Marek Čurilla děkuje přítelkyni za trpělivost, v extralize se trefil po 22 zápasech

Kladenský útočník Marek Čurilla rozhodl vyrovnanou bitvu s plzeňskou Keramikou, když deset minut před koncem utkání propálil z rychlého protiútoku Altrichtera v bráně hostí. Forvard Geusu čekal na trefu do černého neuvěřitelných 22 extraligových kol! V prvním kole vstřelil na ledě Bílých Tygrů dvě branky, ale pak jako když utne. Dnešní Čurillovo střelecké procitnutí nakonec Kladnu přineslo důležité tři body.

Dvacet dva kol čekání na branku, to už je dost, že?
„Hrozný! Strašně jsem se střelecky trápil, nic mi tam nepadalo. I když jsem tam mlátil jako hluchý do vrat, tak všechno bylo nakonec opačně. Jsem moc rád, že jsem po té dlouhé době mohl týmu pomoci. Teď to ze mě docela spadlo.“

Branka padla krátce po ubránění dvojnásobného oslabení, tam se zápas asi hodně lámal.
„Plzeň je strašně nevyzpytatelný soupeř, gól mohl padnout prakticky kdykoliv. My oslabení přežili, pak se nám to šťastně odrazilo a dopadlo to gólem.“

Eberle vás uvolnil tečí ve středním pásmu, nebyl to nacvičený signál?
„Spíše to bylo instinktivní, než nacvičené. Já dal na vlastní modré puk Zdeňkovi Nedvědovi, najel jsem si dopředu a čekal jsem, že mi to vrátí. Ale on dal takovou žabičku a Eberle to pak posunul na mě.“

Při střele jste už věděl, kam mířit?
„Na to nebyl moc čas, protože už mě dojížděli hráči. Puk navíc trochu skákal a tak jsem do něj plácnul. Snažil jsem se hlavně vystřelit nahoru, protože jsem viděl, že jde gólman do rozkleku.“

Ještě ve druhé třetině jste byl ve slibné šanci, gólman vás vychytal lapačkou. Neříkal jste si něco ve smyslu – už je to tu zase?
„Dá se říct, že ano. Už jsem nevěděl, co mám dělat, že mi tam asi fakt nic nepadne. Trochu jsem si v duchu zanadával a už si myslel, že je vše při starém.“

Vaši spoluhráči z lajny Altrichtera dobře znají z Berouna, neradili, jak na něj?
„Nic takového neproběhlo, gólmani už jsou dnes prakticky stejní. Hlavně jsme se jako řada soustředili na to, aby jsme neinkasovali. V minulých utkáních jsme jenom branky dostávali a žádné nedávali.“

Už jste po té dlouhé době asi vyzkoušel změnu všech rituálů.
„Je to hrozný pocit, nikomu to nepřeju. Už jsem zkoušel úplně všechno, přerušil jsem veškeré rituály z loňské sezóny, všechno už jsem dělal naprosto opačně. V mé mysli se odehrávaly myšlenky, že už je to fakt na skočení z mostu. Opravdu to bylo hodně dlouho.“

Neodnášelo to trochu i vaše okolí?
„To zase ne. Ale je pravda, že musím poděkovat přítelkyni. Když jsme se potkali po zápase, tak to odnesla vždycky jako první. Ale tím, že to se mnou doma vydržela, tak odvedla neskutečně velkou práci. Doma s rodiči a dědou jsme si také často sedli a všichni mi psychicky hodně pomáhali. Jsem rád, že si o hokeji mám s kým popovídat a konečně jsem se trefil.“