Byla to doba politického uvolnění a poté opětovného utahování šroubů. Sovětská invaze v roce 1968 ukončila období relativní svobody, později dostoupila vrcholu studená válka mezi dvěma politicky rozdělenými světy. Ale právě v této době dospěla další zlatá generace našeho hokeje, která získala třikrát titul mistrů světa a medaile sbírala i na olympijských hrách. Dosáhnout té nejcennější jí nebylo přáno. Někdy i pod vlivem nepříznivých okolností.
X. ZOH Grenoble (6. – 18. 2. 1968)
Podruhé gól od zlata
Vstup do turnaje ve francouzském středisku provázela nedůvěra. Tým Československa si před turnajem nevedl moc přesvědčivě, navíc ho potkaly těžké ztráty. Zranili se zkušený obránce František Tikal, brankář Miroslav Lacký, jenž prožíval svoji nejlepší sezonu. Povolán nebyl jihlavský rebel Jaroslav Holík, ze skvělé sparťanského formace zůstali doma křídelní útočníci Pavlové Volek a Svoboda, zůstal jen centr Petr Hejma.
Mužstvo zahájilo olympiádu povinnými výhrami 5:1 nad USA a západními Němci, tedy SRN. Proti Finům s českým trenérem Augustinem Bubníkem, kteří naše reprezentanty o rok dřív ve Vídni poprvé porazili, vydřelo Československo výhru 4:3. Po vítězství 10:3, tentokrát nad východoněmeckým státem NDR, přišla první porážka 2:3 s Kanadou, jež předtím podlehla Finsku 2:5.
Duel se SSSR z 15. února se odehrával v době politického uvolnění a vzdoru proti sovětskému vlivu u nás a měl velmi emotivní náboj. Podobně jako v roce 1964 v Innsbrucku začal se značným zpožděním: po rozbruslení totiž kapitán Jozef Golonka na pokyn nového trenérského tandemu Jaroslav Pitner – Vladimír Kostka upozornil rozhodčí Trumblea a Dahlberga, že hned několik hráčů soupeře nemá v rozporu s pravidly na patkách bruslí předepsané krytky. Chvíli trvalo, než byla zjednána náprava. Sovětský trenér Anatolij Tarasov ještě dlouho poté považoval tuhle kulišárnu málem za zradu.
Prvotní efekt byl spíš opačný: po půlminutě však Rusové vedli a první střelu na jejich branku vyslal Václav Nedomanský až v 5. minutě. Do přestávky se však podařilo otočit na 3:1. Ve druhé části padlo po jedné brance na obou stranách, náskok se podařilo udržet. Ve třetí naši vedli už o tři branky. Ale sborná SSSR v drtivém tlaku dvakrát překonala jinak skvělého Vladimíra Dzurillu, jenž měl být původně až třetím, tehdy ještě necestujícím brankářem. Do Grenoblu se dostal po zranění Lackého. Čtvrtý ruský gól padl po kopnutí bruslí, ale platil. Hra bez brankáře v závěrečných 70 sekundách SSSR nic nepřinesla. Naši zvítězili 5:4.
Podceňovaný tým sahal před zápasem proti Švédsku po zlatu, ale v případě porážky mohl skončit také až čtvrtý. Švédové vedli, ale v poslední třetině Jan Hrbatý vyrovnal na konečných 2:2. Takhle z toho bylo stříbro, podobně jako v roce 1948 ve Svatém Mořici. I tenkrát stačil jeden gól navíc a mohli jsme být zlatí.
Pořadí: 1. SSSR, 2. Československo, 3. Kanada, 4. Švédsko, 5. Finsko, 6. USA, 7. SRN, 8. NDR.
Československo: Nadrchal, Dzurilla – Horešovský, Suchý, Machač, Pospíšil, Masopust – Ševčík, Golonka, Klapáč, Jiřík, Nedomanský, Jiří Holík, Hrbatý, Kochta, J. Černý, Havel, Hejma – trenéři Pitner, Kostka.
XI. ZOH Sapporo (3. – 13. 2. 1972)
Museli jsme prohrát?
