Odešel vyhlášený litvínovský univerzál, dlouhé vážné nemoci podlehl František Procházka

Smutná zráva zasáhla český hokej. V pátek 27. dubna zemřel František Procházka, bývalý vynikající obránce Litvínova a reprezentace. Účastník čtyř mistrovství světa podlehl v mostecké nemocnici dlouhé vážné nemoci, vynikající univerzál odešel ve věku 50 let. Mezi největší úspěchy Františka Procházky patřily bronzové medaile ze šampionátu 1992 a olympijských her v Albertville ze stejného roku. Na mezistátním ledě sehrál 95 zápasů a vstřelil 14 branek, po odchodu z Litvínova hrál hokej také ve Finsku, Německu, Itálii či Velké Británii.

V 80. a 90. letech minulého století platil za jednoho z nejlepších tuzemských beků, ale pak poněkud sešel z očí. Ve vrcholovém hokeji nepůsobil, krátce vedl coby trenér druholigové Teplice, posléze se zabýval jinou činnosti. Když jsme před rokem a půl tvořili materiál do seriálu Psali historii, byl v parádní náladě. Procházka bydlel v litvínovském Koldomu, bohatou kariéru dávno nechal za zády, brusle a hokejku odložil do skříně. Každý nemá to štěstí, že pokračuje u sportu i po odchodu z vrcholové éry, navíc v životě přijdou chvíle, které jeden nečeká. Zatáčky osudu potkaly i Procházku.

Životní přestup z Havířova

Nicméně dál zůstal stejně otevřený jako před lety. "Hokej sleduju, ale spíš na dálku. Nějaký čas jsem dělal trenéra v Teplicích nebo Bílině, ovšem pak mě přestalo bavit řešit ty věčné problémy. Chodit za starostou a prosit o příspěvky, odrážet nálady rodičů. Nechal jsem toho, už je to nějaký pátek. Nyní bych se docela rád k trenéřině vrátil, ale není to jednoduché. Příležitosti moc nejsou, navíc mám zdravotní potíže. Měl bych jít na operaci s oběma kyčlemi. Zatím to oddaluju. Dokud se belhám, zkusím vydržet," říkal.

Vynikající obránce prožil většinu sportovního života v Litvínově. Tedy ve městě, kde vychovali desítky skvělých hokejistů. Ale Procházka odtud nepocházel. "Vyrůstal jsem v Havířově, odkud jsem do Litvínova přišel v dorosteneckém věku. Jako kluk jsem dělal všechno možné - fotbal, tenis. I ragby. Tahle všestranost mi pomohla, později mi bylo jedno, jestli nastupuju v obraně nebo v útoku. Byl jsem univerzální hráč, kterého to vždycky táhlo dopředu," vzpomínal.

Jako kluk si musel zvyknout na odloučení od rodiny, stěhování na druhý konec republiky nebylo jen tak. "Ale ze severu Moravy přišel do Litvínova také Eda Uvíra, z Opavy byli Jindra Korph nebo Josef Chabroň. Vytvořili jsme takovou moravskou partu, přidal se k nám třeba Honza Ludvig z Liberce, navíc místní kluci nás hned vzali mezi sebe." Jak se později ukázalo, pro Procházku to znamenalo životní přestup. Pod Krušnými horami totiž zdomácněl. Oženil se, založil vlastní rodinu. Zůstal natrvalo.

"Do Havířova se už dostanu málo. Maminka mi umřela, mám tam tátu, o něhož se stará hlavně sestra. Z Litvínova to není zrovna blízko, ale párkrát do roka se tam vypravím. Doma jsem dávno v Litvínově," říkal. Když v tehdejším týmu CHZ začínal, užil si od místních občas hecování. "No jo, smáli se mi, že mluvím ostravským nářečím. V Havířově zase, že jsem nasákl češtinou. Ale bylo to v dobrém. Každý chápal, že pro mě byl Litvínov šancí. Mohl jsem hrát ligu, dostat se do reprezentace. Nastupovat za černo-žluté, to tehdy něco znamenalo. Konkurence jako hrom, míst málo. Prosadili se jen ti nejlepší."

Do reprezentace raketovou rychlostí

V 80. letech to platilo dvojnásob o reprezentaci. "Když si vzpomenu na tehdejší sestavu, bylo to jedno velké jméno vedle druhého. Dostat se mezi ně? Nemyslitelné!" Jemu se to ale podařilo. "Ano, už po 24 ligových zápasech," tvrdil pyšně. Měl proč, tak raketový vstup na mezinárodní scénu před ním prožili snad jen Petr Míšek, později možná Radek Martínek. "Na vojně jsem hrál za Topolčany slovenskou národní. Jenže sestoupil Trenčín a Topolčany jako jeho béčko muselo o soutěž níž, tedy celkově do třetí nejvyšší soutěže. Já pak přišel z vojny domů, začal jsem hrát ligu za Litvínov a hned na podzim mě vzali do nároďáku."

