Martin Látal se zotavil po zranění, trenérům vrací důvěru důležitými góly

Martin Látal (na snímku) se rychle rozehrává po zranění, které utrpěl v pátém kole na ledě Vítkovic, a ve svém letošním teprve jedenáctém extraligovém zápase se dočkal druhé branky. A pro vývoj zápasu byla důležitá, neboť houževnatí Energetici do té doby drželi jen jednobrankovou ztrátu a cítili stále šanci na bodový zisk. Látal se letos poprvé trefil již v minulém utkání ve Zlíně, kde krátce před koncem srovnával na 4:4, tam ale domácí v samém závěru dokázali Kladno ještě přetlačit. V souboji s Karlovými Vary se mu na ledě postavil jeho bratr Jan, který letos nosí dres Energetiků. Ten ale byl po závěrečném hvizdu rozhodčích smutnější, neboť byl u všech inkasovaných karlovarských branek ze hry. Po utkání si oba bratři na ledě také dlouho povídali.

O čem jste s bratrem hovořili?
„Trošku jsem se mu pak po zápase posmál, že jsem ho párkrát objel. Ale v posledním střídání mi to pak oplatil, kdy mě tam dvakrát posadil na zadek. Takže jen takové bratrské škádlení.“

Bylo střetnutí takovou malou náplastí na zpackaný závěr ve Zlíně?
„Já už nevím, co k tomu říct. My máme sice dobrý tým, ale ne tak zkušený, abychom vyhráli třeba pět zápasů za sebou. Je tu spousta mladých kluků, tým se zatím tvoří. Sezona se sice vyvíjí docela dobře, ale je potřeba na tom do budoucna zapracovat.“

Vstřelil jste letos druhou branku a to ve druhém zápase v řadě. Ve Zlíně ale na body nestačila, tudíž z téhle jste se asi radoval víc, že?
„Já jsem odehrál strašně málo zápasů, po minulém utkání ve Vítkovicích jsem měl utržené vazy v koleni a naražené rameno. A když z těch pěti měsíců sezóny trénujete jenom dva, tak je to znát. Teď už jsem se do toho trochu víc dostal, cítím se na ledě lépe a i trenéři mi dávají více času. Já se to snažím oplácet góly.“

Zvyšoval jste ve třetí části na 3:1, byla to možná rozhodující branka. Hosté do té doby asi ještě cítili šanci na body...
„Možná rozhodla, ale v takovém utkání rozhoduje každá branka. Nedělali jsme hlavně chyby dozadu, do moc šancí se nedostali, takže pochvala patří celému týmu.“

Ta branka byla taková narážečka o gólmana a dorážka do prázdné brány, takže celkem pohodlný gól, ne?
„Já jsem to chtěl Tomášovi Knotkovi přihrát do prázdné, ale brankář mi to přihrál vlastně zpět před prázdnou bránu a už jsem to jen dorazil.“

Na ledě v té době figuroval i váš bratr. Všiml jste si?
„Byl tam trochu smolně taky, je to můj brácha, takže mu nic špatného nepřeji. Ale takový je hokej. Ale je na nich vidět, že jsou psychicky dole, že kolikrát jedou tři na jednoho a skončí v rohu. Neříkám, že to bylo povinné vítězství, ale měli jsme vyhrát.“

Jel jste po brance kolem střídačky soupeře, neodpustil jste si nějakou poznámku?
„Ne, jen jsem se po nich podíval. Je tam spoustu známých kluků, se kterými jsem hrával. Takže šlo jen o hokejové škádlení, nic provokativního.“

Bolel zápas hodně? Hosté místy dohrávali každý souboj a dost vás rozvěšovali po mantinelech...
„Oni mají vysoký, starší a především silový tým, takže nás trochu chtěli umlátit. Ale my máme doma výborný pohyb, takže bylo vidět, že jsme je ubruslili.“

V první třetině jste s bratrem absolvoval vzájemný bruslařský závod přes celé kluziště a vyhrál jste...
„Bruslařsky jsem sice vyhrál, pak mě ale silově zase přetlačil. Je to silnější hráč a hlavně ještě stále mladý, bude se jen zlepšovat.“

Doma výhra, venku prohra. Již deset kol držíte toto pravidlo. Jezdíte snad na venkovní zápasy s jinou taktikou?
„Taktika je úplně stejná, jen bohužel nám snad vadí ta cesta autobusem, nebo já nevím. Já se na zápas připravuji tak i tak stejně a ostatní také. Je to samozřejmě do nebe volající, když doma porazíte Spartu nebo Liberec z čela tabulky, a pak prohrajete někde s předposledním týmem tabulky. Sami to nechápeme a vysvětlit to neumím.“