Martin Streit vypnul, už pět let nestál na bruslích. Veškerý čas věnuje vedení autocentra

Někdo má štěstí, zdraví mu dovolí věnovat se hokeji třeba do čtyřicítky, jiný musí vzhledem k sérii zranění končit předčasně. Do druhé skupiny patří také Martin Streit. Robustní útočník se do vrcholového hokeje prosadil v Olomouci, hrával za Karlovy Vary, Vítkovice či Vsetín. Účastník mistrovství světa dvacetiletých 1997 jednou oblékl i dres národního týmu dospělých, ovšem ještě před 30. narozeninami brusle s hokejkou definitivně odložil. "Měl jsem problémy s lokty, levé koleno mi operovali celkem pětkrát. Doktor Holíbka mi po posledním zákroku říkal, že už to na velký hokej asi nebude. Včas jsem to pochopil a rychle si našel novou životní náplň," říká vyrovnaně.

Na ledě býval plný energie, do všeho vletěl naplno. Možná proto měl dost zdravotních potíží. Technickým hráčům klouby tolik netrpí, nicméně kdo sází na sílu a bojovnost, tak dlouhý hokejový život zpravidla nemá. "O ukončení kariéry jsem přemýšlel už po sezoně 2002-03 ve Vsetíně. Pak jsem šel ještě do Prostějova, načež následovala zhruba devítiměsíční pauza, kdy jsem už pravidelně nehrál," vzpomíná.

Ještě jednou naskočil, bylo to v ročníku 2004-05 - tehdy vypomohl druholigovému Uničovu. "Jeden podnikatel mě požádal, zda bych nebyl k dispozici na čtrnáct utkání. Souhlasil jsem a nelituju. Během kariéry člověk poznal profesionální zázemí, vrcholovou úroveň, v Uničově to bylo hlavně o skvělé partě. Kluci chodili do práce, hráli večer pro radost. Občas mi hlavou bleskne, jak pěné to bylo, vracím se také k působení ve Vsetíně," přiznává.

Už delší dobu se Martin Streit v točí v jiném kolotoči. "V Olomouci vedu autocentrum, děláme veškeré servisní opravy v podstatě na všechny typy vozů. Je to makačka od rána do večera, ale nestěžuju si. Auta mě odjakživa bavila, během hokejové činnosti jsem jich pár vystřídal. Mám k tomu velký vztah," konstatuje. Zaměstnává tři lidi. "Máme navíc externí účetní a na výpomoc ještě jednoho pána. Potřebovali bychom, aby nás bylo víc. Zakázky se jen hrnou, což je samozřejmě dobře, někdy se toho však sejde skutečně dost," hlásí.

Sám má na starost vedení firmy, Autocentrum Mastr-Group leží na kraji Olomouce u silnice od Brna. "Máme kvalitní prostory, snažíme se vyhovět všem zákazníkům. Já se věnuju vedení firmy, vozím auta, řeším tisíc jiných věcí. Jenom v kanceláři určitě nesedím," směje se. Když je potřeba, přiloží ruku k dílu. "Menší opravy samozřejmě zvládnu, ale nepouštím se do žádných větších věcí, jako je diagnostika a podobně. Tohle přenechám zkušeným technikům," dodává.

Práci dává maximum energie. "Vstávám před šestou, abych byl v sedm v servisu. Domů jezdím večer, třeba také kolem desáté. Pro manželku je to nepříjemné, navíc dokončujeme dům, spousta věcí leží vyloženě na ní," říká upřímně. Streitovi mají malého syna, brzy mu budou dva roky. "Je hodně aktivní, určitě ho nebudeme k ničemu nutit, ale nejspíš se dá jako já na sport. Potřebuje ze sebe tu energii dostat. S manželkou uvažujeme o druhém dítěti, chtěla by holčičku, já jí ale z legrace říkám, že by byl lepší druhý kluk. Jeden by pak šel do opravny, druhý do pneuservisu," směje se.

