Nedávno zamával na rozloučenou, teď chce zpátky. Theoren Fleury se pokusí o velký návrat

Není to tak dávno, co jsme byli svědky jednoho nevšedního comebacku. Čtyřiačtyřicetiletý Claude Lemieux se dokázal po pěti letech v papučích vrátit z houpacího křesla do nejtěžší světové hokejové soutěže. Před pár dny šokoval o tři roky mladší Theoren Fleury hokejový svět stejně smělou myšlenkou. Kde čerpal inspiraci, rozhodně neskrývá. „Mluvil jsem s Claudem o tom, co udělal, o tom, jak náročné to bylo, a víte, co mi řekl? Řekl mi, že to stálo za to a že svého rozhodnutí později nelitoval ani minutu,“ odkrývá veterán na odpočinku pozadí svých úvah pro list Calgary Herald.

Fleury má za sebou pozoruhodnou kariéru. Nechybí v ní Stanley Cup za vítězství s Calgary v roce 1989, stobodové sezóny, padesát branek, olympijské zlato ze Salt Lake City. Ale také řada negativních extempore: rvačky, spousta odseděných trestných minut, incident ve strip baru, závislost na drogách a alkoholu, suspendace. Když nesměl hrát v NHL, přesunul se do Irska, kde v sezóně 2005-06 pomohl Belfastu Giants. Nyní by se po třech letech nečinnosti ještě rád poměřil s těmi nejlepšími.

Bude na to mít? Na tu otázku je zvyklý. Celý jeho hokejový život je ale provázen pochybnostmi. Zdá se, že žil pro to, aby byl předčasně odepisován, podceňován, odstrkován… Měří jen 167 centimetrů, přesto se prosadil a stal se hvězdou NHL i světového hokeje. Nyní si najal kondičního trenéra a znovu na sobě pracuje. Aby se však mohl ucházet o dres některého z klubů NHL, potřebuje svolení Garyho Bettmana, neboť je stále v klatbě.

„Právě teď je všechno na panu Bettmanovi,“ říká pokorně.

Uvědomuje si, že řadě hokejistů nebyl nejlepším příkladem. Stejně tak ví, že spousta lidí pitvala a snad i poněkud zvrhle milovala jeho zpackaný život, protože jim ulehčoval ve vlastním nepovedeném osudu. „Lidi se starají o můj život? Hej, starejte se o svůj,“ odsekává v tradičně drzém duchu. „Tenhle je můj. Pokud se dostanete přes dvanáct fází odvykacího alkoholového programu, musíte být se sebou spokojen. Já jsem.“

Zda to bude stačit i Garymu Bettmanovi, se uvidí. Fakt je, že NHL miluje příběhy velkých návratů. Znamenají přidanou propagační hodnotu. A Fleury rozhodně není jen nenáviděn, spousta lidí ho vždycky uznávala. „Došel jsem zjištění, že padesát procent lidí mě miluje a padesát procent ne. Musím vystačit s tou polovinou, co mě má ráda,“ směje se.

Pokud jde po pohnutky, které ho k návratu na led vedou, komentuje je lakonicky. „Jsem zaneprázdněný muž. Nedělám to proto, že bych neměl nic jiného na práci. Je mi jasné, že už nikoho neohromím. Ale když se podíváte na rok 1989, na olympiádu, kdekoli jsem byl a neměl jsem nic znamenat, tým vyhrával. Mistrovství světa juniorů - měli jsme dvacet vůdců. Kanadský pohár 1991 – nehrál jsem první zápas, tým potřeboval jiskru. Já jsem ji dodal.“

Dnes je mu 41 let. Zápas NHL nehrál od roku 2003, kdy působil v Chicagu. Přesto věří, že ho dva kondiční specialisté dostanou do formy potřebné k návratu mezi elitu. Jeho vrozená soutěživost by měla obstarat zbytek. „Ten nápad přišel ve Steinbachu. Hrál jsem znovu hokej, čistý, užíval jsem si to. Rozhodl jsem se znovu vrátit do formy a zkusit, kam až se dostanu.“

Radost z pohybu po ledě v něm znovu spustila staré šlapající dynamo. Nic neumí lépe, tak proč by to nezkusil? Pozornost přitahuje jako v dobách své největší slávy, fanoušků má tenhle podsaditý štírek stále dost. „Lidi pořád zajímám. Když ta zpráva vyšla najevo, měl jsem do pěti hodin snad padesát telefonních hovorů… Co na mě lidi milovali před sedmi, osmi lety, to jsem neztratil. Drive. Touhu. Postoj. Jsem trochu starší, to určitě. Ale stále stejný chlap."