Petr Gulda se potkal na ledě se synem. Teď už můžu klidně skončit, směje se

V českých luzích a hájích není obvyklé, abyste v sestavě jednoho týmu našli otce se synem. Kdysi v Milevsku to byli Suchánkové, oba Rudolfové. V dresu Nového Jičína se v úvodním duelu kvalifikace play off objevili otec a syn Guldové, oba Petrové. I když nastupovali v různých pětkách, na ledě se přece jenom potkali. To proto, že Petr-otec byl v závěru vytěžován opravdu hodně. O to víc jej porážka v prodloužení mrzela. „Půl minuty před koncem prodloužení, to bolí hodně,“ krčil rameny po zápase zkušený bek, který odehrál stovky zápasů jak v naší, tak německé nejvyšší soutěži. Jeho syn naopak do seniorského hokeje teprve naskakuje.

Vidět na ledě otce se synem je docela zvláštní, viďte?
Petr otec: „Já jsem ve čtyřiceti skončil, začal jsem trénovat v Opavě. Pak jsme se tam nějak nepohodli a odešel jsem do Jičína. Tím se mi čím dál víc otevírala šance, že bych si se synem mohl zahrát. Teď se stalo, že několik kluků máme zraněných, museli naskočit junioři. Jsem šťastný, že se mi to podařilo. Teďka bych mohl s klidem skončit, ale ještě bych chtěl pokračovat.“

Petře, těšil jste se, že si s tatínkem konečně zahrajete?
Petr syn: „Samozřejmě jsem se těšil. Moc jsme se na to, že si poprvé zahrajeme spolu, oba těšili. Trenér mi dal důvěru, abych zkusil pomoct mužstvu, jsem moc rád.“

Říkal jste mi, že jste se do Čech vrátil proto, aby synové hráli pořadný hokej. Splnily se vaše představy?
Petr otec: „No, splnily... V Opavě se hrála dorostenecká extraliga, to bylo o nečem jiném. Nakonec to dopadlo, jak to dopadlo a v Novém Jičíně jsme si spolu zahráli. Jsem spokojený, že se to povedlo a jak říkám – mohu v klidu skončit. Je to nádherný pocit.“

Pro mladé je uritě dobré, když si mohou zahrát, byť ve druhé lize, mezi dospělými?
Petr otec: „Určitě. Juniorský hokej se hraje jinak, je to o rychlosti. Tady je to o něčem jiném. Jsou tu třeba kluci, kteří se nedostali do 1.ligy a výše a naopak zkušení hráči, kteří se vracejí z extraligy. Samozřejmě, každý zkušený hráč těm mladým pomůže. Třeba Pepa Štraub ve Vsetíně a už i já... Mladí hráči to určitě potřebují, i my jsme pomoc jako mladí potřebovali. Druhá liga je těžká. Omladit, to ano, ale ne až tak, jako jsme museli my. I když dneska to nebylo moc vidět, mohli jsme i vyhrát. S dnešním zápasem můžeme být spokojeni, ale za to si nic nekoupíme. Prohráli jsme a jsme jeden zápas pozadu. Věřím, že s tím ve čtvrtek ještě něco uděláme. Vsetínští jsou stejní hokejisté, jako my. Jsou ale trochu ve výhodě, tlak je teďka na nás. My se ještě pokusíme se sérií něco udělat a věřím, že se v sobotu ještě sejdeme ve Vsetíně.“

Jaký je to pocit hrát v první pětce, vedle Petra Macháčka, jičínské ikony?
Petr syn: „Ti hráči mně hodně pomáhají. Já jsem tam od toho, abych dělal černou práci a vybojoval pro ně puky. Oni pak rozhodují zápasy.“

S tatínkem jste se dneska na ledě potkali. Křičí na vás na ledě, nebo na to není čas?
Petr syn: „Poradí mi vždycky na střídačce. Já si z toho něco vezmu a snažím se to pak udělat na ledě líp. Teda, v příštím střídání to zkusím...“

Na střídačce to chytnete z první ruky, ne až doma, kdyby tatínek seděl na tribuně?
Petr syn: „Táta mě kdysi v Opavě trénoval, byl jsem na to zvyklý. Ale toto je trošku jiná situace. Postupem času se stal normálním hráčem, už ani na ledě nevnímám, že je to otec.“

Připadalo mi, že jste byl dneska na ledě minimálně třicet minut. Určitě jste si pořádně zahrál?
Petr otec: „To ano... Mám toho dost. Máme velkou marodku a mladí kluci by možná závěr těžce zvládali. Ale toho ice timu bylo opravdu hodně. Snad se z toho do čtvrtka nějak oklepu.“

Jak snášíte skutečnost, že polovina mužstva jsou ročníky 88 až 91?
Petr otec: „Už jsem to zažil v Německu, když jsem tam hrál 2.ligu. Tam jsou dvě pětky starších hráčů a zbytek jsou mladí kluci, 17 až 19 let, takže jsem tady docela zapadl, jsem už takový bača, jak se říká. Nevím, jestli mě mladí berou. To je už jiná generace. Já si ale z toho nic nedělám, musím se přizpůsobit mladému kolektivu. Mě to ale baví a když můžu hrát se synem, to mě ještě povzbuzuje.“

Jak se hraje vám v tak mladém kolektivu?
Petr syn: „Moji spoluhráči z juniorky jsou na tom podobně, jako já, musí bojovat o svoje místo v tomto „marodkovém“ kádru.“
Petr otec: „Je to ideální situace, jak se prosadit do seniorského hokeje, chytit šanci za pačesy.“

Pro mladíky je určitě dobře, když mohou naskočit do play off a ne do bojů o záchranu?
Petr syn: „Jednou musel nastat ten čas, kdy jsem mohl vyzkoušet mužský hokej. Třeba zjistit, jak mám trénovat.“

Dneska se mi zdál váš tým jakoby ospalý. Probudila vás až neproměněná penalta domácích?
Petr otec: „Ta penalta, to bylo povzbuzení. Ale neřekl bych, že jsme byli ospalí. My jsme hráli pořád ve čtyřech. Jestli fauly byly nebo nebyly, to už je teď jedno, je to play off. Ale to byl náš problém, hráli jsme často v oslabení. A když jsme dostali dva góly, to se hraje špatně. Ale ta penalta nás nastartovala. Už jsme neměli co ztratit. Je jedno, jestli prohrajete třeba 1:5. Mrzí nás, že jsme zápas prohráli 30 vteřin před koncem. Doufám, že se poučíme z chyb a že se jich ve čtvrtek vyvarujeme. V pěti jsme byli domácím vyrovnaným soupeřem.“