Mezi mantinely neústupný bojovník, chlap s velkým srdcem. Zemřel plzeňský bard Milan Kajkl

"Tak hodně zdravíčka, pozdravuj pani, brzy se uvidíme v Plzni na hokeji," řekl do telefonu na rozloučenou. Rok 2014 právě ukrojil pár prvních hodin. Milan Kajkl byl ve skvělé náladě, jako poslední dobou pokaždé. Jeho Škodovka získala loni titul, letos šlape také náramně. O fotbalistech Viktorky ani nemluvě. "Zdravotně se už cítím dobře," doplnil ještě. Jenže teď to najednou neplatí a člověk jen cítí veliký smutek. Někdejší vynikající obránce a dvojnásobný mistr světa překonal náročnou operaci tepny v noze. Od října 2012 byl v důchodu, moc se těšil, jak si v klidu užije svůj milovaný hokej. V hledišti nebo u televize. Ale plány bohužel nenaplní, ze západu Čech přišla nečekaná zpráva. V noci na sobotu 18. ledna Milan zemřel, bylo mu 63 let...

Ani se tomu nechce věřit. Kajkl nebyl vzorem všech ctností, ale přes všechny problémy se dokázal přenést a byl obdivuhodně pozitivní. "Jednou už jsem stál na cestě do nebe. Měl jsem mozkovou příhodu a byl hodiny v bezvědomí," vykládal před časem. Dostal se z toho. Ovšem v březnu 2012 musel do špitálu. "Noha mě bolela tak, že jsem spal v křesle. Specialisté na cévním mi řekli, že musejí vyměnit hlavní tepnu, dávali mi novou od třísla až dolů do chodidla. Čoveče, měl jsem strach jak prase," přiznal.

Vzpomínka na světové tituly. I na souboje s Orrem či Espositem

Tenhle tvrďák na ledě nikomu nic nedaroval. Ostrý jako meč, tvrdost podobná žule. "Od malička jsem byl vychováván tak, že se musím starat. Že mi nikdo zadarmo nic nedá," vysvětloval. Jako kluk zkusil všechny sporty, hrával fotbal, běhal, lyžoval. Ale největší láska měla jméno hokej. Brzy se prodral mezi nejlepší, v Plzni roky kraloval společně s Bohuslavem Ebermannem. Tihle dva váleli za národní mužstvo a vozili medaile, ovšem Škodovku neopustili ani v dobách, kdy klub spadl o kategorii níž.

"Copak o to, nabídky byly. Chtěl mě Litvínov, Brno, ptala se Sparta. Ale víte, jaká byla doba. Nikam by mě nepustili. A já o to vlastně ani nestál. Jsem Plzeňák, tady to miluju. Copa bych jinde dělal?" vykládal s odzbrojující upřímností. Milan nebyl na velké řeči, nehrál si na intelektuála. Říkal, co si myslí. Bez ohledu na to, jestli mluví k šéfovi klubu nebo k parťákovi ve fabrice. "Jo, hubu jsem měl vždycky proříznutou. Párkrát měl napadlo, že jsem měl být raději zticha. Ale teď po letech se musím smát. Pokud mě něco štvalo, tak jsem si to nedal líbit," potvrdil.

Když se v 70. letech rodil silný reprezentační tým, který získal dvě zlata z mistrovství světa a stříbrnou medaili na olympiádě v Innsbrucku, trenéři Gut a Starší s Kajklem počítali. Byl nesmlouvavým obráncem s výbornou střelbou. Nebál se hrát s pukem, výborně bruslil. "To jsem se naučil na rybníku," hlásil hrdě. Při debatách o starých časech se vracel nejraději ke Katovicím 1976 a Vídni 1977. "Občas si zajdu na pivo do hospůdky u nás ve Škvrňanech. Mám tam pár kamarádů, někdy vzpomínáme. Byly to krásný chvíle. A musím říci, že možná nejvíc si vážím Kanadského poháru. Hráli jsme poprvé proti profíkům z NHL. Esposito, Lafleur, Orr, Potvin - to byla nějaká esa. A my je dokázali porazit!"

V Plzni si vybudoval pověst elitního beka, na vojně v Jihlavě získal zkušenosti a dva domácí tituly. Doma se velkého triumfu se Škodovkou nedočkal, tedy v době aktivní éry. "Když dal Martin Straka rozhodující gól ve Zlíně, začal jsem normálně brečet. Kdyby mě někdo viděl, musel by si myslet, že jsem se zbláznil. Ale copa to šlo? Bylo to něco tak krásného... U nás na sídlišti hned začaly bouchat petardy, já si otevřel láhev vína, pak celou noc ležel a koukal do stropu. Byl to jeden z nejkrásnějších dnů poslední doby," vyprávěl.

