Petr Hubáček: kdyby trenér nakázal, ať hodím hokejku do hlediště, poslechnu ho

(STOCKHOLM, od našeho zpravodaje) Na sklonku léta prožíval reprezentační debut při Poháru České pojišťovny v Liberci. Mezitím se přehnala další sezona. Ještě když nastupoval začátkem dubna do prvního soustředění v Mladé Boleslavi, netušil Petr Hubáček, že může mít mistrovství světa tak na dosah. "Všichni jsme počítali, že to je na chvíli a že pak pojedeme domů. Každý zhruba tušil, jakou má šanci. Teď je větší než před měsícem. Ale že bych z toho nespal, to ne," soudí šestadvacetiletý vítkovický útočník.

Podle vlastních slov není typem, co by spekuloval na dlouho dopředu. "Z play off jsme s Vítkovicemi vypadli bohužel hodně brzy. Dostal jsem pozvánku a byl rád. Ovšem nepřemítám, co bude, nevytvářím žádné dalekosáhlé závěry. Buď to vyjde, nebo ne."

Vedle omluvenek možných posil ze zámoří napomohla Hubáčkovi určitě i jeho snadná adaptace na mezinárodní hokej. Nemá problém hrát do těla. Dovede se přizpůsobit vyšší rychlosti. "Můj hokej je založený na bruslení. U nás v lize je navíc hodně hákování, držení, což se tady tolik neděje. Ani s větší tvrdostí nemám potíže."

V turnaji LG Hockey Games ve Stockholmu se mohl potkávat s hráči, kteří se už stali legendami. Finové Ville Peltonen, Petteri Nummelin, s ruskou výpravou dorazil jeden z nejlepších nováčků NHL Alex Ovečkin. "Zrovna Nummelin je nejlepší bek, jakého jsem kdy viděl," míní Hubáček. "Ale hokej jinak moc neprožívám. V televizi se na něj nedívám, nebaví mě to. Ani i když se hraje mistrovství světa. Neřeknu si, že musím být v pět doma, abych stihl začátek, poněvadž hrají naši. Zapnu to třeba až na konci. Nesleduji ani přenosy z NHL."

Ani když někoho slavného potká, netají se mu dech. "Jo, to kdyby se mnou nastoupil do výtahu Frank Lampard, budu nervózní jako pes," připomíná svůj největší idol a hvězdu londýnské Chelsea. "Stačilo, když mě jeden známý novinář vzal v Olomouci za Petrem Uličným. Potil jsem se jako nikdy," říká bezelstně Hubáček.

Hokej zdědil po tátovi, který ho také hrál. Ale mimo led ho mnohem víc bere fotbal. Hlavně anglická liga a tým Chelsea. Agentura zastupující Hubáčkova víkovického spoluhráče Radka Philippa se stará o brankáře Petra Čecha, který za ni chytá. Hubáček tak získal Lampardův dres s věnováním. "Chtěli bychom se na Chelsea někdy podívat. Chystáme se snad dva roky. Ale ještě jsme se nerozhoupali."

Sám dva roky působil v zámoří. Během dvou sezon nastoupil v NHL k šesti zápasům za Philadelphia Flyers. Zbytek času trávil na farmě. "Nebyl jsem na to psychicky připravený," hodnotí s odstupem času. "Nedokázal jsem překousnout, že tam po člověku chtějí věci, které našinci mohou připadat směšné. Zapřel jsem se, že je dělat nechci a nebudu. To byla největší chyba a zároveň důvod, proč jsem si rozbil hubu a nedosáhl víc. Nevěděl jsem, jak se chovat v kabině, ke spoluhráčům, k trenérovi. Byl jsem mladý a hloupý."

V šestadvaceti letech má jiný rozum. Práva na něj mezitím získal Nashville. "Pokud bych se měl za moře vrátit, šlo by to jen cestou jednosměrné smlouvy. Ale spoustu věcí bych udělal jinak. Kdyby mi dneska kouč třeba nakázal, ať hodím hokejku do šestnácté řady v hledišti, poslechnu ho a udělám přesně to, co řekl."

V současné situaci by možná měl i lépe zametený chodník před mistrovstvím světa. "Hráči působící v zámoří mají lepší mediální jméno. Pokud někdo přijde odtud, všichni si logicky odvodí, proč by neměl být lepší než druzí," konstatuje Hubáček. Ale o tom bychom se mohli bavit hodně dlouho.

V minulé sezoně, kdy NHL měla výluku, naopak zamířily zástupy hokejistů ze zámoří také do české nejvyšší soutěže. "Našlo by se dost těch, co zapadli do průměru, byli nevýrazní. Někdo může zářit v NHL, ale tady se neprosadí. A stejně je to naopak: jiný hraje výborně v Evropě a v Americe je to pak o ničem."

Velmi nezkušený český tým na LG Hockey Games nezískal ani bod. S Ruskem prohrával ve 23. minutě už 0:5. Jak je v takové chvíli člověku na duši? "Hrozně. Napadá ho, že může dopadnout klidně 9:0, 10:0, 11:1. Cítí se trapně. Nejraději by utekl a někam se na týden schoval. Jenže zápas se musí dohrát."

Konečný výsledek 5:7 byl přece jen přijatelnější. "Rusové začali hrát na sebe, podařilo se nám to aspoň stáhnout," popisuje Hubáček, který vstřelil druhý český gól. "Honza Peterek zvedl puk a chtěl mi ho dát. Ale já ho odmítl. Nebyl to můj první gól v reprezentaci. Jenže ani tehdy jsem si puk neschoval."

V reprezentaci zažívá rozdílnou atmosféru, než poznal v klubu, kde je zaběhnutý určitý režim. "Tady se člověk potká s kluky, které znal jen od vidění. Najednou s nimi tráví spoustu času. Vzájemně se poznáváme, oťukáváme. Ze začátku se probírají obvyklá témata, dál najednou nevíte, co povídat. Ale po nějaké době už se bavíte úplně o všem. Začne vám připadat, jako byste se znali spoustu let."