Na ledě jsme nechali i výstroj, směje se po vydřeném vítězství vsetínský Daniel Vaněk

Velké utkání sehrál včera vsetínský útočník Daniel Vaněk. Jednadvacetiletý forvard řádil v zápase Opavy se Vsetínem jako černá ruka. Dva góly dal v základní hrací době, třetí přidal v samostatných nájezdech, které nakonec rozhodly o vítězství Valachů. Vsetínští tak protrhli černou sérii proti jednomu z favoritů druhé ligy. Navíc se jim začalo dařit v proměňování samostatných nájezdů. Proti Hodonínu a Valašskému Meziříčí totiž na penalty doplatili. „Paradoxně jsme teď nájezdy přestali trénovat. Řekli jsme si, že každý se s tím musí vypořádat sám, protože je to v hlavě,“ řekl po utkání spokojený Vaněk.

Zlínský odchovanec na vlastní kůži poznává, jak vrtkavá dokáže být přízeň fanoušků. Když před dvěma lety v prvním útoku Zlína bojoval proti Vsetínu ve finále juniorské extraligy, neměli pro něj návštěvníci z Lapače vlídné slovo. Vaněk na Hrad – taková slova mohl slyšet z těch samých úst po včerejším duelu.

Před utkáním s Opavou jste za sebou měli šňůru utkání bez vítězství. Dalo vám to vedení pocítit?
„Jednatel Pavelec a sportovní manažer Jaškin zvedli varovný prst, i trenéři na nás tlačili. Poslední dva týdny to vypadalo jinak než ty dva měsíce předtím. Hráli jsme pod tlakem, tréninky už nebyly ono. Ale moc jsme chtěli nepříjemnou sérii bez vítězství protrhnout.“

Jaká byla v kabině nálada? Tým působil, že je takzvaně pod dekou…
„Jasně. Byli jsme pod tlakem, svázaní. Na tréninku chyběla pohoda. Ale pořád jsme se hecovali, povzbuzovali. Věděli jsme, že nám nikdo nepomůže, že se musíme zvednout sami.“

Utkání s třetím týmem tabulky určitě nebylo zrovna tou nejideálnější příležitostí, jak se zvednout?
„V kabině jsme si s klukama říkali, že je lepší hrát s lepším mančaftem než s někým slabým, protože bychom byli více pod tlakem. V Opavě jsme mohli jenom získat. Hráli jsme na brejky a podařilo se vyhrát. Potvrdili jsme, že umíme hrát spíše na lepší mančafty. V Hodoníně jsme taky zápas dovedli až k samostatným nájezdům.“

První třetinu jste v neděli proti favoritovi ustáli 2:2. Na tom se určitě dalo stavět?
„Bylo super, že jsme srovnali skóre a první třetinu ustáli. Od druhé dvacetiminutovky jsme mohli hrát zase svoji hru – čekat na brejky a chyby soupeře.“

Utkání se přelévalo ze strany na stranu. Ve třetí části jste si drželi náskok 4:3. Vedení jste však prohospodařili třemi oslabeními za sebou. Souhlasíte?
„Souhlasím. Navíc jsme nedali gól v přesilovce 5 na 3. Víte, my si tímto prohráváme zápasy. Pět minut před koncem vedeme a přesto nedokážeme utkání dovést k vítězství. Proti Opavě jsme ale ukázali kus velkého srdce.“

Závěr zápasu musely být pěkné nervy?
„Bylo to až na krev. Na ledě jsme nechali všechno, i výstroj.“

Kromě velkého tlaku domácích byl závěr specifický i tvrdými zákroky na vsetínského kapitána Dalibora Gergelu. Nepřišlo vám to jako hon?
„Taky jsem si toho všiml a nevím, o co šlo. Gája je náš skoro nejlepší hráč, umí podržet puk. Nevím co se stalo, jestli měl s některými hráči konflikt. Ale hráči Opavy po něm šli, to každopádně.“

Projevilo se, že do utkání nenastoupil dosavadní kapitán Daniel Tesařík nebo tahoun Mikeš?
„Byli s námi na střídačce, ale trenér je nepostavili. Je to asi důsledek toho, že kouč dopředu avizoval změny. Úplně proházel útoky, hrajeme teď v jiném složení. Jak se ukázalo, vyplácí se to! Trenér udělal dobrý tah…“

Utkání jste dovedli až k samostatným nájezdům, na jejichž neproměňování jste už dvakrát doplatili. Vypadalo to, že jste penalty před utkáním s Opavou pečlivě trénovali?
„Právě že ne. Je to tak, že jsme penalty přestali trénovat a řekli si, že každý se s tím musí vypořádat sám, protože je to v hlavě.“

Právě vy jste proměnou penaltou nasměroval Vsetín k vítězství. V základní hrací době jste navíc přidal další dva zásahy. Který byl nejdůležitější?
„Myslím, že nejdůležitější byla asi moje druhá branka, kterou jsme vyrovnali na 3:3. Ale jsem strašně rád, že se mi podařilo proměnit penaltu, kterou jsem jel jako první. Byli jsme pak na koni.“

Šlo o nacvičenou fintu, viďte?
„To jsem okoukal od Jardy Bednáře ze Slavie (směje se). Chvilku jsem to trénoval, tak jsem to teď zkusil. Vyšlo to!“

Jste odchovancem Zlína, jehož dres jste oblékal od mládežnických kategorií. Jak vnímáte to, že dnes hrajete za největšího zlínského rivala?
„Je to pro mě opravdu zvláštní. Hraji za Vsetín a začínám tu přirůstat. Klub si mě získává, mám už srdce ve Vsetíně. Atmosféra je tu lepší než ve Zlíně, lidi tu hokejem žijí…“

Jak vlastně Zlín bere hokejový Vsetín?
„Dlouhodobě jako top rivala, proti kterému se zápas hraje na sto dvacet procent. Když jdu po Zlíně, hodně lidí si do mne rýpne, o tom žádná.“

Jak to snášíte?
„Já jsem už Vsetíňák, odpálkuju je. Srdce mám ve Vsetíně.“

V kabině máte spoluhráče Knebla, Hrňu a Podešvu, proti kterým jste hrál před dvěma lety juniorské finále. Vy jste hájil barvy Zlín, vaši dnešní spoluhráči zase patřili k oporám Vsetína, který nakonec zvítězil. Přijde na to mezi vámi někdy řeč?
„No, Martinu Podešvovi jsem nabídl, že mu vyměním stříbrnou medaili za zlatou, ale nevzal to. Říkáme si o situacích ze zápasu, bavíme se o tom docela často.“