Když přicházel, měli ho za slávistu. Snad jsem přesvědčil o opaku, doufá Jiří Vašíček

Sezónu načal v klubu svého srdce, v průběhu prosince se však z Prahy musel stěhovat a v rámci velkého trejdu mezi Kometou a Slavií zamířil na jih Moravy. Zde si Jiří Vašíček (na snímku) přes počáteční nedůvěru vydobyl uznání brněnského publika, kterému se odměnil stříbrnou extraligovou medailí. „Zůstaň v Brně,“ hřměla vyprodaná KAJOT ARENA po šestém rozhodujícím finálovém zápase, ve kterém byl statný bek vyhlášen podruhé v řadě nejlepším hráčem svého týmu.

Gólem v závěru první třetiny vyrovnával na 1:1, po zápase však již tolik šťastný nebyl. „Převažuje smutek. Byli jsme blízko, navíc není nic příjemného se dívat na soupeře, jak zvedá pohár. Už jsem to jednou zažil, teď to bylo podruhé,“ smutnil Vašíček, který první stříbrnou medaili vybojoval v roce 2009.

Jako klíčový moment celého zápasu pak určil druhou branku Pardubic, která padla po velkém tlaku domácích. „Druhý gól Pardubic byl zlomový, třetí jsme dostali ve třech, po čtvrtém už se to velmi těžce otáčí. Navíc Růžička chytal výtečně a my si na něm doslova vylámali zuby,“ hořce se pousmívá Vašíček, který v pátém zápase přišel o tři zuby.

PODÍVEJTE SE NA SESTŘIH ZÁPASU A FOTOGRAFIE PŘÍMO Z LEDU.

„Nevím, jestli vyhráli zaslouženě, vybojovali však čtyři vítězství a my pouze dvě. Já můžu jen pochválit naše mužstvo. Na to jak jsme slepovali sestavu, tak pořád jsme se o to rvali a klobouk dolů před kluky, kteří nahradili ty, kteří již nemohli. Soupeř měl také nutnou dávku štěstí, většina z nich byla zdravá a šířka kádru částečně rozhoduje,“ dodává Vašíček.

Naděje ve velký obrat ho přešla až v průběhu třetí třetiny, kdy pardubický Kolář definitivně zmařil brněnskou snahu. „Když to bylo 5:1, byla to už beznaděj. Viděli jsme, že tentokrát na ně nemáme a zápas se nám dohrával velmi těžce. Děkujeme hlavně lidem, kteří byli úžasní. I když jsme nesplnili to, kvůli čemu sem přišli, tak fandili až do konce. Je to paráda hrát před takovým publikem,“ sklání se jednatřicetiletý bek před znovu vyprodanou brněnskou arénou.

„Nechci říkat, že kdybychom byli všichni fit, tak je uděláme. Byla by pouze větší šance. Zranění kluci nám určitě hodně chyběli, to že se sestava lepí, je jedna věc. Druhá pak je, že máme nějaké zažité a natrénované prvky. Když žádná lajna není kompletní, tak to na mužstvo o síle Pardubic prostě nestačí,“ hledal Vašíček příčiny nešťastného konce jinak spanilé jízdy modrobílého celku v letošních vyřazovacích bojích.

Dvakrát po sobě byl vyhlášen nejlepším hráčem brněnského týmu, sám moc dobře ale ví, že tohle ocenění je mu k ničemu. „Klidně bych své úspěchy v posledních zápasech vyměnil za to, abychom vyhráli. Klidně bych byl nejhorší, kdyby se vyhrálo a jelo na sedmý zápas do Pardubic. Bohužel jsme to neuhráli,“ smutní opět rodák právě z východočeské krajské metropole.

První hokejové kroky podnikl ve městě perníků, následně se pak přes Jindřichův Hradec a Havlčíkův Brod propracoval až do kádru pražské Slavie, ze které byl koncem loňského roku vytrejdován do brněnské Komety. „Vzpomínám si, že už toho sedmého prosince co jsem odcházel, manželka brečela, když jsem jí to řekl. Říkal jsem, že všechno špatné je k něčemu dobré. To jsem ještě netušil, že půjdeme až do finále,“ ohlíží se.

„Nebudu zastírat, že je to trochu zadostiučinění, že jsme tady něco dokázali a že jsem toho mohl být součástí. Za moji kariéru je tohle druhé nejlepší mužstvo, ve kterém jsem hrál,“ vypraví Vašíček o Kometě, kterou však stále překrývá pražská Slavia. „S ní jsme totiž vyhráli titul,“ připomíná Vašíček, který v letošní sezóně získal již čtvrtou extraligovou medaili.

Série pro pardubického rodáka představovala i větší motivaci. „Měl jsem trochu strach, aby si někdo neřekl, že jsem jim to nějakým způsobem chtěl pustit. Možná i proto jsem měl motivaci to urvat a dokázat, že dýchám pro mužstvo, za které nastupuji. Ze začátku mě všichni brali za slávistu, tak doufám, že jsem tady lidem ukázal, jaký způsob hokeje hraji a za jaký tým ho hraji. Když půjdu někam jinam, budu muset přesvědčit zase další fanoušky, že tenhle svůj styl hokeje podnikám jenom kvůli danému mužstvu,“ upozorňuje Vašíček na možnou změnu zaměstnavatele.

O svém dalším angažmá se však nehodlá více rozpovídat. „To řeknu až prvního května. Všichni to tak možná trochu tuší, ale ve své životní etapě se už nerozhoduji jenom za sebe. Mám rodinu a na ni musím brát při své hokejové kariéře ohled,“ dodává otec dcery Kristýnky a syna Jakuba.

Čtyři extraligové medaile za pět let, z čehož jednou skončil řízný obránce na čtvrtém místě – to je jistě úctyhodná sběratelská bilance. „Je pravda, že člověk chce hrát vždy nahoře. Jsem rád, že se mi to zatím daří, vlastně posledních pět sezón jsem hrál nejméně semifinále. To mě však nesmí nijak ukolébat. Já si na ten pohár chci ještě jednou sáhnout, protože to je neskutečný pocit. Teď mi to opět uteklo,“ uzavírá stříbrný medailista ze sezóny 2011/2012.