Olympijský turnaj se poprvé konal jako samostatná soutěž odděleně od mistrovství světa, poprvé se hrál na asijské půdě a poprvé na ledě pod pěti kruhy chyběli Kanaďané, kteří se po roztržce s IIHF od roku 1970 nezúčastňovali velkých mezinárodních klání. Startovalo 11 účastníků, kromě SSSR hrála všechna mužstva v kvalifikaci. Šest týmů poté bojovalo v A skupině o medaile.
Československému týmu citelně chyběl obránce Jan Suchý, který se nevyhnul a ani nechtěl vyhnout odpovědnosti za vinu na autonehodě s tragickými následky. Další zadák Jiří Bubla si zlomil zápěstí, místo útočníka Josefa Palečka musel být narychlo povolán Jan Havel. Naopak se vrátil Jaroslav Holík, který byl předtím za prohřešky nelibé režimu z reprezentace vyloučen.
Ve vyřazovacím střetnutí naši porazili domácí Japonsko 8:2 a do finálové šestky postoupili po vítězství 14:1 nad Polskem, které předtím vyřadilo Němce. V kvalifikaci se nejvíc zapotili Američané, přešli před Švýcary výsledkem 5:3. Tým USA československé mužstvo zaskočil už na předchozím světovém šampionátu, kde v odvetném zápase vyhrál 5:0. Přesto později sestoupil z elitní skupiny. Také v Sapporu přišel nečekaný úder. Podceňovaní a zároveň nevyzpytatelní svěřenci trenéra Murrayho Williamsona, jenž vedl mužstvo už v Grenoblu, zvítězili tentokrát v hale Makonamai 5:1. Pomohl jim výtečný brankář Mike Curran, ale také zastrašovací taktika, která na naše platila.
V jednokolové soutěži se žádné klopýtnutí nedalo napravit. Finy naši porazili 7:1, následně zdolali Švédsko 2:1. Tre kronor vzali bod favoritům ze SSSR. Československý tým mohl opět pomýšlet na zlato. Jenže místo cesty k vítězství následoval pohřeb. Po první třetině soupeř vedl po chybách našich hráčů o dva góly, nakonec vyhrál 5:2. Stříbro patřilo Američanům, ačkoli na jaře měli na šampionátu skupiny B usilovat o návrat mezi vybranou společnost. Naši brali bronz.
Před zahájením přípravy na jarní mistrovství světa se nečekaně vzdal reprezentace ostřílený Josef Černý. Až po letech někdejší kapitán mužstva prozradil, že údajně před zápasem proti SSSR dostalo mužstvo příkaz nechat Rusy vyhrát. Za normalizace, kdy uvolněné klima v zemi začalo po vpádu sovětských vojsk zase houstnout, mohlo být možné všechno, fámy o povinné prohře s bratry nejbližšími se vracely i později v jiných souvislostech a na jiných turnajích. Zanedlouho při prvním odděleném mistrovství světa v Praze se však nic takového neopakovalo. Československo – stále bez Suchého a už bez Černého - po 23 letech získalo titul mistrů světa.
Pořadí: 1. SSSR, 2. USA, 3. Československo, 4. Švédsko, 5. Finsko, 6. Polsko, 7. SRN, 8. Norsko, 9. Japonsko, 10. Švýcarsko, 11. Jugoslávie.
Československo: Dzurilla, Holeček – Machač, Pospíšil, Horešovský, Tajcnár, Bednář, Vohralík, Daněk – Nedomanský, Jaroslav Holík, Jiří Holík, Kochta, Farda, J. Černý, Martinec, Hlinka, B. Šťastný, E. Novák, Havel – trenéři Pitner, Kostka.
XII. ZOH Innsbruck (4. - 15.2. 1976)
Hrdinové vždycky nevítězí
Potřetí sahalo naše mužstvo po zlatu, ale zase se muselo spokojit se stříbrnými medailemi. Chyběl opět pověstný krůček, tentokrát sehrála roli shoda nejrůznějších okolností. Zlatá generace 70. let byla na vrcholu sil. O dva měsíce později získala v polských Katovicích získala titul mistrů světa, v září postoupila do finále prvního ročníku Kanadského poháru. Ale olympijské zlato zůstalo nesplněným snem.