Emigrovat? Jsem Plzeňák, jinde bych žít nemohl

To už měl za sebou operaci. A dlouhou léčbu. "Pravidelně jsem chodil na kontroly, potřeboval jsem prášky, ale při nízké nemocenské jsem se dostal do potíží, jak všechno poplatit. Tehdy mi moc pomohl Nadační fond Ivana Hlinky, hokejový svaz, olympijský výbor a plzeňský klub. Byl jsem za tu pomoc strašně vděčný," děkoval na dálku. Během hokejové kariéry se Milan nezabezpečil, sám ale smutek necítil. "Dneska bych na tom byl asi lépe, jenže takhle neuvažuju. Za mých dob člověk musel emigrovat, aby se dostal do NHL nebo do Německa. Lákali mě, to ano, ale já tu měl rodinu, mámu, bráchu, co dělal léta sládka v pivovaru. Jsem Plzeňák, jinde bych žít nemohl!" říkal rezolutně.

Když měl po třicítce, odešel s Ivanem Hlinkou do švýcarského Zugu, hrál také v rakouském Klagenfurtu. "Bolševici nás pustili, ale klidně si to mohli nechat. Měli jsme svůj věk, v cizině jsem nebyl moc šťastný. Jó, kdyby mi bylo čtyřiadvacet..." Jako mistr světa pak hrál druhou národní za pražské Uhelné sklady, když skončil nadobro, od hokeje zmizel. "Na trenéřinu bych musel být diplomat. A to já nejsem. Navíc nemám v povaze, abych se někam cpal. Začal jsem dělat ve Škodovce, normálně ve fabrice. U bucharu, v těžkém provozu. Lidi z toho byli vyřízený. Jdu do práce a chlapi povídají: hele, Kajkl! A proč ne? povídám jim. Něco skončilo, nějak se živit musím," vyprávěl.

Žil naplno. Odmakal šichtu, zašel na pivo, pobavil se s kamarády. Býval výtečným společníkem. Později dělal provozního v restauraci, na stavbě, u lisu, ostrahu nákupního centra. "Po té mrtvici jsem zvolnil. Přestal jsem kouřit a pivo pil mnohem méně. Dvanáctku vůbec, desítku jen občas. Uvědomil jsem si, že takhle to dál nejde," přiznal. Po letech hokejových úspěchů i všelijakých životních zatáček se vrátil k mamince, bydlel na sídlišti směr Stříbro a byl vděčný za každé nové ráno. "Sport už sleduju jen v televizi. Ale když je teplo, sednu na trolejbus a jedu se vykoupat do Boleváku. To je rybník, kam jsem chodil už jako malej kluk. V zimě jsem si byl párkrát zabruslit. To jste měli vidět lidi, když jsem mezi nimi klouzal při veřejném bruslení," smál se.

Když se šampión raduje z maličkostí...

Kdysi rozdával radost několika generacím fanouškům, poslední dobou poctivě usedal do hlediště a sledoval své plzeňské nástupce. "Páni, Martin Straka, to je borec. Jednak je pořád nejlepší, jednak udělal pro plzeňský hokej jako nikdo. Když ho vidím, hned se na mě směje a říká: Milane, já vím... Fantastickej kluk," povídal v létě, když s odstupem času hodnotil mistrovskou sezonu. "Víte, bývaly doby, kdy o nás staré v klubu nikdo nestál. Pokud chtěl člověk na zimák, musel si koupit lístek. Ale pak se to změnilo. Všeobecně. Byl jsem třeba strašně šťastný, že mě přijali do Síně slávy českého hokeje. To je obrovská čest! Nebo že jsem mohl být členem Klubu olympioniků. Během aktivní kariéry jde život strašně rychle, spoustu věcí člověk docení později."

Na podzim se chystal do Prahy, na setkání olympijských medailistů. "Ale nebylo mi dobře, musel jsem se omluvit," litoval. Ačkoli do telefonu tvrdil, že je v pohodě, jako by to úplně pravda nebyla. "Ale nechtěj mě naštvat, z nejhoršího jsem venku," odmítal pochybnosti koncem prosince. "Říkám si, že bych po jaru přijel autobusem a mohli bychom nějakou sobotu projít Karlův most, Staromák a tak. Já ti kolikrát ráno vstanu a udělá mi radost fakt nějaká maličkost. Hlavně povedený zápasy fotbalistů a hokejistů. To si vždycky koupím desítku, dám ji za okno a pustím bednu. Nikdo mě nesmí rušit. Není nic hezčího," rozplýval se.

Je strašná škoda, že Milan už nic ze svých plánů nestihne. V noci z pátku na sobotu 18. ledna zemřel, bylo mu 63 let. Odešel další z mistrů světa, chlapík, který v dresu se lvíčkem sehrál 106 mezistátních zápasů a za svoji zemi se rval na ledě do posledních sil. "Nikdy jsem moc nebyl na auta, baráky a tak. Vážil jsem si zážitků, toho, že jsem mohl hrát hokej a být mezi skvělými kamarády," povídal před nějakými 15 lety, kdy byl takhle v noci trošku naměkko. "Ale brečet nebudeme, to nesnáším!" utnul najednou lehce smutnou náladu. To byl celý on. Ikona plzeňského i českého hokeje, veselý a bezprostřední člověk, který nezkazil žádnou legraci. Teď už rozdává bodyčeky a střílí parádní jedovky tam nahoře...