Když padnu na zem, zase musím vstát, říká o zraněních i životních situacích Martin Havlát

Zvláštní období má za sebou Martin Havlát. Jeden z nejlepších útočníků v NHL před rokem prožil velkou změnu. Vypršela mu smlouva s Chicagem, rád by pokračoval. Kdyby tehdy došlo k dohodě, měl by dnes vynikající bruslař a střelec Stanley Cup. Jenže život není rovná dálnice. Nabízí různé zatáčky, nečekané odbočky. Překvapení. Mistr světa 2000 si plácl s Minnesotou, uzavřel šestiletý kontrakt v celkové výši 30 miliónů dolarů a dal se do práce, aby pomohl Wild k cestě za úspěchy. "Nebylo to vůbec jednoduché, začínal jsem vlastně od nuly," vzpomíná.

Během základní části NHL nastoupil k 73 utkáním, nasázel v nich 18 gólů a celkem nasbíral 54 bodů. Byl třetím nejproduktivnějším Čechem v ročníku, nicméně slovo spokojenost nezmiňuje. "Hokej hraju proto, abych přispěl k týmovým úspěchům. S Minnesotou jsme se nedostali do play off, což mě samozřejmě velmi mrzí. Pokud končíte sezonu 10. dubna, je to špatné. Měl jsem prázdný pocit. Příště to musí být lepší!" tvrdí bojovně.

V našlapaném programu sezony 2009-10 si zakroužkoval především únorové období. Na olympijské hry se Havlát těšil. Před šesti lety zazářil v Salt Lake City. Do Turína se nepodíval, Vancouver bral jako velkou výzvu. Jenže zbyly spíš rozpaky. Zkušený útočník nedostával tolik prostoru, nejprve opustil přesilovkovou formaci, pak i elitní pětky. "Tohle záleží na trenérovi. Koho hraje, koho nasazuje. Mně je především líto, že jsme neuspěli ve čtvrtfinále a že jsme se nemohli porvat o medaile," vrací se proti proudu času.

Od té doby už utekl nějaký čas, Martin momentálně odpočívá a sbírá síly na následující období. "V srpnu letím do Montrealu, budu trénovat jako v minulých letech. Makám už teď, ale zároveň si užívám domova," říká v jedné kavárničce nedaleko Václavského náměstí. Ačkoli vyrůstal v Brně, najdete Havláta nyní spíš v Praze. "Do centra to mám z bytu pár minut, kamkoli dojdu pěšky. Moc se mi tady líbí. Na Brno nedám dopustit, ale v Praze se cítím fajn," připomíná.

Mnozí hokejisté si budují zázemí na okrajích metropole, někde v klidu. Vy jste se zabydlel v centru. Nevadí vám hluk tramvají, povyk turistů?
"Vůbec ne. Koupil jsem si byt ve starém zrekonstruovaném domě, který leží v klidné části. Je to centrum, mám to všude kousek, ovšem nic mě neruší. Když mrknu z okna, vidím celou Prahu jako na dlani. Takhle jsem to chtěl. Jedno bydlení jsem si nechal ještě na Strahově, kousek od Patrika Eliáše. Během letního volna jsem hlavně v Praze, ale když potřebuju, není problém zajet do Brna. Po dálnici jsou to nějaké dvě hodiny. Jezdím tam za rodiči, za kamarády. Ale Prahu jsem si zamiloval, bydlím v ní tři roky, čas od času ji ukážu známým z Ameriky. Zrovna teď za mnou přijela jedna rodina z Ottawy."

Tam jste začínal v NHL, už to bude deset let.
"No vidíte, jak to letí... Ano, v roce 2000 jsem přišel k Senators a hned dostal šanci. V devatenácti letech jsem byl vlastně ještě dítě, samozřejmě jsem se za těch deset roků změnil. Hokejově i lidsky. Je to asi normální. Jednak stárnu, jednak jsem získal spoustu zkušeností. O NHL jsem kdysi nic nevěděl, letos jsem v ní hrál devátou sezonou."

Předtím jste válel za Ottawu a Chicago, nyní poprvé za Minnesotu. Jak jste si zvykal v organizaci Wild?
"Přišel jsem do jiného týmu, poznával jsem nové lidi. Tohle jsem v lize zažil už potřetí, pokaždé člověk startuje víceméně od úplného začátku. Docela to trvalo, než jsem se adaptoval, v úvodu byla změna cítit. Ale pak jsem se cítil lépe a lépe. Jenom škoda, že nám sezona nevyšla podle přání. Chtěli jsme do play off, to je samozřejmé."

