Nedoma pracuje v telekomunikacích, hokej ale neopustil. Hraju okres, trénuju kraj, hlásí

V dnešním hokeji je běžné, že ti nejlepší z nejlepších, kterým vydrží zdraví a motivace, hrají mezi domácí elitou do čtyřicítky. Před lety tomu tak nebývalo, věk předních hráčů se prodlužuje, v Tipsport extralize stále najdeme několik veteránů, kteří se narodili v letech 1971 nebo 1972. Do téhle silné generace patřil také Milan Nedoma - velmi talentovaný obránce původem z Brna, který později prošel Trenčínem, Hradcem Králové, Vsetínem, Plzní, Spartou, Mladou Boleslaví. Nejvíc času ale strávil v Českých Budějovicích, kde zakořenil. "Kdysi jsme tu s manželkou koupili byt a zůstali natrvalo," říká chlapík, jehnž vrcholovou kariéru uzavřel na jaře 2007.

Rozloučil se celkem nečekaně, v pětatřiceti letech. "Rozhodnutí nechat sportu na nejvyšší úrovni je velmi těžké. Na jednu jsem toho měl tehdy dost, ale říkal jsem si, že by to možná ještě šlo. Nicméně nedostal jsem žádnou nabídku, dva roky předtím jsem měl problémy s rameny. Operace jsem vždycky nechal na konec sezony, čímž utrpěla letní příprava. Starší hráči potřebují trénovat, už to nebylo ono," konstatuje.

Tenkrát byl hodně smutný, konec přišel poměrně záhy. "Dneska už ale lítost necítím. Hokej jsem dělal na špičkové úrovni pomalu dvacet let, což je hodně dlouhá doba. Celý život jsem se potýkal s váhou, pořád jsem musel tvrdě makat. Myslím, že jsem dosáhl maxima, na co jsem měl," uvažuje. Býval prý takovým hokejovým Pavlem Horváthem. "Všude mě vážili. Váhu mi připomínal každý," usmívá se.

Dneska už nějaké to kiílo navíc nemusí řešit. A neřeší. "Jakmile jsem skončil, během prvního roku jsem přibral 20 kilo. Od té doby se moje hmotnost v podstatě nemění. Není to ideální, ale co naděláte. Pravidelně chodím hrát hokej s kamarády, v Hluboké trénuju krajský přebor. Pohybu mám relativně dost, jenže kila dolů nechtějí," konstatuje s nadhledem. Sportování má rád stejně jako kdysi, jen už se mu nevěnuje na profesionální úrovni.

Milan si našel práci v jiném oboru. "Dělám pro T-Mobile, v oblasti telekomunikací. Vedu jednání s firmami a potenciálními zákazníky, připravuji nabídky, řeším smlouvy. Připravuju všechno na klíč tak, aby byli klienti spokojení," vysvětluje. Nová životní náplň ho prý baví. "Sedím v kanceláři, cestuju, absolvuju sérii schůzek. Rozhodně si nestěžuju. Když jsem hokeje nechal, chyběl mi. Od té doby ale uteklo docela dost času, teď už je to jiné," popisuje.

Brusle ale nikdy do kouta neodložil. "Na ledě jsem třikrát až pětkrát týdně. Jednak chodím hrát okresní přebor - s Karlem Poborským, Standou Bednaříkem a s dalšíma klukama. Jednak v Hluboké trénuju kraj. Abych se přiznal, s trenéřinou jsem původně nepočítal. Ale zhruba před třemi lety za mnou přišel Péťa Bělohlav, brácha Radka Bělohlava, jestli bych Hluboké nepomohl. Šel jsem do toho, už mám odtrénované dva roky. Přemýšlím o tom, že bych si zvýšil trenérskou kvalifikaci a jednou to třeba zkusil i v lepší soutěži," připouští.

Úrovní krajského přeboru byl prý docela překvapen. "Není to tak, že bychom mydlili zápasy někde na rybníku. V týmu mám kluky, kteří skončili v juniorech, jsou tam i borvi ve věku 35 nebo 36 let, kteří jsou těm mladým příkladem bojovností a zarputilostí. Soutěž to určitě není špatná." Jako trenér vyznává spíš dobré slovo, než tvrdý dril a řeholi. "Hráči to dělají pro radost, bez profesionálních smluv. Člověk na ně nemá takové páky," dodává.