Severočeši předváděli krásný ofenzivní hokej, v jejich řadách nastupovala elita. "Ivan Hlinka, Jindra Kokrment, Vláďa Kýhos, Arnold Kadlec, Eda Uvíra, Jordan Karagavrilidis, Vláďa Jeřábek, samozřejmě Vláďa Růžička, Petr Rosol... Dvakrát jsme skončili stříbní, kousek od titulu. Škoda, že to ani jednou nevyšlo," mrzelo ho s odstupem. S národním týmem zažil také radostné chvíle, i když první velký turnaj se nepovedl. "Hrál jsem na šampionátu 1986 v Moskvě, kde jsme skončili pátí. Byla to škoda, tým jsme měli určitě výborný."

Za příčinu nezdaru viděl špatný vstup do turnaje. "Podlehli jsme Polákům, nevyšel zápas s Němci. Pak už jsme to nedohnali. Ve skupině o páté místo jsme soupeře zdolali rozdílem třídy. Vím, že se tehdy dost mluvilo o tom, že do mužstva vzali zbytečně moc hráčů z mistrovských Košic, ale parta nebyla špatná. Všechno ovlivnily ty dva první zápasy." Poté nastala pro československý hokej doba bronzová. "To je fakt, třetí jsme skončili na třech šampionátech, kterých jsem se ještě zúčastnil, i na olympiádě v Albertville."

Právě hry 1992 patřily k největším vrcholům Procházkovy kariéry v dresu se lvíčkem. "Měli jsme výborný kolektiv, Ivan Hlinka mužstvo bezvadně složil. Silné zastoupení měli hráči Litvínova, třeba lajna Rosol, Lang, Kašťák hrála skvěle. Vzadu jsme dostali šanci s Jirkou Šlégrem." V podstatě tentýž kádr posléze reprezentoval na domácím mistrovství světa, k finále tehdy chyběl kousek. "V té sezoně jsme si hodně věřili na Švédy, porazili jsme je snad pětkrát nebo šestkrát. Bohužel, v semifinále na nás vyšli Finové. Vedli jsme, před koncem nám Laukkanen vyrovnal. A my vypadli po penaltách. To mě strašně mrzelo."

Na nájezd s Finy nedošlo. Ani na NHL

Při vyrovnávací brance byl Procházka na ledě. "S Ivanem Hlinkou jsme to pak rozebírali hodiny. Pořád nemohl pochopit, jak jsme si mohli nechat toho góla dát! Já také ne... A nájezdy? Modlil jsem se, ať na mě nevyjde řada. Měl jsem jet jako poslední," připomíná. V elitním výběru si pak dal pauzu, znovu naskočil v ročníku 1993-94, tedy už v době existence samostatné České republiky. Procházka sehrál čtyři přípravné zápasy, měl se zúčastnit své druhé olympiády v norském Lillehammeru.

Jenže nezúčastnil. "Hráli jsme poslední utkání Švédských her, z nichž se pak tým přesouval přímo do Norska. Ivan se mnou počítal, ale já si v tom zápase otočil palec na ruce a bylo po nadějích. Přišel jsem o olympiádu, spolu se mnou jmenovec Martin Procházka. Měl jet, jenže když jsem vypadl, trenér Hlinka musel vzít jiného beka." V národním týmu celkově působil víc než deset let, do paměti fanoušků se zapsal především ofenzivními akcemi. Z pozice beka, později i útočníka. "Trenéři Bukač nebo Hlinka věděli, že mi střídání postů nedělá problém. Dali ke mně do obranné dvojice psa obránáře, třeba Frantu Musila, který to všechno jistil. Bez ofenzivy bych být nemohl."

Po sezoně 1989-90 opustil Procházka Litvínov a vydal se za hranice. Komunistický režim padl, hráči mohli za angažmá bez omezení. Škoda, že se něco takového nestalo dřív, progresivní bek by totiž patrně dobyl NHL. "Dostával jsem nabídky, když jsme hráli v Kanadě, ale musel bych emigrovat. To jsem si nedokázal představit. Maminka byla školnice, táta dělník. Dělal předáka na huti. Kdybych zdrhnul, ohrozil bych jejich existenci, další život. Nemohl jsem to udělat," vysvětloval.

