Návštěva skončila, Jaromír Henyš se rozloučil. Odešel agent, jenž hráčům pomohl ke hvězdám

"Jsme tady jen na návštěvě. Pamatuj si to. Nikdo neví, kdy se jeho čas naplní!" řekl tiše Jaromír Henyš v den, kdy na následky automobilové nehody zemřel Ivan Hlinka. Zkušený hokejový agent věděl, jak je život krásný, i relativní. Strašně zrádný, nevyzpytatelný. Ale především krátký. Bývalý trenér vrcholových plavců, který v mládí aktivně hrával fotbal a košíkovou, našel tu správnou zálibu i životní náplň u hokeje. Po roce 1989 začal zastupovat české a slovenské hokejisty, řadě z nich pomohl ke hvězdám. Podstatným způsobem ovlivnil jejich kariéry, stovkám hráčů skutečně pomohl. Další kroky v zájmu svých klientů už ale nestihne. Návštěva, o níž mluvil, v jeho případě skončila. Jaromír Henyš starší zemřel v pondělí 1. února ve věku sedmašedesáti let.

Vždycky byl plný energie, jeho hlas se rozléhal široko daleko. Tak pozitivní člověk se jen tak nevidí. Proto dost překvapilo, když loni v červnu do telefonu navenek s nadhledem pravil: "Můžeš začít psát nekrolog. Doktoři mi našli rakovinu prostaty, prognóza není vůbec dobrá," řekl. Cesta ze soustředění dvacítky v Nymburku byla rázem smutná. Nechtělo se jeho slovům věřit. "Ale určitě nic nevzdávám. Budu bojovat! Podstoupím léčení, zkusím různé jiné věci, o kterých hodně ví dcera Alice. Musím to dokázat!" doplnil zarputile.

Nebyl důvod nevěřit. Henyš všechno dělal s vervou. Snažil se být o krok napřed, přemýšlel a nápady rychle realizoval. "V životě jsem prošel spoustu věcí. Komunikaci mě naučila práce s partou montérů, sport jsem poznal v různých podobách. Jako trenér i divák," říkal. Jak to tak někdy bývá, hráčským agentem se stal tak trochu náhodou. "Ještě před revolucí za mnou přišel Ticháček. Milan Tichý. Chtěl do NHL, tak jestli bych mu prý nepomohl. Po listopadu devětaosmdesát jsem se do toho hned dal. Přes mého zetě Davida Volka jsem se poznal se zámořským agentem Richem Winterem a hned začal podepisovat hráče," konstatoval později.

Dominik Hašek, Martin Straka, Róbert Švehla, Zdeno Chára, Petr Sýkora, Václav Prospal, Jan Hlaváč, Pavel Brendl, Patrik Štefan. A desítky, stovky dalších velkých jmen našeho či slovenského hokeje. Když Henyš slavil šedesátku, dorazil na oslavu do restaurace málem národní tým. Když vydal společně s autorem Pavlem Bártou před rokem své memoáry, jeho vzpomínkami běžela hokejová historie posledních dvaceti let neotřelým a zajímavým způsobem.

Jaromír Henyš býval skvělým vypravěčem a společníkem. Uměl druhého předvědčit jako málokdo. Kadence jeho slov připomínala samopal, specifické hlášky sypal na počkání. Dokázal tvrdě pracovat, za svým šel přímo. S trpělivostí sobě vlastní vyhledával mladé talenty, z nichž by mohlo jednou něco být. Autem křižoval republiku sem a tam, v letadlech strávil stovky hodin. Býval tvrdým glosátorem a vyjednávačem - ne každý ho měl tudíž v oblibě - i člověkem, který umí v pravou chvíli improvizovat. "Hlavně si každý musí uvědomit, že jednám v zájmu hráčů. Chci jim pomoci v kariéře i k dobrým podmínkám, s klukama nikdo nesmí orat, jak se mu zlíbí. Na to jsem hodně háklivej," říkal.

Jako agent nerozlišoval, i když k některým ovečkám měl přece jen blíž. Byli to hokejisté, s nimiž začínal, jež doprovázel celou kariéru. Postupně se z nich stali kamarádi. Přátelé v tom nejlepším smyslu slova. "Legrační je, když klukům nabízím tykání. Podepíšeme smlouvu v NHL, povídám: hele, už jsi borec, tak si budeme tykat. A oni: né, pane Henyš. To přece nejde. Musel jsem jim vždycky jasně říci, že o tykání vztah dvou lidí není. Byl jsem sice starší, ale někdy si tak nepřipadal. Ty jejich blbiny mě dostávaly. Měl jsem rád hlavně kluky, kteří drželi slovo a byli rovní. Člověk křivej jako prdel to se mnou měl těžký," hlásil s úsměvem.