S kým jste se v týmu nejvíc přátelil?
"Hlavně s Markem Židlickým. Známe se dlouho, Marek mi moc pomohl. Člověk v Amwerice leccos zažil, ale v novém prostředí je vždycky fajn, když máte vedle sebe kamaráda. Člověka, který to v klubu zná. A po hokejové stránce? Měli jsme dost smůlu, že na dlouhou dobu vypadl Bouchard. nastupoval jsem s několika hráči, v závěru hlavně s Latendressem, kterého vyměnili z Montrealu. Dokázal, že když dostane prostor, umí dávat góly. Nasbíral jich pětadvacet. Věřím, že na to brzy navážeme."

Do Minnesoty jste zamířil z Chicaga loni záhy poté, co se otevřel trh s volnými hráči. Blackhawks letos získali Stanley Cupu. Asi jste musel poslední dobou často odpovídat na otázku, nakolik je vám líto, že jste u velkého triumfu nemohl být, že?
"Jasně. Ale pro mě to nebylo vůbec nic nového. Že Chicago získá Stanley Cup, to jsem věděl už loni. Fakt! Každému jsem to říkal. Před rokem jsme skončili ve finále konference, tým byl ohromně talentovaný, vyzrálý. Kluci hráli delší dobu pohromadě, byli teď o rok starší. Kane, Toews, Keith, Seabrook a další to v play off prokázali. Měl jsem velkou radost, že Chicago vyhrálo. Přál jsem to Mariánovi Hossovi, to je skvělý hráč a člověk, i všem ostatním. S klukama jsem si psal, některým jsem volal. Udržujeme pořád kontakty, můj odchod na tom nic nezměnil. Ale ještě k té otázce. Chicago je pro mě minulost, jsem hráčem Minnesoty a doufám, že se nám podaří něco podobného. Nejde to hned. Vzpomeňte si, jak na tom byli Blackhawks před pár lety. Je to vývoj. Všechno se může poměrně rychle obrátit."

Vaši kariéru hodně poznamenala zranění. Byl jste v průběhu sezony fit?
"Byl. Naštěstí byl. Musím to zaklepat, ale zdraví drželo. Všechno v pohodě. Jen škoda, že se nepovedl lepší výsledek s týmem. Hodnotil bych ročník mnohem lépe."

Navíc jste hrál na olympiádě, která se nepovedla. Jste pořád hodně zklamaný?
"Na takových turnajích to je o jediném zápase. Měli jsme určité problémy v osmifinále, ale zvládli jsme to. Ve čtvrtfinále bohužel ne. S Finy jsme si vypracovali dost šancí, ve třetí třetině nám to tam mělo spadnout. Bohužel z toho nic nebylo, všechno řešil gól soupeře. Potkala nás i smůla."

Vy jste začal olympiádu v útoku s Eliášem a Plekancem, ale pak následoval posun až do čtvrté pětky. Mrzelo vás to?
"Každý hokejista potřebuje mít důvěru, dostávat prostor na ledě. Pokud to neplatí, samozřejmě to hokejista cítí. Sestava, nasazování do zápasů - to je věc trenérů. Říkal jsem to tehdy ve Vancouveru, říkám to teď. Tak to prostě je. Já jsem ale jel na olympiádu s tím, že chci pomoci k úspěchu. V Salt Lakce City jsme měli skvělé mužstvo, jenže ve čtvrtfinále jsme nedali gól Chabibulinovi. Vancouver jsem bral jako ohromnou motivaci. Nebylo podstatné, v jaké hraju pětce, zajímal mě jen výsledek."

Jelikož Minnesota nepostoupila posléze do play off, byl jste teoreticky volný pro národní tým i směrem k mistrovství světa. Jenže trenér Růžička naznačil, že s vámi nepočítá. Jak jste to bral?
"Normálně. Vůbec jsem to neřešil. Nechci o tom moc mluvit. Nečekal jsem, že by trenér zavolal."

Před šampionátem i během něho se hodně hovořilo o tématech, jako je vlastenectví, vztah k vlasti. Co pro vás znamená reprezentace?
"Totéž co před lety. Čest, hrdost, poctu! Bylo skvělé, když jsem mohl reprezentovat. Pokud to šlo, vždycky jsem rád nastoupil. Ty debaty probíhaly, sledoval jsem to, ale nechtěl bych to rozebírat. Jsem si jistý, že jiní kluci z NHL to vidí stejně jako já. Každý měl své důvody, proč nemohl jet."

