Petr Kořínek zkrátil vlasy a hraje jen pralesní ligu. I jako trenér chce zažít adrenalin

Dravý průnik do útočného pásma, kombinace, blesková střela, případně hit u zadního mantinelu. Tak ve stručnosti vypadala hra Petra Kořínka, bývalého vynikajícího útočníka, který strávil podstatnou část kariéry v Plzni. Dlouhovlasý bojovník udivoval velkým nasazením, rval se o každý kotouč, díky nevšednímu stylu získal spousty fanoušků. Od těch krásných dob už ale utekl nějaký čas, v současnosti stojí Kořínek při zápasech na střídačce. Působí jako trenér plzeňského staršího dorostu, u hokeje zůstal v jiné roli. "Rád bych zase zažil ten adrenalin, když jste před plnými tribunami v nejvyšší soutěži. I jako trenér mám určité ambice," říká.

Dorostence aktuálně vede s jiným plzeňským bardem Františkem Černým, předtím Kořínek působil v Klatovech. To bylo záhy poté, co uzavřel aktivní hráčskou kariéru. "Předloni jsem skončil. Když se mi blížila třicítka, říkal jsem si, že by bylo krásné vydržet třeba čtyři pět let. Vidíte, zůstal jsem aktivním hokejistou až do jednačtyřiceti. Upřímně - kdyby mi to před časem někdo předpověděl, nevěřil bych mu," usmívá se.

Hokejovou budoucnost tehdy řešil sezonu od sezony, neměl v tomto ohledu žádné velké plány. "Když se chýlil čas k odchodu, věděl jsem, že bych rád pokračoval jako trenér. Něco jsem u hokeje zažil, myslím, že je dobré, když bývalí hráči předávají zkušenosti mladým klukům. Osobně mě to moc baví, moje cesta k trénování tak nějak sama vyplynula," konstatuje.

Dneska se už s bruslemi a hokejkou prohání hlavně při trénincích dorostenců. "Zápasy hraju za plzeňskou starou gardu. A pak chodím ještě s jedním kamarádem za tým, který působí v nižší soutěži. Je to taková pralesní liga," pokračuje z vesela. "Dělám to proto, abych se udržoval v určité kondici," říká. Pohled na jeho postavu potvrzuje, že je Petr stále fit. "Ovšem nemyslete si, musím se držet. Když po těch letech necháte vrcholového hraní, je to znát."

S trenéřinou začal v Třemošné, poté přešel do Klatov, nyní působí u plzeňských dorostenců. I trenérská kariéra Petra Kořínka se týká zatím výhradně okolí západočeské metropole, kde je doma. A kde zažil největší hokejové úspěchy. "Strašně rád vzpomínám na sezonu 1991-92, kdy jsme ještě v československé lize hráli finále proti Trenčínu. Úžasné bylo celé tehdejší play off," reaguje.

Další velké radosti přišly koncem 90. let. "Vybojovali jsme bronz, zažili jsme krásné časy. Na to se nedá zapomenout." V obou obdobích nastupoval také za reprezentaci, nicméně na velký turnaj typu mistrovství světa se nedostal. "V první fázi jsme jezdili na akce nároďáku s Davidem Bruskem, jenže Plzni to tehdy nešlo. Později přišly další šance, za Ivana Hlinky jsem byl dvakrát šampionátu blízko. Ovšem panovala konkurence, navíc jsem se jednou na posledním přípravném turnaji ve Švédsku zranil. Nebýt toho, možná bych si mistrovství zahrál," přemítá.

Velké mezistátní klání mu zůstalo zapovězeno, ovšem když se Kořínek ohlédne proti času, je jeho hokejový příběh hodně bohatý. A také v určitých ohledech smolný. Počátkem 90. let usiloval kupříkladu o průnik do NHL, ale pro Evropany to ještě nebyla ta pravá doba. "Draftoval mě Edmonton a já tam odjel na přípravný kemp. Oilers rok předtím vyhráli Stanley Cup, v 80. letech ho získali třikrát. Mužstvo bylo pohromadě, šance na průnik do týmu v podstatě minimální. Později by to bylo určitě lepší."

Dva týdny tenkrát strávil na farmě, pak se rozhodl pro návrat domů. "Ve farmářské soutěži se to hodně řezalo, nebylo to ani zajímavé z hlediska financí. Šel jsem zpátky," vysvětluje. Za angažmá se postupně vydával na všechny světové strany - hrával ve Finsku, Švédsku, na Slovensku, v Německu i v Itálii. "Nejvíc se mi asi líbilo ve Finsku. Hrál jsem tam nejdéle, je to krásná země. Zahraniční zkušenosti mě každopádně obohatily, vzpomínám rád třeba i na Itálii," říká.

To už bylo na sklonku kariéry. "Někdo by si mohl myslet, že to tam byl hokej bez stresu. Pohodička, klídek. Ale kdepak! Tlak na cizince je všude stejný, v každém klubu chtějí výkony a výsledky. Pokud nejsou, je to špatné. Rok jsem třeba hrál s Freíburgem německou DEL a nebyla to žádná legrace. Člověk pořád musel dokazovat, že na to má. Všude," upozorňuje.

Výčet zahraničních klubů, kterými tenhle světoběžník prošel, je mimořádně bohatý: Lukko Rauma, Kuopio, Nyköping, Södertälje, Pori, Zvolen, Freiburg, Skalica, Martin, Egna. Rok následně strávil také v německé Oberlize, konkrétně ve Weidenu, poté následovaly už jen štace v tuzemských druholigových klubech. Všude si Kořínka oblíbili. Není divu - za každých okolností na ledě udivoval aktivitou, odhodláním. Dával branky, uměl  rány rozdávat i přijímat.

Každého navíc upoutaly jeho dlouhé vlasy. "Byl to můj styl. Líbí se mi tvrdší muzika, poslouchám ji pořád. Když to jde, vyrazím na koncerty. Delší vlasy ke mně patřily, to je fakt. Říkal jsem si, že když je mám, proč je nenechat růst. Ale dneska už je to trošku jiné. Jsem starší, i vzhledem k věku jsem se nechal trošku ostříhat," líčí s úsměvem. Petr ke sportu vedl i dceru, která se věnovala tenisu, sám má radost z toho, že mohl zůstat u hokeje.

Prozatím ho naplňuje práce u staršího dorostu, ale časem by chtěl zkusit víc. "Koho by nelákala třeba extraliga dospělých. Jak jsem řekl, trenéřina mě baví, klukům se snažím předat co, co jsem se sám kdysi naučil. Pokud se někdy naskytne možnost, chtěl bych jít i k dospělým. Jako hráč jsem měl určité ambice, totéž teď coby trenér. Atmosféra velkých utkání je jedinečná, mám ji pořád v sobě. Nebylo by špatné, kdybych ji jednou mohl zase nasávat ze střídačky," uzavírá někdejší útočník, který za reprezentaci Československa a České republiky sehrál celkem 20 utkání, v nichž zaznamenal tři branky.