Luděk Krayzel válí druhou ligu a trénuje děti. Ve volných chvílích sestavuje veterána

Před lety platili za opory vítkovického hokeje, teď už jejich umění vídají jen fanoušci druholigové skupiny Východ. David Moravec, Pavel Zdráhal nebo Luděk Krayzel opustili vrcholovou scénu, ale hokej pořád milují, hrají ho tedy o dvě patra níž. Posled zmíněný útočník obléká dres Poruby, kde zároveň trénuje děti. "Byl jsem tři roky na Slovensku a stejnou dobu ve Francii, tak nějak jsem cítil, že se můj sportovní čas chýlí ke konci. Sice jsem ještě mohl pokračovat, ale raději jsem šel zpátky," vysvětluje sympatický chlapík, jenž má v reprezentaci na kontě devět zápasů a jeden gól.

Krayzel patřil k nejlepším hokejistům ročníku 1975, se kterým se zúčastnil mistrovství Evropy osmnáctiletých. Později se zařadil ke stálicím sestavy Vítkovic, oblékal také dres Vsetína, finské Lapeenranty, několika slovenských či francouzských klubů. Ačkoli v nejvyšší soutěži stále hraje několik jeho vrstevníků, Luděk se už připravuje na život po vrcholové kariéře.

"Hodně lidí se mě ptalo, co budu dělat, až skončím. Odpovídal jsem, že moc možností nemám. Jediné, co umím, je totiž hokej. Věnoval jsem se mu celý život, bylo by tedy dobré, kdybych u něj mohl zůstat," připomíná. Loni dostal nabídku na trenérskou práci v Porubě, tamní klub RT TORAX se snaží o návrat starých časů. Krayzel k tomu pomáhá - a nikoli jen na střídačce.

Syn si zamiloval Francii, ale já jsem doma v Ostravě

Dlouholetý hokejista Vítkovic dává góly ve třetí nejvyšší soutěži, za 33 zápasů jich nastřílel 18 a přidal 12 nahrávek. "Druhá liga není profesionální, trénujeme většinou odpoledne, hrajeme dvakrát týdně. Kromě toho mám v Porubě na starost třetí a čtvrtou třídu, s děckama chodím na led nejdřív po obědě. Trošku se mi to otočilo - dřív jsem byl na bruslích dopoledne, teď odpoledne," usmívá se.

Přiznává, že ho trenéřina baví. "Chytlo mě to. Mám licenci C, přihlásil jsem se na studium béčka," informuje. Leckdo si myslí, že Krayzel nastoupil k žákům kvůli synovi. "Ale tak to není. Kluk nemá moc sportovní vlohy, ale dobře se učí, je to studijní typ. Dneska je mu 13 let a má jiné zájmy. Zato dcera je jiná. Ve čtyřech letech dělá různé přemety, je živá, pohybově nadaná. Možná z ní bude gymnastka nebo krasobruslařka. Uvidíme," přemítá.

Před rokem se Krayzel s celou rodinou vrátil z Francie, kde nastupoval za Brest a hlavně za Grenoble. "Platy v Evropě šly dolů, klub mi sice dal nějakou nabídku, ale tehdy ani pořádně neměl peníze. Pak se z Grenoblu ozvali ještě jednou, jenže já cítil, že to nemá cenu. Musím brát ohled na rodinu. Přítelkyně získala v Ostravě práci, já taky. Dcera tu chodí do školky, syn do školy - i když ten si Francii zamiloval, je mladý, umí řeč. Nejraději by se tam hned vrátil a mám dojem, že to jednou udělá."

Luděk prý ne. "Vyrostl jsem v Ostravě, vím, že životní prostředí není zrovna ideální. Ale jsem tady doma," přiznává. Přechodem do Poruby našel novou činnost, která mu usnadní období po skončení aktivní činnosti, jež bývá pro jiné hráče občas dost náročné. "Zatím ještě hraju, ale říkám si, že bych se nerad dočkal toho, kdy na mě bude někdo z tribuny pořvávat."

