Kdysi zakázané město, nyní nová adresa v KHL. Hokej má Vladivostoku pomoci k většímu respektu

(VLADIVOSTOK, od našeho zpravodaje) Ještě loni chyběl na mapě Kontinentální ligy, teď je Vladivostok jednou z nejexotičtějších destinací. Ve městě na východě Ruska, u hranic s KLDR a Čínou, se od letošního ročníku hraje prestižní soutěž a celý region vstoupil do širšího povědomí veřejnosti. Nejen té hokejové. Vladivostok byl totiž ještě před nějakými dvaceti lety výspou,o níž se moc nemluvilo. Až do roku 1992 zde platil zákaz vstupu pro cizince, ve známém přístavu nesídlila jen sovětská flotila, nýbrž také velká vojenská základna. A tu bylo třeba za dob studené světové války držet v utajení.

Dneska je ale všechno jinak. Vladivostok se otevírá světu, i prostřednictvím hokeje. Místní Admiral vstoupil do KHL díky aktivitě představitelů Přímořského kraje, hlavní zásluhu měl Vjačeslav Fetisov. Legendární ruský obránce v regionu politicky působí a místní ho mají málem za Boha. Dostal klub do prestižní soutěže a získal silné sponzory, za což byl olympijský vítěz a mistr světa odměněn tím, že po něm pojmenovali zdejší novou halu.

Většinou se tak děje na počest osobností minulosti, které už nejsou mezi námi, u Fetisova se s tím ovšem nikdo nepáral. Admiral je v KHL nováčkem, díky rozšiřovacímu draftu získal hokejisty, s nimiž jinde nepočítali. Ani výčet krajánků není zrovna hvězdný. Před několika dny v týmu skončil Švéd Richard Gynge, dres Admiralu ovšem dál obléká jeho krajan Mathias Porseland, který před měsícem dorazil z pražského Lva. Švédský bek také přišel bývalé parťáky den před vzájemným duelem pozdravit do hotelu Hyundai.

Hokejisty Vladivostoku dostal na starost kouč Hannu Jortikka. V nedávné minulosti vedl na ruské poměry nedaleký Chabarovsk, získal důležité kontakty a poté i práci v Admiralu. "Máme řadu nových hráčů, během léta jsme byli vlastně skoro pořád pryč. Na soustředěních. Do svého prostředí jsme se přesunuli až čtyři dny před startem soutěže," tvrdí kouč, jenž ve Finsku proslul velkými nároky na disciplínu svěřenců.

Klub zahájil ročník mimo svoji arénu, hala Vjačeslava Fetisova byla slavnostně otevřena až minulý pátek při utkání s CSKA Moskva. "Zvláštností je, že tribuny jsou jen kolem tří stran, tu čtvrtou tvoří vedlejší plocha, na níž ještě není led," konstatuje organizační ředitel pražského klubu Jan Rachota. Podle Petra Vrány byla kvalita kluziště solidní. "Možná trochu víc sněhu, ale trénink jsme měli jen půl hodinky. Uvidíme, jak to bude vypadat v zápase," dodává.

Právě bývalý útočník Chabarovsku je jediným hokejistou Lva, který se aspoň symbolicky objevil ve Vladivostoku. "Jednou jsme odněkud letěli a na našem letišti byl nějaký problém, přistáli jsme proto tady. Z města jsme však nic neviděli," tvrdí Vrána. Teď Pražané poznávají novou destinaci na vlastní kůži, i když časový posun je tak drsný, že kromě hokejových povinností není na nic dalšího čas. "Šel bych se někam podívat, při cestě autobusem do hotelu vypadalo moc pěkně. Zálivy, kopce, přístav - spousta zajímavých míst. Myslím, že to není špatné místo pro turisty," uvažuje Vrána.

Před lety vzhledem k okolnostem nemyslitelná věc se stává realitou. Tedy postupně. Vladivostok skutečně může dost nabídnout, ani si tu nepřipadáte jako v Rusku. Pahorkatina, zálivy Tichého oceánu a příjemné počasi by mohly ukazovat třeba na San Francisko. Ale pomalu, rozdíly tu jsou. Ruské město teprve hledá cestu do seznamu vyhledávaných středisek, nevýhodou je značně poškozené okolní životní prostředí, nedostatečná infrastruktura i přístup mnoha místních institucí.

Mít takhle krásné pobřeží ve Francii nebo ve Spojených státech, byla by kromě přístavu dominantou centra města jistě hromada kaváren, restaurací, obchodů a hlavně pláží. Jenže moře ve Vladivostoku je zamořeno naftou šestkrát víc, než je povolený limit. Sověti se s tím před lety nepárali a tenhle kout ohromné říše zbytečně nechali ležet ladem. Teď se Přimorský kraj dere do popředí, i prostřednictvím hokeje, ale ještě chvíli potrvá, než se dostane na běžnou světovou úroveň. Jestli vůbec.

Město, kde po první světové válce strávili dlouhé období českoslovenští legionáři, přitom láká různými unikáty. V přístavu lze spatřit nejrůznější válečné i civilní lodě, na nedalekém nádraží končí Transsibiřská magistrála, která byla zbudována v roce 1896 a měří víc než devět tisíc kilometrů. Kdo usedne v Moskvě do vlaku, přijede do Vladivostoku za týden. Milovníci ponorek mohou jednu takovou navštívit nedaleko hlavní třídy, prohlídka nabízí pohled do civilního i vojenského zázemí stroje, vedle odpalovacích torpéd, spousty ventilů a dalšího vybavení zaujme třeba výzdoba rudou barvou s pěticípou hvězdou nebo podobizna Stalina na zdi. 

Podle místních se poslední dobou zlepšila bezpečnost, městem křižují příslušníci bezpečnostních oddílů a policie, které postupně vytlačily kriminální živly a všelijaké pobudy. Na bezdomovce v ulicích také narazíte, ovšem oproti Moskvě či jiným ruským centrům jde o zanedbatelný problém. Na okolních pahorcích rostou nové moderní budovy, ulice jsou plné luxusních značek. Velmi moderní a čisté je letiště, od něhož vede do města pohodlná dálnice se dvěma mamutími mosty nad zátokami. A kdo by měl snad chuť na nějakou větší exotiku, z Vladivostoku je to něco přes padesát kilometrů do Číny, k hranicím s komunistickou KLDR se pasažéři dostanou vlakem jen za dvě hodinky.