K životu přistupuje odpovědně. I s humorem. Jak byl zvyklý pracovat na ledě, stejně tak naplno se věnuje opravám vozidel a všem činnostem s tím souvisejících. Vysvědčením je spokojený zákazník, který se příště zase vrátí. Jelikož Streit nezná volna ani o víkendech, na původní sportovní lásku mu nezbývá čas. "Když jsem skončil s hokejem, úplně jsem vypnul. Jako když zmáčknete vypínač - z jedničky na nulu. Hokej jsem tak tři roky vůbec nesledoval, poslední dobou už se podívám v televizi. Jak mi to dovolí povinnosti."

Životní změna a odchod z hokejových arén přinesl pro Streita jeden nepříjemný důsledek - už nemá vysportovanou postavu jako dřív. "Přibral jsem třicet kolo, je to tím, že se v podstatě nedostanu k žádné aktivní činnosti. Občas jsem se svezl na kolečkových bruslích, pořád si opakuju, že bych rád na tenis. Ale ono to není tak jednoduché. Mám toho prostě hodně. Ovšem musím se přinutit! Váha mi létá mezi 111 až 115 kilogramy, což je moc. Cítím, že to není dobré," přiznává.

Omezený pohyb zapříčinila i zranění. "Když jsem hrál na konci kariéry, kolikrát jsem si říkal, jestli vůbec má cenu vstát z postele a pajdat na zimák. Jakmile nejste v pořádku, člověk pochybuje. Zhruba v osmadvaceti jsem se rozhodl, že toho nechám, a pustil jsem se do práce s auty. Dneska nelituju. Je to časově náročné, takový ten klasický nekonečný kolotoč. Jenže mě to moc baví," ujišťuje.

Na staré časy určitě nezapomíná. "V Olomouci na hokej nechodím, ale ve městě občas potkám kluky, jako jsou Ondra Kratěna, Míša Broš, Honza Tomajko. V Praze jsem natrefil Ondru Němce, viděli jsme se s Jirkou Hudlerem. Prožil jsem s nimi krásné období. Když se dívám na svá hokejová léta, nejraději si připomínám tři etapy. První se týká mých začátků v olomouckém áčku. Bylo mi nějakých sedmnáct a seděl jsem v kabině s Pavlem Cagašem, Pavlem Nohelem, Laďou Trešlem."

Zajímavé působiště prožil v Karlových Varech, kam se extraligová licence stěhovala z Hané v létě 1997. "No a pak nedám dopustit na Vsetín. Měl jsem možnost poznat skvělou partu, v níž byli Lexa Jaškin, Radek Biegl, Petr Vampola, Jirka Hudler, Radim Kucharczyk. Rodinné prostředí na Lapači mi zůstalo v srdci," vyznává se. Mezi Streitovy největší úspěchy patří účast na MS 1997 dvacítek ve Švýcarsku, dva roky předtím hrál na evropském šampionátu osmnáctiletých v Německu. Medaili sice ani jednou nezískal, ovšem o jeho perspektivě svědčí fakt, že byl v roce 1995 draftován do NHL Philadelphí.

Zámořský hokej v soutěžních utkáních nikdy nevyzkoušel, podařilo se mu ale zahrát si v reprezentaci. Byť šlo o jediný zápas 11. dubna 1999 v Liptovském Mikuláši proti Slovensku. "Tým vedl Ivan Hlinka, byli tam kluci, kteří se chystali na mistrovství světa. Považuju za ohromnou čest, že jsem s nimi mohl nastoupit, sedět v jedné šatně. Vidět, jak se připravují. Znamenalo to pro mě veliké zkušenosti," reaguje.

Na podobné chvíle už může jen vzpomínat, ale Streit žije přítomností. Stejný pohled měl hned poté, co s hokejem skončil. "Dost lidí se mě ptalo, jestli mi vrcholový sport nechybí. Po pravdě jsem odpovídal, že ne. Možná paradox, ale je to tak. Chytla mě nová práce," zmiňuje. Na bruslích už nestál pět let. "Jen na těch kolečkových," usmívá se. Jestli ještě někdy výstoj obleče, to je ve hvězdách. "Musel bych si vzít nějaké širší kalhoty," žertuje nejprve. Pak dodává, že to třeba ještě vyjde. "Uvidíme, může mě někdo vyhecovat a půjdu do toho. I když teď si to vzhledem k zaneprázdnění moc nedokážu představit," uzavírá.