Keith Primeau po smrti poslouží lidstvu, rozhodl se věnovat mozek na vědecké účely

Během kariéry utrpěl Keith Primeau otřes mozku několikrát. Jak mu bylo špatně, jak ho bolela hlava a jaké další příznaky pociťoval, o tom může fundovaně vyprávět. Jaké přímé dopady měla zranění na jeho orgán myšlení, o tom se může jen dohadovat. Lékaři budou za pár desítek let (přejme bývalému útočníkovi Detroitu, Caroliny a Philadelphie dlouhý život) vědět víc. Primeau se rozhodl posmrtně věnovat svůj mozek na vědecké účely. “Mozek je nejdůležitějším orgánem v těle, přitom je přehlížený. Je to stejné, jako bych po smrti věnovat jiné orgány těm, kdo je potřebují,” říká Primeau.

Adresátem biologického balíčku bude Institut sportovního dědictví (Sports Legacy Institute, SLI) – renomovaná klinika ve státě Massachusetts zabývající se otřesy mozku a dalšími zraněními hlavy souvisejícími se sportovní činností. Mezi jejími dárci už figurují další bývalí hokejisté Steve Heinze a Ryan VandenBussche či současný člen kádru Tampy Bay Noah Welch.

Své rozhodnutí načasoval Primeau do období, kdy bitky, jejich následky a další hrubé fauly patří ke stěžejním tématům diskusí generálních manažerů a dalších vysokých činovníků soutěže.

“Pokud vědecké výzkumy prokáží, že následky otřesu mozku vedou k vážnému zhoršení jeho funkcí, někdo z lékařů musí vystoupit a říci hráčům, že už nemůžou dělat to, co je bavilo,” vzkazuje Primeau ze svého domova ve Voorhees. “Budu šťastný, když budu moci nějakým způsobem přispět, stát se pokusným králíkem.”

První otřes mozku utrpěl Keith Primeau v roce 1997, když působil v Hartfordu. Poslední kapkou bylo zranění způsobené montrealským Alexandrem Perežoginem na konci října 2005. Kapitán Philadelphie celou sezónu doufal, že znovu nazuje brusle, ale přetrvávající potíže ztlumily jeho optimismus. Před další sezónou dal hokeji definitivně vale - s bilancí 909 zápasů v základní části NHL a 128 starty v play off.

Při hledání prvotního impulsu k ukončení kariéry se ale Primeau vrací ještě o pár let zpět. “Odstartovalo to zranění v play off v roce 2000, kdy jsem zůstal bezvládně ležet na ledě a museli mě odvézt na nosítkách. Přes noc jsem zůstal v pittsburghské nemocnici, ale o dva dny později jsem se vrátil do utkání s New Jersey. To byl začátek,” uznává dnes sedmatřicetiletý útočník. “Asi bych nic neudělal jinak, ale když se na to dívám zpětně, nebylo to správné rozhodnutí pro mé zdraví.”

“Doufám, že tu budu ještě dlouho, třeba padesát let. Na druhou stranu vím, že existuje možnost, že ne,” neskrývá otec čtyř dětí. “Největší strach mám z náhlého zhoršení svého stavu. Doufám, že prožiji plnohodnotný život a nepocítím žádné důsledky až do devadesátky. Největší obavu mám, že jednoho dne pocítím změnu a ta změna bude prudká.”