Měli ho za dezertéra a zrádce. Chtěl jsem to zkusit, říká Petr Kuchyňa o odchodu do NHL

Robustní postava, tvrdé střety se soupeři, kvalitní rozehrávka. Střelba z větší vzdálenosti. Tyto a další přednosti zdobily kariéru urostlého zadáka Petra Kuchyni, který se počátkem 90. let minulého století prodral mezi tuzemskou elitu, hrál za raprezentaci, koketoval s NHL. O zámořské lize tajně snil, ale byl vázán povinnostmi v Dukle Jihlava. Přesto se zadák s hodností rotmistra za Atlantik vydal. A bylo z toho hodně zlé krve. "Ještě po letech na to mnozí nezapomněli. V knížce k 50. výročí Dukly tomu věnovali dvě strany, což mě docela překvapilo," konstatuje.

O co tehdy šlo? Petr Kuchyňa byl oporou jihlavského týmu, hrál pravidelně za československou reprezentaci, delší dobu o něj byl zájem v zámoří. Do služeb ho lákali Ďáblové z New Jersey, kteří nadaného mladíka z Vysočiny draftovali v roce 1990. Šikovný bek se tehdy rozhodl, že odejde stůj co stůj. Když nezískal souhlas oficiální cestou, sbalil se a odletěl. Doma ho měli rázem za dezertéra, který zradil. "Byla tehdy jiná doba. Ze strany Devils jsem cítil velký zájem, mě to strašně lákalo. Chtěl jsem to prostě zkusit," říká vyrovnaně.

Svého kroku nikdy nelitoval, i když si užil své. V Jihlavě byl pro některé psancem, odchody do NHL nebývaly v roce 1991 ještě úplně běžné. Vždyť od sametové revoluce neuběhly ani dva roky, neexistovaly dohody mezi kluby NHL a IIHF. Kuchyňa šel za hlasem srdce, nechtěl si vyčítat, že příležitost promarnil. Dneska se na událost dívá smířlivě. "Já to neřeším, někteří jiní asi ještě pořád ano. Zůstává to v nich. Ale já jsem rád, že jsem tehdy šel," opakuje.

Do sporu se tehdy dostal zejména s legendárním Jaroslavem Holíkem, který Duklu trénoval. Mistr světa 1972 vypustil počátkem 90. let na Kuchyňu dost ostrých vět. Už za ty roky pominulo napětí? "Vlastně ani nevím, za celou dobu jsme spolu pořádně nemluvili. Pákrát jsme se potkali na zimáku, já pana Holíka pozdravil, on odpověděl. Na debaty nebyl prostor. Pan Holík navíc už na Duklu nějaký čas nechodí," podotýká.

V zámoří to neměl jednoduché. Sice dostal možnost bojovat o NHL, ovšem cestu do slavné ligy si musel prošlápnout sám. Kuchyňovi se to nepovedlo. "New Jersey mělo strašně silný tým, který se v podstatě pět let neměnil. Hráli tam Kasatonov, Fetisov, Daneyko, Driver, přišel Scott Niedermayer. Ne, tam zkrátka nebylo místo. Snažil jsem se, ovšem chybělo mi i štěstí. V jiné organizaci bych si NHL třeba zahrál, ale to jsou jenom spekulace," říká.

Dva roky strávil na farmě, v týmu Utica Devils. "Byly to zkušenosti k nezaplacení, pobyt v Americe mi hodně dal. Ve dvaceti letech jsem se ocitl v jiném světě," konstatuje. Mrzí ho, že AHL tehdy ve vlasti mnozí brali za podřadnou ligu. "Dneska je to soutěž, která má respekt. Hraje tam spousta výborných hokejistů, prošli jí Hašek, Hudler, letos třeba Chelios. Před lety jsem si připadal jako někdo méněcenný," přidává otevřeně.

Za Atlantikem se zdokonalil, po návratu do Evropy přidal na důrazu, tvrdosti, agresivitě. Záhy znovu naskočil do reprezentace, zkusil si zahraniční angažmá. "Nedám dopustit hlavně na Finsko. Moc se mi tam líbilo. Životní styl je jiný, lidé mají v sobě disciplínu, ctí pravidla. Když má něco platit, tak to prostě platí. Není to jako u nás," srovnává. Rok hrál za Pori, další sezonu strávil v Ilvesu Tampere. Zajímavé období pak prožil také v rakouském Linci.

