Peter Veselovský pracuje v ocelárnách, za Albertville i Prahu vděčí hlavně Hlinkovi

Krátce před rozpadem společného státu Čechů a Slováků zažil sezonu, v níž federální reprezentační výběr získal bronzové medaile na olympiádě v Albertville i na šampionátu v Praze. Peter Veselovský byl u obou úspěchů a ročník 1991-92 považuje za nejúspěšnější v kariéře. "Dostal jsem se na olympijské hry i na mistrovství světa. Byl to skvělý zážitek, navíc jsem mohl být ve výborné partě kvalitních hráčů. Moc rád vzpomínám," říká někdejší opora košického hokeje.

Zatímco mnozí jiní hokejisté slavných VSŽ v současnosti působí u milovaných sportů, anebo se čas od času připomenou na exhibičních akcích, Veselovský žije v ústraní. "Po skončení kariéry jsem koketoval s možností, že bych u hokeje zůstal v nějaké roli. Možná trenérské, nevím. Ale bylo to všelijaké. Odešel jsem a dneska působím v jiné oblasti," konstatuje s nadhledem.

Fyzicky disponovaný útočník, jenž uměl hrát do těla, měl dostatek síly a úspěšný byl třeba i na vhazování, pracuje v košických ocelárnách. "Dělám v normálním provozu, chodím na směny. Jednou odpolední, pak noční. Nevadí mi to. Zvykl jsem si rychle - možná i díky tomu, že jsem byl z vrcholového sportu zvyklý na určitou disciplínu. V práci máme fajn kolektiv, řada lidí mě zná, drží palce. Nemohu si stěžovat," konstatuje.

Veselovský sice začínal s hokejem jako osmiletý v Liptovském Mikuláši, ale doma je už pěkných pár let v Košicích. "Přišel jsem do VSŽ v roce 1984, pak jsem se ještě krátce vrátil do Mikuláše, následovaly dva roky vojny. No a poté jsem v Košicích získal stabilní místo. Nejraději vzpomínám na federální titul z roku 1988, který jsme získali v Praze na Spartě. Já poslední zápas nehrál pro zranění, ale radost z triumfu to pochopitelně nijak nesnižovalo."

Tehdy začínal vystrkovat drápky i směrem k reprezentaci, Veselovský dlouho nastupoval za rezervní B tým. "Vedli ho tehdy Ivan Hlinka a Zdeněk Uher, sehrál jsem pod nimi spoustu zápasů. Myslím, že mi to později pomohlo. Pan Hlinka mě velmi dobře znal, když převzal první nároďák, zařadil mě do výběru," připomíná. Na slavného kouče nedá dopustit. "Byl to skvělý psycholog, vynikající trenér. Škoda, že odešel tak brzy," lituje.

Právě ikona českého hokeje zapříčinila, že se Veselovský dostal do týmu, který slavil triumf na olympiádě v Albervillle i na MS v Praze. "Nastupoval jsem v jedné formaci s Igorem Libou a bylo to krásné. Igor je nejlepším košickým hokejistou všech dob, pro mě znamenala spolupráce strašně moc. To samé platí o možnosti hrát za československou reprezentaci," vyznává se.

Bronzové medaile z her i ze šampionátu v roce 1992 opatruje jako oko v hlavě, jsou totiž jeho nejcennějšími relikviemi. "Na mistrovství světa jsme byli minutu a půl od finále. Pořád mám před očima, jak Finové v semifinále vyrovnali, jak jsme ztratili nájezdy. Co se dá dělat. Mohli jsme bojovat o zlato, ale neměli jsme štěstí. To je život," podotýká vyrovnaně.

Svůj první velký turnaj mohl sehrát už v září 1991. "Pan Hlinka mě zařadil do týmu pro Kanadský pohár, ale já se v přípravě zranil. Místo mě jel Kamil Kašťák," říká. Po rozpadu federace už žádnou podobnou zkušenost neudělal. "Byl jsem sice na předolympijském turnaji, ale do Lillehammeru na olympiádu jsem nejel. Dost se o tom mluvilo, dodnes nevím, proč mě trenér Šupler nevzal. Ale už je to dávno, nemá cenu se k tomu vracet," dodává.

Ve slovenské reprezentaci začali dostávat přednost zástupci mladší generace, Veselovský se soustředil na klubové povinnosti. Velmi rád si připomíná sezonu 1994-95, kdy válel českou nejvyšší soutěž za Plzeň. "Moc povedené angažmá. Pan Haber mi pak nabídl novou tříletou smlouvu. Podepsal bych, ale patřil jsem Košicím a musel se vrátit. Klub chtěl udělat titul, což se nepovedlo, já už se pak do Čech vrátil jen krátce, když jsem hrál za Karlovy Vary."

V zahraničí okusil také francouzský hokej, když byl hráčem Caen, dost dlouho přeskakoval mantinely v Maďarsku. Platil za jednu z největších hvězd celku Dunaferr Dunaujváros. "Byli jsme účastníky Alpské ligy, k tomu domácí soutěž. Připadal jsem si jako v NHL - 80 zápasů, a skoro pořád na ledě, protože se většinou hrálo na dvě pětky," směje se. Po návratu oblékal ještě dres Skalice nebo Spišské Nové Vsi, kde se znovu potkal s Igorem Libou. Načež s vrcholovým hokejem skončil.

11. listopadu minulého roku oslavil Veselovský 45. narozeniny. Ve vrcholovém sportu ho nenajdete, rekreační hokej ale stále hraje. "V Košicích máme amatérskou ligu. Nastupuju za ocelárny a pořád mě to baví," přiznává. K hokeji vedl i syna. "Do juniorského věku hrál chlapec výborně, potom se však přidaly i zdravotní potíže a nakonec skončil. Ovšem hraje stejnou rekreační soutěž jako já, i když v jiném mužstvu," vykládá tatínek.

S potomkem se potkal jako spoluhráč, pro oba to byl zážitek. "Loni jsme spolu hráli v jedné pětce, syn je šikovný a rozumný, nijak jsem na něho nemusel křičet. Užívali jsme si to. Komu se něco podobného podaří?" zmiňuje. Když má Veselovský čas, vyrazí se podívat na slovenskou extraligu, v níž patří Košice tradičně k nejlepším týmům. Během olympiády ve Vancouveru pochopitelně držel palce slovenské reprezentaci.

"Byli jsme strašně blízko medaili. Chlapci hráli úžasně, škoda toho zápasu s Finskem. I semifinále s Kanadou. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby Pavol Demitra v závěrečné šanci střílel o dva centrimetry vedle a dal gól." Sám už na elitní hokejové časy jen vzpomíná. "Vídám se s kamarády z košického týmu, ale přátele z Čech jsem hodně dlouho neviděl. Mám jich u vás dost, ale bohužel se do Prahy nebo jinam nedostanu. Moc rád bych je tedy aspoň touto cestou pozdravil," uzavírá.