Nabídku ze slavné ligy dostal ještě v 90. letech. "Ozval se mi Hartford. Docela bych tam šel, bylo mi nějakých dvaatřicet, věřil jsem si. S Arnym Kadlecem jsme neměli proti kanadským týmům problémy. Byli jsme těžcí, vážili kolem metráku, nebáli jsme se. Ale Hartford prožíval špatné období, klub se pak odstěhoval do Caroliny, sešlo z toho." Netajil, že cítil lítost. "Samozřejmě. Mohl jsem se zabezpečit, zahrát si nejlepší soutěž. Všichni kluci, kteří tehdy nebo předtím odešli, se v NHL prosadili. Nikdo nevyhořel. Fryčer, Crha, po nich Hlinka, Bubla, kluci jako Klíma, Musil, Pivoňka... Každý tam bez problémů hrál."

Světoběžník počítal: Finsko, Německo, Itálie, Francie, Skotsko...

Procházka aspoň nasbíral dostatek zkušeností v Evropě. "Začínal jsem v Jokeritu Helsinky, kde po roce hledali útočníka. A tak místo mě přišel Ota Janecký. Byl jsem v německém Fraiburgu, tam to řídil pan Kouba a já v klubu prožil skvělé časy. Nezapomenu na Miláno, odkud mě francouzští reprezentanti Ville s Pougetem později zlákali do Chamonix. Podíval jsem se pod Mont Blanc, naučil se tam mimo jiné lyžovat. Následovaly štace ve Weisswasseru, také ve skotském Ayru," vypočítával.

Britská liga u nás tenkrát neměla zvuk. "Všichni smáli, kam že to jdu. Když pak přijel Ayr do Litvínova k utkání Evropské ligy, a vyhrál, každý se divil. Ayr byl skotský klub, který hrál nejvyšší soutěž Velké Británie. Všude samí Kanaďané, i se zkušenostmi z NHL. Byl to tam nejtvrdší hokej, jaký jsem zažil. Ale také před parádní kulisou. Když někomu řeknu, že v Sheffieldu chodilo 18 tisíc lidí, a v Manchesteru třeba šestnáct, zdá se to neuvěřitelné." Po návratu z ciziny ještě na rok vypomohl Litvínovu. "Bylo mi šestatřicet, ale nastřílel jsem děvět gólů."

Tihle zkušení bardi měli formu jako hrom, hokej jim šel náramně. Procházka sledoval své nástupce a byl logicky spíš kritický. "Za mých časů bývali obránci jako Kadlec, Hořava, Holaň, kteří dělali bod na zápas. I víc. Dneska? Nikoho takového nevidím. Konkurence je mnohem menší, do extraligy se dostanou i ti, kteří by dřív nemohli být v první národní," vyprávěl v září 2010. Z jeho slov byla cítit určitá nostalgie, ale zadák přezdívaný "Špacír" nezatrpknul. "Určitě ne. Jednou dvakrát do roka se jdu u nás v Litvínově podívat na zimák, jinak u televize sleduju hokej neustále. Jen mi přijde, že teď není tolik dobrých hráčů jako dřív."

Když ukončil kariéru, původně měl za to, že by mohl trénovat. V Německu. "Rok jsem tam takhle byl, ale chtěli po mně, ať si vyřídím občanství. To bych ovšem musel složit zkoušky z němčiny. Copak o to, mluvit nebyl až takový problém, ale písemný projev ano. Já byl totiž na každé štaci s nějakým krajanem, všude jsem měl vlastně vedení původem z Čech. To se pak člověk s každým baví po našem." Zamířil tedy do vlasti, vedl druholigové Teplice, dojížděl do Bíliny. Pak se postupně od ledových ploch vytratil.

Před dvěma lety řešil zdravotní problémy, často seděl za volantem automobilu. "Řídit mohu, takže jezdím pro firmy, dělám, co mi tělo dovolí. Čeká mě operace kyčlí, zatím jsem se k ní neodhodlal, ale udělám to. Vláďa Kýhos na ní byl a hraje tenis jako dřív, což bych také strašně moc chtěl. A hokej? No, trošku jsem na něj zanevřel, ale poslední dobou všechno vidím malinko jinak. Docela rád bych se vrátil. Vím, že se sport posouvá, ovšem přizpůsobil bych se. Uznávám, že to se mnou někdy nebylo jednoduché."

Tenhle přímý chlapík měl určité problémy, ale škrábal se zpátky. Šanci na návrat do hokeje v Litvínově nedostal, i když o to stál. "Bylo by to krásné, jsem tu doma. Ovšem beru to, tohle přináší život. Po skončení kariéry není jednoduché najít nový směr, novou náplň. Navíc - já byl vždycky upřímnej. Hádat se se mnou vydržel jen Ivan Hlinka, protože věděl, že to k něčemu je. Ivan mi chybí. Chybí nám všem, spousta věcí by byla jinak," povzdychl si závěrem.