Původně se měly zimní hry konat v Denveru v americkém státě Colorado. Rok před zapálením olympijského ohně však Američané pořadatelství odmítli. Po dvanácti letech se tak organizace zhostil rakouský Innsbruck. Turnaj byl ochuzen neúčastí stále ještě izolované Kanady, NDR a také Švédska, které se nezúčastnilo z rozhodnutí svazu. Národní asociace chtěla soustředit veškeré síly na mistrovství světa a do Innsbrucku původně hodlala poslat jakési záložní mužstvo. To vyvolalo negativní reakci u fanoušků i švédského sportovního svazu, který následně odmítl poskytnout plánovanou dotaci. Hokejový svaz reagoval odvoláním švédské účasti na zimních hrách.
V kvalifikaci porazil československý tým Bulharsko 14:1, ve finálové skupině obávané Finsko 2:1, což ho předurčilo k
cestě za medailemi. Mužstvo však záhy postihl chřipkový virus Tokio 75, která postupně zasáhla víc než polovinu hráčů.
V dalších zápasech se dávala sestava stěží dohromady. Přesto naši porazili s třinácti hráči v poli divoká hříbata z USA 5:0 a potom Polsko 7:1. Do toho se zranil brankář Jiří Crha. Jiří Holeček zůstal na všechno sám, ačkoli také nebyl zdravotně v pořádku a od utkání s Američany byl navíc bolestivě zraněn v obličeji. Dodatečně povolaného Pavola Svitanu však pánové z MOV nevpustili na led.
Epidemie nezasáhla žádné jiné mužstvo tak citelně. V době, kdy dosahovala vrcholu, přišla další rána. Po utkání s Polskem byl v moči Františka Pospíšila nalezen kodein, který si kapitán mužstva vzal na dráždivý kašel. Kodein podle IIHF nebyl zakázanou látkou. Jenže podle lékařské komise MOV o doping šlo. Přes protesty naší výpravy i mezinárodní federace prohrál československý tým kontumačně 0:1 a byly mu odebrány dva body. V dalších zápasech však přitom směl Pospíšil opět nastoupit.
Absurdní situace mužstvem otřásla, ale přes západní Němce – nakonec bronzové - přešlo s výsledkem 7:4 a v závěrečné bitvě proti SSSR pořád mělo naději na zisk zlata. Stačilo vyhrát. Sobotní večer 14. dubna vstoupil do dějin. Nemocí vyčerpaný tým podal heroický výkon. Po první třetině vedl 2:0 a to ještě neplatil gól Jiřího Nováka pro Martincovo postavení v brankovišti.
V další části začaly ubývat síly. Rusové vyrovnali. Ale ještě v 52. minutě zvýšil Eduard Novák na 3:2. Vzápětí však šel na hanbu. Vedení naši drželi ještě 265 vteřin do konce. Od zlata ho dělily čtyři a půl minuty. Pak se velký sen zhroutil.
Sborná v přesilovce zásluhou Viktora Šalimova vyrovnala, potom nechala dezorientovaná obrana volného Valerije Charlamova a ten otočil na 3:4. Rusové si zajistili počtvrté za sebou prvenství, tentokrát s náskokem čtyř bodů. Naši reprezentanti potřetí vybojovali stříbro. Ještě nikdy, ani v letech 1948 a 1968, nebyli tak blízko olympijskému triumfu. I velcí hrdinové někdy odcházejí poraženi.
Pořadí: 1. SSSR, 2. Československo, 3. SRN, 4. Finsko,
5. USA, 6. Polsko.
Další umístění: 7. Rumunsko, 8. Rakousko, 9. Japonsko, 10. Jugoslávie, 11. Švýcarsko, 12. Bulharsko.
Československo: Holeček, Crha (Svitana) – Machač, Pospíšil, Bubla, Kajkl, Chalupa, Dvořák – E. Novák, Milan Nový, J. Augusta, Ebermann, Hlinka, Jiří Holík, Martinec, J. Novák, B. Šťastný, Pouzar – trenéři Gut, Starší.
