Mats Sundin se poprvé vrátil do Toronta, na konci utkání se neubránil slzám dojetí

Ne každý návrat na starou adresu v dresu soupeře musí skončit katastrofou. Mats Sundin se ho bál, tuze se ho bál, nakonec ale všechno dobře dopadlo. Lépe, než by si sám vysnil. Že mu osud nachystá možnost rozhodnout utkání vydařenou penaltou, je jedna věc, že bude poté vytleskán jako první hvězda zápasu, to už byl skutečný bonus.

Samozřejmě, nějaké to bučení halou tu a tam také zaznělo, celkově ale bylo přivítání ztraceného syna nanejvýš vřelé. Když pak Sundin za stavu 2:2 na góly a 1:1 na nájezdy rozhodl jako šestý v pořadí zdařilým bekhendovým blafákem celé utkání, bylo k vidění něco hodně neobvyklého. Vyprodaný Air Canada Center, v tu chvíli kompletně na nohou, vybuchl nad brankou soupeře nadšením.

„Byl to jeden z těch večerů, kdy jakmile mu dáte šanci, jako byla tahle, víte, že ji promění,“ poklonil se uznale Kyle Wellwood, mimochodem další z přeběhlíků Maple Leafs směrem do Vancouveru.

Krátce po proměněné penaltě se sedmatřicetiletý Švéd vrátil na led jako první hvězda zápasu. Uklonil se, do hlediště poslal několik polibků a kdo lépe viděl, nemohl si nevšimnout, že oči statného chasníka se lesknou slzami. S velkou mírou jistoty lze konstatovat, že také v ochozech se orosilo nejedno oční víčko. Třináct let společného soužití je třináct let.

„Hodně se toho v tomhle utkání nahromadilo,“ rozpovídal se jeho hrdina. „Všechny ty bitvy a všechno, čím jsme za těch třináct let s Leafs prošli. Tolik úspěchů i nezdarů, zklamání i štěstí. Spousta pocitů se mi v té chvíli nahrnula na ledě do hlavy. Ovace fanoušků byly velmi zvláštní, budu se je pamatovat do konce života.“

Téma velkého návratu plnilo stránky novin už v předvečer zápasu. To si ještě letitý kapitán Javorových listů nebyl přijetím vůbec jistý. „Nikdy jsem nezradil organizaci Leafs,“ dušoval se ihned po příletu do města. „Byl jsem jejím hrdým členem. Když jsem tady zůstal po uzávěrce přestupů, bylo to proto, že jsem viděl jako nevhodné, aby kapitán klub opouštěl. Pořád jsme bojovali o play off a já věřil, že to může vyjít.“

„Nikdy jsem se nepovažoval za nájemného hráče. Nikdy bych si nevymohl výměnu do jiného týmu uprostřed sezóny. V létě jsem skutečně nevěděl, zda budu s hokejem vůbec pokračovat. Kdybych nepodepsal Vancouveru, ukončil bych kariéru. Tak se přece nechová nájemný hráč.“

Ne, vypočítavost Sundinovi skutečně nemůže nikdo vyčíst.

Velkou noc pomohl odstartovat tradiční video sestřih největších hráčových okamžiků v kanadské metropoli, který se v NHL nezřídka chystá navrátivším se osobnostem. Provázely ho ovace ve stoje a první slzy. Silné okamžiky si užívali i hráči. Matt Stajan přiznal, že na úvodní buly záměrně nespěchal: „Byla to jeho chvíle. Nechal jsem ho, aby si ji užil. Nešel jsem do kruhu na vhazování dřív, než to udělal on.“

Samotný zápas přinesl vynikající podívanou, spoustu šancí a hru nahoru dolů. Obzvlášť bizarní byla situace ze druhé třetiny, kdy se dostal do brejku domácí Dominic Moore, při blokování střely soupeře ovšem zlomil hůl a na branku Roberta Luonga tak vyrazil kopaje si puk před sebou… Nakonec ho posunul v závěsu finišujícímu Jasonu Blakeovi, který už ale neměl na zakončení dost klidu.

O tempu a herní aktivitě vypovídá i pozoruhodně vysoký poměr střel 38:37 pro domácí. Oba gólmani ale chytali skvěle. Vesa Toskala i Roberto Luongo zakončili utkání s bezmála 95 procentní úspěšností zásahů, za 65 minut si na každého z nich přišli jen dva hráči. Za Toronto uspěli Blake a Stajan, za Canucks Salo a Burrows.