Milan Hnilička překonal magickou metu. O stém reprezentačním startu jsem nevěděl, přiznal

(TROIS-RIVIERES, od našeho zpravodaje) V národním týmu poprvé chytal během sezony 1990-91. Mezi současnými reprezentanty není nikdo služebně starší, Milan Hnilička zažil několik generací skvělých hráčů. Přípravný zápas proti Francii by mohl za normálních okolností zařadit mezi všední. Běžné. Ale skutečnost je jiná. Generálka před mistrovstvím světa byla v případě olympijského vítěze z Nagana stým mezistátním startem. Zkušený gólman překonal metu, kterou moc hokejistů nezdolalo. Zvlášť v případě brankářů.

Český výběr v kanadském Trois-Rivieres vyhrál, nicméně výkon ještě nebyl vyladěný do posledních detailů. To ani nejde. Taková utkání se v přípravě hrají vcelku pravidelně. Slabší soupeř, horší koncentrace. Boj o místa v nominaci. Jiné podmínky. To všechno platilo i tentokrát.

Milan Hnilička si v zápase proti nováčkovi elitní skupiny šampionátu zachytal do sytosti. "Ano, to je pravda," souhlasí. Když má najít pozitiva takového střetnutí, má hned jasno. "Nikdo se nezranil, vyhráli jsme. O negativech bych nemluvil, vždycky se dá něco najít," líčí.

Jedním z témat by mohla být hra v obranném pásmu. Defenziva celého týmu. Některé věci ještě nefungovaly, jak měly. "Něco si k tomu řekneme, jsou tam rezervy. Přijdou jiní soupeři, máme ale ještě čas se připravit," říká.

Zápas se hrál na horším ledě, český tým k němu musel cestovat dvě hodiny autobusem z Montrealu. "V tom ale problém nebyl. Něco takového bývá celkem běžné," mávne rukou.

Před střetnutím se česká jednička pro mistrovství světa pozdravila s bývalým rivalem v Los Angeles, francouzským gólmanem Cristobalem Huetem. Současný brankář Washingtonu je ve francouzské části Kanady mimořádně populární.

Fanoušci mu po duelu s Českou republikou připravili velké ovace, několik desítek jich trpělivě vyčkávalo u připraveného stolu, než se jim bývalý hráč Montrealu na improvizované autogramiádě podepíše.

Hnilička opuštěl útulný stadionek skromně, nepoznán. Přitom právě zlomil hranici, jíž překonají jen nejlepší z nejlepších. Hnilička sehrál proti Francii jubilejní stý mezistátní zápas. Něco podobného se povedlo jen několika jiným maskovaným mužům. Holečkovi, Dzurillovi, Haškovi a Břízovi. "Tušil jsem, že se ke stovce blížím. Ale nevěděl jsem, že to mělo být právě proti Francii. Je to super, jsem rád," přiznává.

Okamžitě po střetnutí si význam zajímavého počinu moc nepřipouštěl. "Určitě si toho cením, ale abych se přiznal, moc jsem to nesledoval. Možná až budu starý, tak se překonanou stovku pochlubím," usmívá se. Zdolaný milník zaslouží drobné ohlédnutí. Byť na to před vrcholem sezony není ideální doba.

Ale přesto. Kterého utkání v národním týmu si cení ze všech nejvíc? "Vybavím si hlavně zápasy v Hannoveru na mistrovství světa. Vyhráli jsme, krátce poté se nám narodila Barborka. Letěl jsem hned do Ameriky, abych byl u toho," vzpomíná.

Trošku víc musí pátrat v paměti, pokud uslyší dotaz na premiéru v elitním výběru. "Bylo mi tuším osmnáct, hrálo se v Ústí nad Labem proti Kanadě. Ten zápas jsem nedochytal, střídal jsem snad po dvaceti minutách," reaguje. Národní mužstvo pro Hniličku vždycky moc znamenalo. Byl v Naganu, získal tituly mistra světa v Lillehammeru, Hannoveru, ve Vídni.

Zvládl spousty těžkých utkání, splnil si sen. "Reprezentace je pro mě strašně moc. Ani mě nenapadají slova, jak to vyjádřit. Je to splnění životního snu malého kluka, který s hokejem začínal v Litoměřicích. Dokázal jsem se prosadit, poznal nádherné věci," říká.

Kariéru ještě zdaleka nekončí. Kolik utkání by ještě mohl přidat? "Tak to nevím, takhle jsem nikdy neuvažoval. Nějaká čísla nevnímám. Soustředím se na nejbližší zápasy, dál nekoukám," uzavírá s nadhledem.