XIII. ZOH Lake Placid (12. - 24.2. 1980)
Triumf amerických studentů
Měsíc před olympiádou se v jejím pozdějším dějišti Lake Placid konal turnaj za účasti většinou záložních týmů. Předseda svazu Vladimír Kostka v něm viděl i výběr mladíků, který měl později reprezentovat USA. Už tehdy předpověděl, že tento tým je nejsilnějším, jaký kdy Američané postavili, a pasoval ho na favorita zimních her.
Kouč Herb Brooks, jenž se jako hráč zúčastnil her v roce 1968, mu vtiskl systém. Studenti s hvězdami a pruhy hráli ostře, s ohromným nasazením a chutí. B mužstvo Československa s nimi prohrál 0:3. Navzdory tomuto varování však hokejisty vyprovázel za oceán značný optimismus. Mužstvo bylo plné osobností, i když doma musel zůstat se zlomenou nohou Ivan Hlinka. Ovšem k optimální pohodě a soudržnosti mělo daleko. První tým ještě před turnajem prohrál s olympioniky Kanady. Náladu však prosvětlila výhra v odvetě 5:1.
Hry v Lake Placid probíhaly v období vrcholící studené války. Vzhledem k sovětské invazi do Afghánistánu později západní země odmítly účast na letních hrách v Moskvě, druhý ročník Kanadského poháru v hokeji byl odložen o rok. Ale zimní olympiáda zůstala bojem dvou světů nedotčena, až na to, že například diváci v Československu místo hokejových přenosů mohli sledovat jen podivné sestřihy francouzské televize, kde převládaly třeba závody bobistů.
Reprezentanti zahájili po bezbrankové první třetině vysokou výhrou nad Norskem 11:0. Jenže potom přišel ledový střik od Američanů – 3:7. Navíc ruku si hned na začátku utkání zlomil Vladimír Martinec a pro zbytek turnaje zůstal mimo. Následovaly výhry nad Rumuny 7:2 a SRN 11:3. Duel se Švédy však naši nezvládli – 2:4. Ze skupiny mohli postoupit dva týmy z pěti. Tento duel posunul do bojů o medaile Tre kronor.
Druhá skupina by nebyla o mnoho schůdnější. Za favorizovaným SSSR se popraly o postup mužstva Finska a Kanady. Až v souboji o páté místo proti druhému z nich předvedl celek Československa očekávaný výkon. Neúspěch hvězdného týmu byl přičítán krizi vztahů, střetu zájmů jednotlivců a skupin hráčů. Svoji roli však sehrála i notná smůla, která začala Hlinkovou neúčastí a pokračovala zraněním Martince. Peter Šťastný, Milan Nový a Jaroslav Pouzar vyhráli bodování turnaje. Jako mužstvo však výběr Československa zklamal.
Naopak velký triumf prožili domácí Američané. Do finálové skupiny se jim započítala remíza 1:1 se Švédskem. Klíčové bylo vítězství 4:3 nad SSSR, s nímž ještě v přípravě na ledě newyorské Madison Square Garden vysoko prohráli. Tentokrát však působili bezradně spíš Rusové. Po další výhře 4:3 nad Finskem byl hokejový zázrak dokonán. Partička studentů vybojovala po dvaceti letech pro USA olympijské zlato.
Útočník Dave Christian navázal na svého otce Williama, jenž triumfoval v roce 1960 ve Squaw Valley. Ze spousty členů se stali úspěšní profesionálové, z jiných, jako například fantastického gólmana Jima Craiga, zase až tak úspěšní ne. Brooksův tým z roku 1980 však inspiroval mnoho následovníků a stal se vzorem pro příští generace amerických hokejistů.
Modrá skupina: 1. Švédsko, 2. USA, 3. Československo, 4. Rumunsko, 5. SRN, 6. Norsko.
Červená skupina: 1. SSSR, 2. Finsko, 3. Kanada, 4. Polsko, 5. Nizozemsko, 6. Japonsko.
Finálová skupina: 1. USA, 2. SSSR, 3. Švédsko, 4. Finsko.