Domácí nejvyšší soutěž válel nejen v Jihlavě, ale i v pražské Spartě, Zlíně, Opavě. "Měl jsem štěstí, že jsem byl u posledního titulu Dukly v roce 1991. Na to jsem hrdý. Bohužel - Jihlava tehdy doplatila na fakt, že skončila armáda. Dnešní sport je o penězích, není to jednoduché. Podmínky se zhoršily, jihlavský hokej to poznamenalo," upozorňuje. Další důležitá kapitola se týká také reprezentace. Kuchyňa se do ní prosadil v ranném věku, celkem sehrál 47 utkání.

V roce 1995 startoval na mistrovství světa, rok poté ve Vídni chyběl. A čeští hokejisté získali zlaté medaile. "Z legrace říkám, že jsem musel odejít, aby kluci udělali titul," směje se. "Né, vážně. Jsem rád za těch skoro padesát zápasů, za šampionát tenkrát ve Finsku. Nepřispěl jsem k velkému vítězství, ale myslím, že se nemám za co stydět. Snažil jsem se vždycky odvést dobrou práci," reaguje. Dobře ví, že každý hokejista potřebuje mít na své straně příznivé okolnosti. Komu jedna z nich chybí, jeho kariéra se rázem otočí jinam.

Petr Kuchyňa se na hokejovou minulost dívá vyrovnaně. Když mrkne proti proudu času, nenajde nic, co by ho mrzelo. Nebo nějak trápilo. S vrcholovým hokejem už skončil, dneska ho na ledě uvidíte maximálně při tréninku mládeže. "Abych se přiznal, dost mě bolí kolena a kyčle. To je důsledek té spousty zápasů," pokývá hlavou. Výstroj však stále má. "Jo, je v pytli za zipem, v garáži. Když bude nejhůř, zase ji vyhrabu. Teoreticky mohu hrát zápasy veteránů, ovšem zatím na to nedošlo," připomíná.

Po odchodu z vrcholového sportu u něj zůstal v jiné roli. "Stal se ze mě trenér. V Jihlavě jsem vedl mládež, moc mě to bavilo," přiznává. Minulý čas je teď zrovna na místě, Petr doufá, že slůvko vedl zase brzy nahradí jiné sloveso vede. "Dělal jsem jihlavskou juniorku, teď uvidím, co bude dál. Určité věci se rýsují, nicméně nerad bych předbíhal," poví jen.

Jisté je, že ho trenéířina chytla. "Chci se jí věnovat, jednou bych rád trénoval dospělé," pálí bez přípravy. Vlastní licenci B, chystá se na studium nejvyšší kvalifikace. "Po béčku jsem potřeboval dva roky praxe, teď se blíží doba, kdy bych si chtěl trenérské vzdělání zvýšit. Plánuji se přihlásit na fakultu," naznačuje. Dobře si uvědomuje, že vzdělání je zapotřebí. "Když někdo hrál hokej třicet let na výborné úrovni, ještě to z něj neudělá dobrého trenéra. Člověk potřebuje znát teorii, vědět, jak funguje lidský organismus. Bez studia a poznatků z různých oblastí to určitě nejde."

Kuchyňa je pořád u hokeje, stará se o to mimo jiné také jeho syn. "Je mu patnáct let a hraje druhým rokem za mladší dorost. Uvidíme, kam to dotáhne," říká. Vývoj potomka bedlivě sleduje. "Každý hokejista potřebuje mít výkonnost, ale také dobré trenéry. Štěstí. Těch aspektů je strašná spousta, musejí do sebe zapadat. Řeknu vám, že to dneska není jednoduché. Panuje jiná doba než za časů, kdy jsem začínal já. Osobně bych se synem moc neměnil."

Potomek hraje v útoku, zatímco Petr býval spolehlivým obráncem. Proč ta změna? "To je jednoduché. Syn je vysoký, ale hubený. Na beka by neměl ty správné parametry. Baví ho trénovat, má chuť - to je pro mě důležité. Když nabere sílu, mohl by z něj být kvalitní hráč. Ale jak jsem řekl, musíme počkat. Všechno má před sebou," uzavírá.