírá pyšný tatínek.