Pardubice tři zápasy nedaly gól. Moc dlouho držíme puk, vidí důvod obránce Aleš Píša

Jak nevyzpytatelná umí být extraliga, hořce poznávají hokejisté Pardubic. Ještě před třemi zápasy se díky vydařenému období vyhřívali na prvním místě tabulky. Pak ale přišel útlum a Východočeši musejí vstřebávat třetí porážku v řadě. Co víc, během utkání s Třincem, Spartou a Kometou nedokázali vstřelit ani jeden gól. Radost z parádního rozjezdu vystřídaly chmury. Gólově se odmlčel zabiják Sýkora, v koncovce se nedaří ani dalším. Těšit tak Pardubice mohla po zápase s Kometou pouze defenzivní činnost, jediný gól inkasovaly v nájezdech.

Že bude tradičně vypjaté utkání dvou rivalů rozhodovat jeden gól v samostatných nájezdech, tomu od úvodu nic nenapovídalo. Několik dobrých šancí si připravily oba týmy. „Nacházíme se v období, kdy nám to tam prostě nepadá. Možná by se utkání vyvíjelo jinak, kdybychom tu smůlu protrhli. Nezbývá nám nic jiného, než se tím prokousat a dostat se zpět do střelecké pohody,“ konstatoval trenér Pardubic Zdeněk Venera.

Největší šanci spálil útočník Kousal, který sice v těžké, ale přesto řešitelné pozici netrefil prázdnou branku, a přesně tak doložil trápení předloňského mistra. „Když nedáme dva zápasy góly, tak pak ta deka na nás padá víc a víc. Přijde mi, že kluci nemají na hokejkách takovou tu pohodu. Ani my obránci se moc nedostáváme ke střelám, soupeři nás dobře pokrývají,“ vystihl situaci pardubický zadák Aleš Píša.

Ten měl během zápasu s Kometou spíše defenzivní starosti, takže na podporu útočné snahy mu moc sil nezbývalo. „Brno je na tom výborně bruslařsky, na to nás trenér upozorňoval předem. Duely s Kometou jsou velice náročné. Dnes to jen potvrdili, nedali nám jediný metr zadarmo,“ ocenil soupeřovy kvality. Brno hrálo velice účelně a dle slov trenéra Kýhose nakonec odjíždělo s jedním bodem navíc nad původní plán.

Zejména ve třetí třetině se Kometa nikam nehnala. Stav 0:0 jí vyhovoval, o to více se museli snažit hráči Pardubic. Ti si sice vypracovali několik střeleckých pozic, ale faktem je, že na Čiliaka létaly puky výhradně z velké vzdálenosti. Pokud vůbec, často totiž Východočeši troskotali na zdlouhavé kombinaci. „Chyběla střela, jedna povedená střela. Podle mě moc dlouho držíme puk. Měla by být jedna přihrávka na modrou čáru a rána. Střílet, střílet a střílet. Čím častěji, tím větší je šance, že padne gól,“ potvrdil Píša.

Zkušený bek se paradoxně postaral o nejvzrušivější moment celých pětašedesáti minut hry, leč ne s hokejkou a pukem. Už ve 14. minutě vyzval k pěstnímu souboji brněnského Jana Káňu. „Nepřihodilo se nic mimořádného. Prostě to takhle vyplynulo ze situace, zápas byl vyhecovaný, tak jsme do toho šli. Patří to k hokeji,“ pravil ledabyle Píša, který měl v bitce s o poznání mladším sokem celou dobu navrch.

„Při posledním strčení od něj už mi povolily nervy, a tak to prostě vzniklo. Férové to sice bylo, ale do bitky to mělo pořád daleko. Spíš mi to přišlo jako kondiční cvičení, moc ran tam nepadlo. On se mě držel a já ho nemohl odstrčit,“ nabídl svůj pohled Píša, jenž na body jasně vyhrál. „Abych se přiznal, tak jsem z toho ani radost neměl, táhle léta už mám za sebou. Navíc to byl mladý kluk, nepotěšilo mě to.“