Bývalo až neuvěřitelné, jakým způsobem dokázal Henyš vyřešit i docela zapeklité problémy. Doma i v cizině. "Jestli mě něco mrzelo, tak to byla moje angličtina. Za bolševika jsme se ji učit nesměli, a když jsem pak začal dělat agenta, nějak mi to nešlo. Vynadat někomu v angličtině, to nebyl problém. Ale na složitější jednání jsem si netroufal," přiznal. Roky spolupracoval s kamarádem Pavlem Bílým, s nímž trávil na telefonu pomalu každý večer. S Richem Winterem a dalšími lidmy ze společnosti TSC tvořil tým, který byl svého času jednou z nejsilnějších agentur v NHL.

Henyš se postupně zaměřil i na Evropu. "Řada hráčů se vracela a my pro ně neměli připravené žádné další varianty. Se synem právníkem jsme tedy založili společnost Eurohockey Services, byl to určitě dobrý krok," řekl před několika lety. Jeho stáj byla početná, aby se firma mohla klientům maximálně věnovat, přistoupili další agenti. Vladimír Vůjtek mladší, Michal Sivek, Patrik Štefan, Peter Kadleček. Neocenitelnou práci roky vyřizovala kolegyně Věra Perlíková. Společně pro hráče pořádali golfové a tenisové turnaje, fotbalové i hokejové exhibice.

Své práci věnoval všechen čas. Vyprávět by o tom mohla jeho rodina, hlavně manželka. "Pořád mi zvoní telefon, milovaná je nervózní, ale já ne. Zvednu ho, popovídám, vyřeším. Nemůžu bez toho být. Je to tak silné, že když mám chvíli klid, začíná mi hlavou šrotovat, jestli se něco neděje," poznamenal při jedné z cest na zámořský draft. Uskutečnil jich spoustu, do slavné ligy přivedl velké talenty. Poznal zástupy jejich rodičů, přítelkyň, dědečků, babiček, známých... Snažil se vyhovět, když ale nebyl zájem či přestávala fungovat ta správná důvěra, raději to ukončil. Totéž akceptoval i od druhé strany.

Fungoval jako rádce i jako člověk do nepohody. Když třeba jeden hokejista potřeboval rychle vyzvednout peníze, odvézt je na určené místo, neváhal. To samé v případě letenek, vyřizování víz, zdravotní péče, daňového a finančního poradenství. "Dělám to pro ty kluky rád. A nejvíc mě potěší, když se pak ozvou, že se jim něco povedlo. Nebo pokud třeba ráno otevřu noviny či internet a přečtu si, kdo že to dal v NHL hattrick," smál se.

Jednu velmi důležitou vlastnost měl Henyš i směrem k médiím. Uměl s nimi mluvit zajímavě. Nemlžil, dobře věděl, co zmínit smí a co ne. Neopakovatelné byly jeho tiskovky. Novináři ho s oblibou citovali. "Nemáte to jednoduché, vaši práci respektuju," říkával. Osobně jsme měli nadstandardní vztah, který fungoval někdy od poloviny devadesátých let. Skoro denně jsme rozebírali hokejové novinky. "Objevil jsem šikovnýho beka v Táboře, Jedu se na něj podívat. Hele - vysokej skoro dva metry, dobře bruslí, jsem zvědavej," vyprávěl například. Nebyl k zastavení. Mezi řečí jako by nic zmínil pár hráčů, kteří by mohli změnit dres. Naznačil, co je v jakém klubu nového. "Tohle napiš," říkával. "A teď jen pro tvoji informaci," dodával.

Podobné debaty jsme vedli i minulý týden. To už na tom byl Míra špatně. Bojoval, snažil se. Měl silné bolesti. Do posledních chvil se však zajímal o hokejové dění. Už během mistrovství světa dvacetiletých jsme s trenérem Šindelem v telefonu cítili, že mu docházejí síly. "Není to žádná sláva," pověděl jen. Na stěžování si nikdy nepotrpěl. Maximálně řekl: "ale no tak, normál, no." Ještě minulý týden ve čtvrtek v telefonu zmiňoval aktuální věc. "Dělám na třebíčským Nahodilovi. Chtějí ho některý extraligový kluby. Uvidím." Hlas už nebyl v kondici. "Je to špatný," řekl ještě.

Tuhle větu jsem od něj v životě neslyšel. Ani tehdy v červnu, když se dozvěděl o vážném onemocnění. Tenkrát mi to připadalo jako neuvěřitelné, nekrolog jsem samozřejmě psát nezačal. Proč taky. Bylo léto, pálilo slunce. Existovala naděje. Navíc - on ten Mírův humor někdy býval hodně černý. Jenže jeho slova se bohužel naplnila. Už se neuvidíme, jeho hlas bude na stadionech i mimo ně chybět. Rodině, hráčům, trenérům, činovníkům. A také kamarádům.