Nejdřív stín Modrého, pak oběť procesu. Brankář Josef Jirka neměl na reprezentaci štěstí

Správný gólman potřebuje talent, předpoklady, píli, pracovitost. A také štěstí. Místo v kleci je jen jedno, pokud se sejde víc uchazečů, vždycky někdo zůstane stranou. Koncem 40. let minulého století o tom mohl vyprávět Josef Jirka, někdejší vynikající gólman LTC Praha, ATK Praha a později Zbrojovky Brno. Do ligy a také do reprezentace vstoupil v době, kdy jasně vládl Bohumil Modrý. Jakmile legenda českého hokeje s vrcholovým sportováním skončila, užil si Jirka pozici české jedničky jen necelý rok. Vykonstruovaný politický proces ho následně stál měsíce života i naději, že se ještě jednou objeví v mezistátních duelech...

Ale popořádku. Josef Jirka se k hokeji dostal jako všichni tehdejší malí caparti. Rodák z Prahy, kde přišel na svět 3. února 1926, vyrostl na přírodním ledě a pak na Štvanici, kde bylo doma slavné LTC Praha. Mezi jeho vrstevníky patřili například Stanislav Konopásek, Miloslav Charouzd, Augustin Bubník, Miloslav Pokorný - všechno pozdější mistři světa! Když bylo Jirkovi devatenáct, chytal už nejvyšší soutěž. Jenže rok po osvobození zářil v brance LTC nadále Modrý, záda mu kryl neméně kvalitní gólman Štěpánek.

Aby Jirka nevyšel ze cviku, posílil tedy na rok tým HC Stadion, rezervu slavného LTC. Stadion se později sloučil s Podolím, v jehož barvých o sobě dával vědět jiný nadaný mladík Jiří Hanzl, to už ale Jirka zamířil zase zpátky do LTC. "V konkurenci Modrého a Štěpánka to neměl snadné. Zatímco Modrý byl brankářský elegán a chytal krásným stylem, Jirka byl jeho pravý opak," vzpomíná sportovní historik a pamětník Miloslav Jenšík.

Nástupce Modrého prý na ledě občas předváděl poněkud divoké zákroky, nicméně byl spolehlivý a po všech stránkách výborně připravený. "Chytal hodně odvážně, byl nebojácný, často chodil na zem. Styl měl opravdu dost neurovnaný, možná i proto, že býval i fotbalovým brankářem. Ale každý věděl, že Jirka má velkou kvalitu. Byl to vynikající brankář, některé zákroky měl přímo fantastické," dodává Jenšík.

V době panování Bohumila Modrého byli všichni maskovaní muži u nás pasováni do role náhradníků a čekatelů, trošku to připomíná situaci v současné fotbalové reprezentaci, kde je roky jasnou jedničkou Petr Čech. Na mistrovství světa v Praze 1947 a na olympiádě ve Svatém Mořici 1948 kryl Modrému záda Zdeněk Jarkovský. Jakmile gólman původem z Nového Bydžova přišel na podzim 1948 o život při leteckém neštěstí nad kanálem La Manche, posunul se na jeho pozici právě Jirka.

Za československý výběr poprvé chytal v listopadu 1948 - v Basileji proti Švýcarsku. Majitelé stříbrných olympijských medailí prohráli 2:3, doma se hned začalo mluvit o tom, že po zmíněném neštěstí roky potrvá, než hokejová reprezentzace zase najde ideální sestavu. Nicméně výkon Jirky kritici chválili, mladík potvrdil, že Modrého může kdykoli zastoupit. Za několik týdnů se ve Stockholmu konal světový šampionát, Jirka tam nastoupil jen do duelu proti Finsku (19:2), podílel se na zisku zlatých medailí a druhého titulu mistrů světa pro Československo.