Na který turnaj s národním týmem nejraději vzpomínáte?
"Určitě především na sezonu 1999-2000, ta byla speciální. Vyhrál jsem nejdřív mistrovství světa dvacítek, pak i šampionát dospělých. Byl jsem kluk a pořád si toho strašně vážím. Občas si připomenu třeba svůj první zápas za dospělý nároďák. Na Švédských hrách 2000 jsem naskočil proti Rusům, debutovali také Jirka Burger a Petr Svoboda. Už je to deset let, ale na takové věci se nazapomíná. Postupem času přicházely další akce. Hlavně Světový pohár 2004 byl úžasný. Začali jsme špatně, ale pak jsme ve čtvrtfinále vysoko vyhráli ve Švédsku, načež jsme v Kanadě trápili domácí. V prodloužení to rozhodl až Lecavalier. Ten zápas v Torontu byl jedním z nejhezčích, jaké jsem kdy za reprezentaci hrál. Naší lajně s Patrikem Eliášem a Davidem Výborným se dařilo, bezvadně jsme si rozuměli. Zapomenout nesmím ani na domácí šampionát 2004. Já přijel pozdě, v Brně jsem ležel tři dny na kapačkách. V základní skupině jsme všechny přehráli, jenomže přišlo čtvrtfinále a v něm prohra s Američany na penalty."

Vaši kariéru odstartoval triumf na dvacítkách ve švédském Skelleftea. Co se vám po letech především vybaví?
"Ježiš, toho je hodně. Nikdo nám nevěřil, převlékali jsme se v kabině u vedlejší ledové plochy, daleko od té hlavní. Všichni jsme makali nadoraz. Sám jsem netušil, kam až se v hokeji mohu dostat, jisté je, že na ty dvacítky nezapomenu. Zažili jsme tam toho spoustou, doma o nás ani moc nevěděli. Nikdo nepočítal, že bychom mohli vyhrát."

Při finále s Ruskem prý v prodloužení začal trenérovi Holíkovi zvonit mobil...
"... počkejte, to je moje historka. No jasně, já to slyšel. Sedím na střídačce, finále v plném proudu, prodloužení jako řemen. A najednou slyším, jak někomu zvoní mobil. Otočím se k masérovi Kábelemu a povídám mu - Hele, co se to tady děje? Prodloužení finále mistrovství světa - a vedle vás zvoní mobil. Neuvěřitelná záležitost."

Od té doby uběhlo deset let. Máte pocit, že dnešní mladí hráči to mají lehčí než tenkrát vy? Je jiná doba, přišla nová generace.
"To je pravda. Víte, já se cítím pořád jako mladej kluk. Připadám si někdy na těch devatenáct, jen se musím nějak chovat a vystupovat. Ovšem hokejově jsem jinde, věkově taky. Loni v Chicagu jsem patřil ke třem nejstarším hráčům v týmu, a to mi bylo osmadvacet. Člověk si pak uvědomí, že má nějakou odpovědnost. Mladí to dneska mají jiné než my. Stoprocentně! NHL se změnila, ne všem nová pravidla prospěla. Současný hokej je o bruslení, o rychlosti. Kdo nestačí, končí. Déle vydrží spíš beci, věkově starších útočníků najdete minimum. Mladí hrají celkově mnohem víc."

V uplynulých letech jste musel překonávat vážné potíže s rameny. Blesklo vám někdy hlavou, že už to nikdy nemusí být jako dřív? Nebo že třeba budete dokonce nucen ukončit kariéru?
"Nebylo to jednoduché. Dlouhá přestávka, operace. Pak zase další... Člověku se honí hlavou leccos, ale že bych končil s hokejem, to jsem si nepřipustil. Nikdy! Víc než dva roky jsem s tím bojoval, dával se dohromady. Je mi sice devětadvacet, ale já tvrdím, že vlastně sedmadvacet. Nějakou dobu jsem ztratil, o to větší chuť do hokeje mám. Nic jsem nevzdával a nevzdám. Když padnu na zem, zase musím vstát! A neplatí to jen o zraněních."

Jste vůči sobě tvrdý a objektivní třeba v tom, že dokážete přiznat chybu?
"Určitě. Chybuje každý. Jsou to chyby v zápasech, i ty zásadnější. Mrzí mě, když špatně odehraju puk, pokud nedám gól. Jsem naštvaný, jestliže zvolím rozhodnutí, které pak nemá opodstatnění. Ale takhle to má asi každý."