Díky trenéřině zůstává Nedoma u milovaného sportu, v němž se svého času vypracoval mezi nejlepší tuzemské beky. Vyrůstal v Brně, velký pokrok udělal na vojně v Trenčíně. "Mohl jsem si tam zahrát se skvělými osobnostmi, jako byli Pálffy, Švehla, Holaň, Petrovický, Jánoš a další. V roce 1992 jsme získali pro Duklu první mistrovský titul. A řeknu vám, bylo to obrovské! Město nám leželo u nohou, mohli jsme si v podstatě dělat, co jsme chtěli," vrací se k prvnímu úspěchu kariéry.

Ty další přišly později. Další zlato z domácí soutěže se mu na krku houpalo před deseti lety. "Titul jsem vyhrál i na jaře 2001, byl pro změnu poslední vsetínský. V týmu působili výborní hráče, kteří měli hodně za sebou. Ve Vsetíně se tehdy šlo do sezony s velkými plány. Každý tam automaticky počítal s úspěchem, bralo se jedině finále. Na něco takového jsem jinde nebyl zvyklý," připomíná.

Kdysi měl slibně nakročeno i do zámořské NHL. Nedoma sice nakonec nikdy hokej za hranicemi nezkusil, ovšem v roce 1990 ho draftovalo Buffalo. A pak se rýsovala možná spolupráce. "U Sabres jsem se zúčastnil letního kempu, nabízeli mi dvoucestnou smlouvu. Nejprve farma, pak by se vidělo, jestli by následovala šance do NHL. Já ale tehdy bojoval o nároďák, ta možnost byla veliká. V klubu jsem si tedy víceméně sám řekl o letenky a vrátil se. Tím se to v Buffalu zavřelo. Dneska bych to řešil jinak, z mé strany to byla trošku chyba," hodnotí.

Průnik do elitního výběru se zadákovi s výborným bruslením, poziční hrou, rozehrávkou i střelbou dařil od 16 let. "S mládežnickými reprezentacemi jsme jezdili na turnaje, když jsem poprvé cestoval do Kanady, něco to znamenalo," vzpomíná. V roce 1992 startoval na mistrovství světa dvacítek v německém Füssenu, tehdejší federální výběr tvořili například také Hnilička, Pálffy, Straka, Ujčík, Čaloun, Stümpel, Petrovický, Alinč, Chlubna, Roman Hamrlík, František Kaberle, Zelenka, Martin Procházka, Meluzín, Jan Vopat. Jenomže tým plný pozdějších hvězd přijel bez medaile.

Proč? "To fakt nevím. Odpověď na tuhle otázku se už asi nikdy nedozvíme. Když jsme vyráželi do Německa, každý mluvil jen o první místě. Nebyli jsme pod tlakem, ale mužstvo jsme měli jednoznačně výborné. Nevím, co se vlastně stalo, ale skončilo to propadákem. A zklamáním," lituje. V dospělé kategorii se na šampionát nikdy nepodíval. "Potřebujete nejen výkonnost, ale i štěstí. Během sezony 1994-95 jsem měl místo v nároďáku jasné, jenže pak jsem si zlomil kotník. A bylo po nadějích."

Nedoma se uzdravil. Ačkoli mu lékaři původně naznačovali, že možná bude muset skončit s hokejem, zabojoval a znovu pokračoval v kariéře. "Nebylo to málo. Sice jsem se nedostal na velký mezistátní turnaj, ale hokeji jsem se věnoval až do pětatřiceti," cení si. Dneska sleduje velké zápasy spíš u televize, stále udržuje kontakty s bývalými spoluhráči. Jako trenér se zajímá o novinky, hokej pořád patří do jeho života.

Ač rodilý Brňák, zakotvil tam, kde by slovy Járy Cimrmana chtěl žít každý. "Nikdy neříkej nikdy, ale asi v Budějovicích zůstaneme," říká vyrovnaně. Nedoma vedl ke sportování i dceru, jenomže ta se vydá patrně jiným směrem. "Je ve druhém ročníku gymnázia, bojuje se školou. Sice také sportovala, nicméně je šikovná na učení, věnuje se tedy studiu," uzavírá brzy čtyřicetiletý bývalý obránce, který v národním týmu sehrál 28 utkání a vstřelil jeden gól.