Pašek by slavil padesátiny. Vynikající útočník i kamarád, vzpomínají Hořava s Růžičkou

Kdyby byl naživu, seděl by u stolu s přáteli a slavil životní jubileum. Dušan Pašek se narodil 7. září 1960 a patřil k nejlepším slovenským hokejistům. Někdejší dlouholetý federální reprezentant, který se mezi elitu propracoval ve Slovanu Bratislava, si ale padesátin neužije. Je to už totiž víc než dvanáct let, kdy nečekaně zemřel. Stalo se 14. března 1998, krátce po olympijských hrách v Naganu.

Mistra světa tehdy našli zastřeleného ležet na stole jeho kanceláře, kterou měl v hotelu kousek od bratislavského zimního stadionu. Pašek napsal šest dopisů na rozloučenou, v ruce držel pistoli, průstřel čela naznačoval, proč došlo k úmrtí. Jenže celou smutnou událost i s odstupem času provázejí nejasnosti. Podle expertů se Pašek sám těžko mohl střelit do čela, nabízí se spekulace, zda nešlo o vraždu. Jenže to už se patrně nikdy nikdo nedozví.

Pašek tehdy patřil k předním funkcionářům slovenského hokeje, po nepovedených hrách v Naganu se jmenovitě na něj valila kritika za mizerné vystoupení slovenské reprezentace, kterou o postup do hlavní skupiny turnaje připravili Kazaši. Ale nechce se věřit tomu, že by tato skutečnost mohla mít tak tragické důsledky. Pašek jako špičkový hokejista zažil nádherná vítězství, ale i tvrdé prohry a nezdary. Například v Moskvě 1986 nebo na olympiádě 1988 v Calgary.

Spíš šlo o něco jiného. Znalci tehdejších poměrů tvrdili, že si Pašek zapletl s podivnými lidmi, debatovalo se o jeho kontaktech s podsvětím. Vynikající útočník mohl mít dluhy, rád se prý věnoval hazardu, jedna verze dokonce tvrdila, že byl svým způsobem zatažen do obchodování s drogami. Ať byla skutečnost jakákoli, nečekaná smrt legendy československého hokeje stále nebyla uspokojivě vysvětlena. A už asi ani nebude.

Fanouškům a kamarádům při vzpomínce na populárního "Ceca" vytanou na mysl především jeho hokejová kouzla, parádní akce, hromada gólů. "Byl to typ silového útočníka, který hrál na tehdejší dobu kanadským stylem. Tenkrát se hodně kombinovalo, ale Dušan předváděl hodně agresivní hokej, který měl založen na kondici. Když jí postrádal, bylo to slabší. Ale pokud byl v potřebné fyzičce, dokázal veliké věci," konstatuje obránce Miloslav Hořava.

Podobně hovoří i Vladimír Růžička. "Dušan? Super kluk, kamarád. A výtečný hokejista," sklání poklonu legenda českého hokeje. Společně toho všichni tři zažili dost. V reprezentaci hráli na světových šampionátech i na dvou olympiádách. Největší úspěch přišel v Praze 1985. "Vyhráli jsme mistra světa, Pašek hrál tehdy velmi dobře," oceňuje Růžička přínos útočníka, jenž tehdy naskakoval ve formaci s Jiřím Lálou a Jiřím Šejbou.

Právě Růžička s Paškem zařídili klíčovou výhru na turnaji. "Ve finálové skupině jsme porazily Sověty 2:1, góly dávali Růža s Dušanem. Myslím, že ta Paškova branka do sítě Myškina se mi vybaví asi nejvíc, když vzpomínám na jeho působení v reprezentaci. Byla každopádně nejslavnější a nejdůležitější," konstatuje Hořava. Růžička připomíná, že slovenský centr už tehdy naplňoval představy o důrazném bojovníkovi, který by se neztratil ani na zámořských kluzištích. "Jeho tah do brány byl úžasný. Prožili jsme spolu toho hodně, Pašek sehrál spoustu skvělých zápasů.," dodává.

Miloslav Hořava tvrdí, že bránit Paška coby útočníka nebylo nic snadného. "Nebyl tolik do kombinace, zato si to pokaždé namířil k bráně. Nebojácný, zdravě agresivní hráč," reaguje. Cesty zlatých hochů ze zlaté Prahy 1985 se později rozešly, ale hokejisté zůstali přáteli. "Já Dušana pak už moc nevídal, on měl logicky nejblíž k dalším klukům ze Slovenska - k Rusnákovi, Libovi, Lukáčovi. Vím, že byl později v NHL, náš kontakt slábnul," přiznává Hořava.

Růžička potkával někdejšího spoluhráče také méně. Když se dozvěděl, co se v březnu 1998 stalo, byl zaskočen. Jako všichni ostatní. "Strašná škoda, Dušan zemřel mladý, nebylo mu ani čtyřicet. Mrzí mě, že to takhle dopadlo," lituje s odstupem času. Kdyby tragické okolnosti nenastaly, hrál by Pašek patrně nyní za tým veteríánů podobně jako jiný bývalí reprezentanti, dost možná by mu patřila důležitá funkce ve slovenském či světovém hokeji.

Byl jazykově vybavený, velmi inteligentní, uměl komunikovat. V době před rokem 1989 sice spolupracoval s STB, což později prokázaly dostupné materiály, aktivně působil v SSM. Nicméně chyby vykoupil prací pro slovenský hokej na poli diplomatickém i ekonomickém. Prošel svět, hrál zámořskou NHL za Minnesotu, působil v Itálii, Švýcarsku či ve Finsku. Všeobecně se těšil velké oblibě díky otevřené povaze a normálnímu vystupování.

O jeho hokejových schopnostech hovoří třeba reprezentační statistiky. Pašek sehrál 196 mezistátních utkání a nastřílel 69 branek, v lize nasbíral 187 gólů. V roce 1993 skončil s aktivní kariérou, stal se z něj funkcionář, v prosinci 1997 byl jmenován šéfem slovenského svazu. Za necelé čtyři měsíce byl po smrti. Znalci poměrů tvrdí, že se tenkrát Pašek řítil do propasti. Rozjel vysokou hru, na kterou doplatil. "Udělal jsem chyby a za ty musím přijmout odpovědnost," napsal ve zmíněných šesti dopisech na rozloučenou.

V dlouhých textech se vracel k minulosti, komentoval pocity, které těsně před tragédií měl. Byl skleslý, zlomený. "S hokejem jsem začínal, s hokejem i zemřu," uvedl mimo jiné. Pak přišel výstřel z pistole. Do čela. Způsobem, který člověk sám těžko dokáže realizovat. Podle vyjádření policistů se však jednalo o sebevraždu, případ byl odložen. Otazníky ale zůstávají. Ať se ale stalo cokoli, život skvělému hokejistovi bohužel nikdo nevrátí...