Všechno se zdálo být krásné, z týmu šampiónů sice po turnaji zmizel Modrý, který ukončil vrcholovou činnost. Ale jádro zlaté party pokračovalo, jistotu v brance jí dodával právě Jirka. Už druhým rokem vojákoval v ATK Praha. V tom prvním přispěl k zisku bronzových medailí, náramně si počínal i v tom následujícím. "Vojna znamenala pro Jirku velké štěstí. Pravidelně chytal, získával zkušenosti, výkonnostně rostl. V sezoně 1949-50 byl skvělý, jasně mu patřila pozice jedničky v národním týmu," říká Miloslav Jenšík.

Obhájci titulu chtěli na MS 1950 v Londýně další zlato, ve výběru plnil roli Jirkova kolegy Zlatko Červený. Ale do děje událostí vstoupil kominustický režim. Po incidentu ve Zlaté hospůdce, kde hokejisté zapíjeli smutek z neúčasti na šampionátu i narození syna Jiřího Macelise, a zatčení členů národního mužstva zinscenovala garnitura politický proces. Šampióni byli pozavíráni, jejich kariéra násilně přerušena. Josef Jirka dostal šestiletý trest, odeseděl si polovinu. Pak byl předčasně propuštěn, ovšem bez možnosti ještě jednou obléci dres se lvíčkem...

Na kontě má sedm mezistátních startl, kdyby mu přály okolnosti, muselo těch utkání být mnohem víc. "Když Josefa Jirku pustili, odešel do Brna. V tamním hokeji se angažoval inženýr Bohuslav, mimochodem člověk, který se hodně zasloužil o výstavbu Zimního stadionu Za lužánkami. Jirka šel do Brna jako první, za ním pak vyrazili také Václav Roziňák a Gusta Bubník. Měli posílit Zbrojovku, jenže v pětapadesátém odpovědná místa rozhodla, že hráči potrestaní v procesu nemohou hrát první ani druhou ligu," vysvětluje Jenšík.

Z obnovené spolupráce tří kamarádů tedy sešlo. "Roziňák to zkoušel na Kladně, Bubník byl u Aloise Cetkovské v Moravské Slavii Olomouc a hrál divizi," připomíná hokejový historik. Jirka začal hájit klec Zbrojovky v roce 1953, zůstal jí věrný čtyři sezony. "Znovu našel výbornou formu. Pamatuju si, jak v lednu 1954 vychytal Spartu. Ta tehdy ztratila v soutěži jediný bod - právě za remízu 2:2 se Zbrojovkou, z jejíž kádru přitom odešli někteří hráči do Rudé hvězdy. Na tom zápase se Spartou jsem byl. Co předvedl Jirka, to bylo neskutečné," líčí s obdivem po téměř 60 letech Jenšík.

Nikdo nepochyboval o tom, že by si Jirka znovu zasloužil reprezentační dres. "Ale nebylo mu přáno, stejně jako dalším účastníkům politického procesu z padesátého roku. Doma mu konkuroval snad jen Jiří Hanzl, ostatní gólmani takovou výkonnost neměli, ale Jirka se už do národního týmu nevrátil," pokračuje Jenšík. V roce 1957 přešel mistr světa ze Stockholmu ještě do Králova Pole, kde po sezoně ukončil ligovou činnost. Nejvyšší soutěž chytal devět let, podle dostupných statistik nastoupil k 77 utkáním, celkem třikrát získal domácí titul - s LTC Praha v letech 1947 a 1948, další pak v roce 1950 s ATK Praha.

Když definitivně odložil betony, lapačku a vyrážečku, ze světa špičkového hokeje se vytratil. "Pak už jsem o Josefu Jirkovi neslyšel, jako trenér v lize či druhé nejvyšší soutěži podle mě nepůsobil," pátrá pamětí Jenšík. Někdejší výborný gólman se usadil v Brně, i po letech posílal zájemcům své fotky a kouzelně formulované dopisy plné zážitků na velké hokejové mače. "Jirka byl pozitivní člověk s rysy dobrodruha, každopádně ale veselý chlapík, který nezkazil žádnou legraci," doplňuje Miloslav Jenšík. Brankář, který chytal nejprve ve stínu Modrého a pak pro změnu za nepřízně politického režimu, zemřel v jihomoravské metropoli 11. prosince 2000.