Napadlo vás, čemu byste se věnoval, kdybyste nehrál hokej?
"Ale já ho hraju, o tomhle jsem nepřemýšlel. Možná dřív ano. V osmnácti, v devatenácti. Nemohl jsem vědět, že to vyjde s NHL. I když jsem si to moc přál. Ligu hraje třicet klubů, kde je zhruba dvacet míst. Navíc skutečný prostor v utkáních dostane ještě menší skupina hráčů. Musím se tedy snažit, abych mezi ní byl, hokej dělám pořád s maximální snahou."

Co vás kromě něj nejvíc baví?
"Jiné sporty - především fotbal, tenis. I když po zraněních ramena už nemohu tenis moc hrát, takže se na něj spíš koukám v televizi. Zálib je určitě víc. Baví mě třeba filmy. Když se mnou nikdo nechce jít, vyrazím do kina sám. V Americe i tady. A pak mám slabost pro auta. Těžko říci, kolik jsem jich vystřídal. Líbí se mi sportovní vozy, ovšem už tak neblázním jako dřív. Moje rychlosti - to jsou dvojka a trojka. Skvělé je zrychlení, dravý rozjezd. Ale že bych honil silniční rekordy? To určitě ne. Jsem klidnější, fakt to nepřeháním."

Kde budete jednou žít? Přemýšlel jste o tom?
"Chtěl bych se vrátit do Čech, ale Ameriky se nevzdávám. Ideální by bylo, kdybych mohl být chvíli tam a pak zase chvíli tady. Člověk mění názory. Dřív bych řekl, že asi zůstanu spíš v Americe, poslední dobou zase tvrdím opak. Nevím. Bude záležet na tom, jak se věci vyvinou, co rodina a tak."

Jak často se vídáte s tatínkem, který patří k ikonám brněnského hokeje minulého století?
"Ale jo, jak to jde, za našimi jedu. Tátovi bude v prosinci osmdesát, což je požehnaný věk. S mamkou byli v únoru za mnou, viděli poslední zápas Minnesoty před olympiádou a pak naše zápasy ve Vancouveru. Pro tátu není jednoduché cestovat letadlem, spíš se vidíme doma. Bavíme se pochopitelně hlavně o hokeji, táta mi vždycky dobře poradil. Když to cítí, pořád mi dokáže vynadat. Na hokej se dívá jako taťka i trenér, sleduje mě na dálku. Fandí i vytýká. To je normální."

Co říkáte na vzestup brněnského hokeje?
"Mám z toho radost. Já v Komětě nikdy nehrál, byl jsem v Ytongu a Ingstavu. Ale v extralize klubu samozřejmě fandím. Už jako kluk jsem žil brněnským sportem. Kolik mi bylo - nějakých dvanáct čtrnáct let. S klukama jsme chodili na fotbal. Když přijela Slavia, bylo za Lužánkami přes 40 tisíc lidí. Dovedu si představit, jak dnešní fandové žijí Kometou. Brno by potřebovalo halu pro dvacet tisíc, atmosféra musí být na stadionu překrásná."

Jste známý smyslem pro humor. Vzpomenete si, kdy jste se v poslední době nejvíc zasmál?
"Tak to nevím. Těch věcí bylo. Směju se pořád nečemu. Hokej nepřináší jen radost. Prohrajete, je tam zklamání. Ale vždycky se najde něco, co mě pobaví. Jen teď honem nevím nic konkrétního. Je to stejné, jako byste se zeptal, co mě nejvíc naštvalo. Tento rok hodně věcí. Ovšem už na ně nemyslím. Koukám dopředu."

Jaké máte plány na léto?
"Vždycky říkám, že čím kratší volno, tím lépe. Víte proč? Pokud vyhrajete Stanley Cup, skončíte sezonu v polovině června. Jasně, člověk je pak unavený, má málo času na regeneraci, která je důležitá. Jenže hokej děláme pro velký úspěch. Já letos končil už v dubnu. Tohle nechci opakovat."

Sledujete i během  pobytu za Atlantikem na dálku dění v České republice?
"No jistě, i když politiku nijak blíž. Vím, že se do toho někteří kluci pletou, ale já ne.

Už víte, co budete dělat po skončení kariéry?
"Nedokážu odpovědět, prostě to neřeším. Je mi devětadvacet, hokej je můj život. Když budu zdravý, chci pokračovat. Například Patrik Eliáš si udělal trenérskou licenci, ovšem já zatím takhle nepřemýšlím. Možná za pět let. Netuším. Teď ještě ne."