Koncovka, agresivita, koncentrace. Reprezentanti zklamali, ve čtvrtfinále propásli nevídanou šanci

(STOCKHOLM, od našeho zpravodaje) Měl to být atak na příčky nejvyšší. V sestavě dvanáct posil z NHL, extraligová esa Hertl s Kovářem, kvalita z ruské KHL či jiných evropských lig. Jenže česká reprezentace na mistrovství světa zklamala. Po čtyřech letech se národní tým nedostal mezi světovou čtyřku, možná ještě víc ale mrzí mnohdy fádní herní projev a střelecká mizérie. A také slabší agresivita v porovnání s nabuzenými Švýcary i nedostatečná koncentrace. Pod výsledkem jsou podepsáni trenéři i hráči, není to pozitivní vysvědčení.

Přitom stačilo tak málo: vyrovnávací gól ve čtvrtfinále, který visel na vlásku. A pak vítězná trefa - z prodloužení či nájezdu, to je jedno. Zase by bylo všechno fajn, tedy navenek. Od postupu byli Češi blízko, historie by se neptala, jestli by si ho zasloužili či nikoli. Švédové šli v roce 1992 ve skupině od porážky k porážce, do play off pronikli s velkou dávkou štěstím, načež získali zlaté medaile.

V českém případě si stačí vzpomenout na Německo 2010. Pravda, tehdy měl národní tým situaci ve svých rukách a nemusel čekat na výsledek Švýcarů proti Norům jako teď, ovšem i tehdy mířila na hokejisty značná kritika. Za výsledky a výkony. Tenkrát byli v mužstvu Vokoun, Jágr, Rolinek, letos se podobný lídr nenašel.

Tuhle roli plnili Plekanec se Židlickým, jenže ti se připojili na konci základní skupiny. Ale buďme za ně rádi. Nebýt zkušených bardů, utkání s Nory se nemuselo vyvíjet tak snadno. Před rokem mužstvu šéfoval Nedvěd, výborně zahráli Milan Michálek, Krejčí, Hemský a další. Tentokrát ofenziva vzbuzovala stejnou sílu, tedy podle jmen, ale na ledě se to neprojevilo.

Jakub Voráček s Jiřím Tlustým skončili v elitní desítce kanonýrů NHL. Za Atlantikem mají velký respekt Radim Vrbata, Martin Hanzal, Tomáš Fleischmann, Jiří Hudler. Až na posledně zmíněného se ovšem všichni v koncovce trápili. Čím to? Těžko říci. Hokej určitě nezapomněli, stesky na aklimatizaci a širší led mohly platit tak v jednom dvou utkáních na začátku šampionátu.

Z hlediště to vypadalo, že v českém soukolí něco drhne. Trenér Hadamczik poznamenal, že neměnil herní styl, který mu ve 20 předchozích zápasech na mistrovství světa přinesl 16 výher. Teď ale elitní výběr zvítězil jen nad Běloruskem, Slovinskem, Norskem a po nájezdech s Dánskem. Češi podlehli Švédům, Kanadě a Švýcarům shodně 1:2, ve skupině se výběr Helvétského kříže radoval dokonce poměrem 5:2.

Potíže s koncovkou provázely národní mužstvo například v roce 2007 v Moskvě. Tehdy kouč Hadamczik láteřil, že nemá dost odolných typů útočníků do předbrankového prostoru. Ani nyní nebyly fyzické parametry ofenzivních hráčů omračující, jenže o těch světový hokej není. Čeští hokejisté místy nestíhali v bruslení, v přístupu k soupeři. Prohrávali osobní souboje, zejména někteří obránci byli neobratní a nekoncentrovaní.

Alois Hadamczik v minulosti opakovaně dokázal, že umí vybrat hráče a složit tým. Letos dal dohromady kvalitní kádr, jenže celek z toho neprofitoval. Na ledě byl občas chaos, hokejisté kupili chyby i proti Slovincům, kteří jsou sice pohybově vybavení, kvalitativně však stále zaostávají. Nicméně celkově byla defenziva tou lepší stránkou českého výkonu. Kdyby v úvodu turnaje nechyběl zraněný brankář Pavelec, mohly zápasy se Švédskem či Švýcarskem dopadnout jinak.