O 5.-6. místo: Československo – Kanada 6:1.
Československo: Králík, K. Lang – Bubla, Ďuriš, Kaberle, Neliba, Chalupa, Dvořák, A. Kadlec – Martinec, J. Novák, Ebermann, M. Šťastný, P. Šťastný, A. Šťastný, Lukáč, Milan Nový, Pouzar, Fryčer, Holý – trenéři: Gut – Bukač, Neveselý.
XIV. ZOH Sarajevo (7. - 19.2. 1984)
Smolné góly a čtvrté stříbro
Po nezdaru v Lake Placid se začal tvořit nový tým, který Československu přivezl medaile ze světových šampionátů ve Švédsku, Finsku a Německu. Mužstvo odjíždělo na první olympiádu pořádanou na Balkáně s nemalými ambicemi a vstup do turnaje mu vyšel parádně. Po vysokém vítězství nad Norskem 10:4 zdolal USA s mladičkým Patem LaFontainem a Chrisem Cheliosem v sestavě 4:1. Potom rozstřílel Rakousko 13:0, Finsko 7:2 a zvítězil nad Kanadou 4:0.
Velký turnaj prožíval brankář Jaromír Šindel. Dostal přednost před Jiřím Králíkem, jenž byl po zranění. Po nule s Kanadou se mu povedl i velmi nervózní zápas finálové skupiny proti Švédsku, které ze skupiny postoupilo díky lepšímu skóre na úkor západních Němců v čele s obrovitým Erichem Kühnhacklem. Naši brankami Jiřího Hrdina ze 45. minuty a Jaroslav Benáka v závěru do opuštěné branky vyhráli 2:0.
Vyvrcholení turnaje nabídl souboj mezi československým týmem a SSSR, v jehož dresu se loučil s velkým hokejem gólman Vladislav Treťjak. Reprezentanti měli stříbro jisté, cesta ke zlatu vedla přes vítězství nad sbornou. Sehráli vyrovnanou partii. Na vrchol však znovu nevystoupili. O jejich osudu rozhodly nešťastné branky.
V 7. minutě vypálil od modré Alexander Koževnikov. Puk odražený od horní tyčky zasáhl Šindela do zad a svezl se za brankovou čáru. Smolný gól poznamenal celý další průběh utkání. Sověti získali psychickou výhodu. Na začátku druhé třetiny zvýšil Vladimir Krutov na 2:0. Naši nepřestali bojovat, ale v útoku nevytvořili nic, s čím by si soupeř nevěděl rady. V závěru Vladimír Kýhos nastřelil tyčku, ale vyloučení Vincenta Lukáče zmařilo naděje na srovnání skóre.
Když kongres MOV v roce 1978 rozhodl o pořadatelství Sarajeva, mnoha příznivých ohlasů se nedočkal. O hře s kotoučem toho diváci moc nevěděli, střety u hrazení, zejména proti ruským hráčům, u nich vyvolávaly větší nadšení než gól či povedený zákrok. Hry však obstály jak z hlediska atmosféry, tak po stránce organizační. Po několika letech se olympijské město dostalo do hlavních zpráv znovu. Měsíce a roky se zmítalo v křečích občanské války, která vedla k rozpadu Jugoslávie.
Skupina A: 1. SSSR, 2. Švédsko, 3. SRN, 4. Polsko, 5. Itálie, 6. Jugoslávie.
Skupina B: 1. Československo, 2. Kanada, 3. Finsko, 4. USA, 5. Rakousko, 6. Norsko.
Finálová skupina: 1. SSSR, 2. Československo, 3. Švédsko, 4. Kanada.
O 5.-6. místo: SRN – Finsko 7:4.
Další umístění: 7. USA, 8. Polsko.
Československo: Šindel, Králík – Chalupa, Benák, A. Kadlec, Hořava, R. Svoboda, Uvíra – V. Lukáč, Rusnák, Liba, Jiří Hrdina, Růžička, P. Richter, Lála, Kýhos, Černík, Caldr, Pašek, Korbela – trenéři Bukač, Neveselý.
Dodavatel energie pro hokej