Každou sezonu beru, jako by byla moje poslední

Druhá liga podle něj není špatná soutěž. "Hrají to mladí borci, zápasy jsou v tempu." Na ledě potkává dávné soupeře i spoluhráče. "Při vhazování se hecujeme, kluky vždycky rád vidím," ujišťuje. Jakmile uslyší dotaz, které období kariéry považuje za nejkrásnější, nepřekvapí: "To vítkovické. Měli jsme skvělou partu. Někdy se dařilo víc, jindy méně, ale drželi jsme pohromadě. Navíc jsem hrál doma."

V prosinci 1997 se poprvé dostal do reprezentace, premiérový mezistátní start si připsal v Plzni proti Kanadě. "Hrál jsem v útoku s Romanem Šimíčkem, který mě uvedl do velkého hokeje. Zažili jsme toho dost. Roman patří k nejlepším spoluhráčům, jaké jsem kdy měl, totéž platí u Jirky Burgra. Nastupoval jsem s hodně klukama, ale s těmi dvěma jsem se na ledě cítil nejlépe." Ačkoli je Krayzel ostravský patriot, mistrovský titul získal jinde. Ve Vsetíně.

"Sezonu 2000-01 jsem začal ve finské Lappeenrantě, ale nebyl jsem tam moc spokojen. Později se ozval Vsetín a já souhlasil. Klub měl ambice, titul skutečně získal. Byl poslední v tamní éře, mám radost, že jsem u toho mohl být." V dalších letech si zkusil angažmá v Kočicích či ve Zvolenu, pak začala francouzská anabáze. "Hokej v cizině hodně ovlivňuje, jestli s sebou máte rodinu. Na Slovensku jsem byl sám a pořád dojížděl, což nebylo optimální. Francie nám sedla mnohem lépe."

Krayzel poznal jiné zvyky i životní styl, nic zásadního prý ale sám od sebe neměnil. "Francie mě moc nezasáhla, to spíš syna. Kdybych byl mladší, možná bych tam zakotvil - třeba i natrvalo. Ale takhle ne." Teď už je zase zpátky v Ostravě, v duchu přemítá o tom, jak dlouho ještě mezi mantinely vydrží. "Každou sezonu beru, jako by byla moje poslední. Je zájem, abych pokračoval, ale nevím. Rozhodně se nechci trápit. Nerad bych se dožil chvíle, že bych byl lidem pro smích," povídá otevřeně.

Hodiny u auta, kterým jezdí Mr. Bean

Tenhle pozitivní chlapík je velmi zajímavý i tím, že vedle hokeje věnuje pozornost poměrně nezvyklé zálibě. Krayzel vždycky miloval auta, poslední dobou sám sestavuje veterána - nádherného Mini Coppera. "Všechny dřívější vozy jsem prodal, soustředím se jen na ten jediný kousek. Z Německa jsem před časem přivezl ojetého Mini Coopera, byl to šrot. Postupně jsem ho demontoval, opravoval, pak začal dávat dohromady."

Krasavce má u rodičů v garáži, když se naskytne volná chvíle, dá se do práce. "Větší věci jako vyvaření karosérie mi dělal kamarád Pavel Nejedlý z Olomouce, motor to samé. Ale jinak je všechno na mně. Dneska mám hotovo 98 procent věcí, už se strašně těším, až sleze sníh a déšť omyje ze silnic sůl. Pak sednu do auta a pojedu se projet," plánuje dychtivě. Tahle záliba je hodně náročná na peníze i na trpělivost. Ovšem Luděk je šikovný, nikam nespěchá. Vychutnává si, jak mu pod rukama vyrůstá vůz nebývalé nádhery.

Výsledek díla je úchvatný, motivuje i pilného majitele. "Mini Coopery miluju. Rád bych si pořídil ještě pick-up nebo kombíka, ovšem to se teprve uvidí." Sestavit auto, které proslavil třeba Mr Bean, to je otázka měsíců, možná let. "Táta si před lety sám dělal všechno na škodovce stovce, také k tomu měl vztah. Když mě ale vidí, jak se s tím piplám, říká, že to je k ničemu. Prý ať raději koupím nový vůz a o nic se nemusím starat. Když mě to ale baví. Mini Cooper je auto, které má úroveň i respekt. Lidé s nimi jezdí na srazy, připomíná mi to nadšence, co vlastní harleye. Prostě zábava a tak trochu i životní styl," uzavírá.