Základní problém by to nezměnilo. Zoufalá produktivita je českou nemocí celé sezony. V Euro Hockey Tour národní tým některé zápasy vyhrál 1:0 nebo 2:1, naopak při moskevském turnaji Channel One Cup nakoupili reprezentanti tři porážky a skončili bez bodu. Tehdy dostali prostor mnozí hokejisté z NHL, jenže myšlenkami byli vzhledem ke končící výluce jinde. Šampionát se hrál půl roku poté, navíc s výhledem k olympiádě v Soči. Konečný dojem je rozpačitý.

Za čtvrtfinálové vyřazení rozhodně nemohou pouze hokejisté z NHL. Je nesmysl dělit členy národního týmu podle podobných kritérií. Mužstvo zklamalo celkově, každý na tom má svůj díl viny. Mužstvo bylo zdravé, jeho výkon ale takový syrový, nedotažený. Hráčům i trenéreůlm místy chyběla větší koncentrace. V realizačním týmu také jiný názor. Asi by nebylo od věci, kdyby měl kouč Hadamczik vedle sebe oponenta typu Františka Musila, jenž má zkušenosti, respekt u hráčů a v určitých ohledech odlišný pohled na věc.

Možná bychom podobné stesky řešili před rokem, kdyby nedal Švédům kouzelný čtvrtfinálový gól Milan Michálek. Ale tehdy český tým přece jen šlapal lépe. Také se místy trápil, celkově však funěl v lepších obrátkách, což pak prokázal třeba parádně odmakanou bitvou o bronz s Finy v Helsinkách. Letos někteří bojovníci přijet nemohli, prostor dostali další. Ne u všech hráčů byl ovšem potenciál správně využit.

Trenér Hadamczik kupříkladu dlouho nechával pohromadě Fleischmanna s dvojící Vrbata - Hanzal. Minimální prostor dostal Jan Kovář, na šanci si musel počkat bojovník Koukal, až příliš putoval sestavou Hertl. Slávistický útočník byl původně nominován do útoku s Tenkrátem a Vránou, jenže formace vydržela pohromadě jen krátce. Na klidu nepřidala smůla v brankovišti - Jakub Kovář před turnajem onemocněl, Pavelec si zranil kotník a Salák pak utrpěl zlomeninu prstu. Do příjezdu Židlického chyběl konstruktivní ofenzivní bek, podpora obránců směrem dopředu vázla stejně jako vytrvalejší práce útočníků ve třetině soupeře.

Hráči se nadřeli, bruslili do posledních sil, nicméně jejich akce mnohdy narážely na koncentrovaný val soupeře, k jehož rozleptání nestačí jen nahozené puky nebo individuální akce do shluku protihráčů. Český herní styl působil zastarale. Třeba Švýcaři se uvedli ohromnou agresivitou po kotouči v každé situaci, kdy cítili, že by ho mohli získat. Na straně Čechů nebyl hlad, chyběla větší energie, lehkost. Pak logicky také herní pohoda.

Před olympijskými hrami v Soči jde o důležitý poznatek. Jenom jména z NHL výsledky nepřinesou, pro zámořské posily byla letošní mise vzhledem k okolnostem obtížná. Před hrami pod pěti kruhy má trenér Hadamczik o čem přemýšlet. Až se jednou po letech budeme vracet k šampionátu 2013, nepůjde o moc příjemné vzpomínky. Češi ve Stockholmu promarnili velkou příležitost. Jednak nehráli dobře, jednak vypadli se Švýcary, což je při vší úctě stále soupeř, na kterého by měl posílený národní tým mít. Navíc mezi čtyřkou chybějí Rusko či Kanada, cesta ke světovému trůnu je tím pádem jiná než v předchozích letech. Ale podobné úvahy už jsou k ničemu. Po čtyřech letech víme, jak trpké je končit po čtvrtfinále. Bohužel - vzhledem k předchozím výkonům na turnaji to zase není takové překvapení.