Klid po operaci kolene využil Viktor Ujčík ke sledování hokeje. Manželka měla radost, usmívá se

Vítkovice už o něj nejevily zájem a proto se veterán Viktor Ujčík (na snímku) před sezonou vrátil do rodné Jihlavy, kde z jeho příchodu byli nadšeni jak hráči, tak především fanoušci. V dresu Dukly ovšem stačil sehrát pouhá dvě utkání, po nichž se mu obnovilo zranění kolene. Proto musel trojnásobný světový šampión absolvovat operaci, ale nyní se už pomalu dostává do určitého tréninkového rytmu a přibližně v polovině listopadu by opět mohl bavit fanoušky na prvoligových stadionech.

V jednačtyřiceti letech neprožívá Viktor Ujčík vůbec lehké období. Nejprve na jaře uvažoval o konci kariéry, následně se stal v letních měsících předmětem menšího sporu mezi Vítkovicemi a Jihlavou, a nakonec po návratu do svého rodného města opět marodí s kolenem. „Někdy si říkám, jestli to mám ještě všechno zapotřebí, ale pak se z toho člověk oklepe a snaží se myslet hlavně pozitivně,“ říká zkušený útočník, který se už opět pomalu zapojuje do tréninkového procesu.

Na konci září jste musel podstoupit operaci kolene a na led jste se měl dle prvních odhadů vrátit maximálně do poloviny listopadu, je to reálné?
„Byl jsem 30. září na operaci, ale bohužel 4. října jsem musel jít znovu, protože se tam dostal nějaký zánět. Takže se o deset až čtrnáct dní protáhne rekonvalescence, protože jsem ještě po operaci musel brát antibiotika. Pak jsem absolvoval nějaké rehabilitace a teď už trénuji, chodím do posilovny, jezdím na kole a pomalu se do toho dostávám. Ale nemůžu ještě nějaké větší zátěže. Záleží na tom, co mi koleno dovolí. Návrat je těžké odhadovat, záleží na pocitech, každopádně to nesmím uspěchat.“

Bezprostředně po operaci jste měl naordinován přibližně desetidenní absolutní klid, což není nic příjemného. Čím jste se vůbec dokázal zabavit?
„Samozřejmě to lehké nebylo, ale zase když jste doma s rodinou, tak to určitě není tak hrozné. Když bylo hezky, tak jsem šel ven s hafany na zahradu, abych se z toho úplně nezbláznil, dělal jsem třeba úkoly s malou, potřeboval jsem záběry z videokamery dostat na DVD a takové věci. Pak jsem se díval na všechny hokeje, co byly v televizi, sledoval jsem KHL a někdy i NHL až do noci.“

Tak to musela mít vaše manželka určitě velkou radost.
„Byla z toho nadšená, vždycky přišla a prohlásila – Zase hokej? To si už děláš srandu, ne?“ (směje se).

Nedávno jste začal s lehkým tréninkem, jak vůbec nyní vypadá váš denní program?
„Když ráno vstanu, tak už můžu jít na chvíli vyvenčit pejsky a pak jdu do posilovny, kde jsem většinou přes dvě hodiny. Dělám hlavně vršek, takže břicho, záda, ruce, a pak šlapu kolo. Od Tomáše Čachotského jsem si půjčil takovou elektrickou mašinku, takže mám i odpoledne o zábavu postaráno. Musím posílit hlavně přední čtyřhlavý sval, protože po operaci se mi zdá, že mi zmizela tak třetina nohy. Mám je dost slaboučké, i proto pořád nosím tepláky. Chce to, aby se už sval trošku probral a začal jsem dělat takové ty stabilizační cviky, aby se posílilo koleno. Až ho posílím, tak už můžu pomaličku na led.“

Ta pauza už je pro vás asi příliš dlouhá a určitě vás to hodně táhne na led.
„Je to hrozné, byl jsem se včera podívat na kluky v Benátkách nad Jizerou a moc rád bych si s nimi zahrál, ale bohužel to zatím není možné. Věřím, že se z toho rychle vylížu a brzy jim pomůžu.“

Neříkáte si občas, jestli to máte ještě všechno v 41 letech zapotřebí?
„Lhal bych, kdybych řekl, že ne. Je to tak asi u každého člověka. Když vás to třeba zabolí, tak vás napadají takové myšlenky. Ale to je normální, pak se z toho člověk oklepe a snaží se myslet hlavně pozitivně. Pro mě osobně je největší motivací to, že za mě Dukla zaplatila takové velké peníze a že fanoušci jsou z mého návratu nadšení a dokonce se na mě skládali. To jsou věci, které mě ženou dopředu.“

Jihlavě se prozatím daří nad očekávání dobře a na vedoucí Mladou Boleslav ztrácí pouhé tři body, i to vám určitě hodně pomáhá.
„Samozřejmě, když člověk nemůže hrát a pomoci týmu, tak se to dá mnohem lépe strávit, když se klukům daří. Kdyby jim to nešlo a já bych jim nemohl pomoci, tak je to pro mě daleko horší. Ale hrají opravdu velmi dobře, nechybí jim sebevědomí a i když se prohrává, tak se snaží skóre otočit. Hlava tomu hodně pomáhá a pak se i výsledky dostaví. Věřím, že nám forma vydrží co nejdéle.“

Nebojíte se s trochou nadsázky toho, že byste po návratu začal jen na lavičce náhradníků?
„Člověk se musí smířit se vším, ale hlavně potřebuji, aby bylo koleno dobré a já tak mohl hrát naplno. A věřím si natolik, že když budu hrát naplno, tak se do sestavy dostanu.“