Jiří Poukar musí ve své cukrárně občas pískat, vedle podnikání zvládl také vysokou školu

Průnik z pravého křídla, blesková orientace, ještě seřídit mířidla. Střela. A gól! Jiří Poukar pálil do černého jako o závod. V 90. letech patřil k elitním kanonýrům jihlavské Dukly či pražské Slavie. Nejvíc branek nasázel soupeřům v ročníku 1995-96, během základní části a play off jich v Jihlavě nastřílel osmadvacet. Odchovanec Dukly svého času pronikl také do reprezentace, na kontě má sedm mezistátních zápasů, v extralize válel jedenáct let. Pak se ovšem v tichosti vytratil, nyní byste ho našli u zcela jiné profese. "Po kariéře jsem přemýšlel co dál. Nakonec to dopadlo tak, že máme penzion a k tomu cukrárnu," připomíná.

Přechod z aktivního hokeje do "běžného" života není jednoduchý. Zmizí sportovní napětí, kvalitní zázemí, popularita. Člověk, který není připraven, se může ocitnout ve složité situaci. "Tohle jsem věděl, ale abych pravdu řekl, neměl jsem jasnou představu, čemu se vlastně věnovat. Šel jsem na pohovor do jedné firmy, ovšem když jsem řekl, že jsem dosud hrál hokej, koukali na mě jako na blázna. Aha, napadlo mě. Tudy cesta nepovede. Zaměstnancem nebudu," vypráví.

Pracujeme s vajíčky a máslem. Rozhodně ne nějaké náhražky

Rozhodl se pro jinou budoucnost. "Měl jsem našetřené nějaké úspory a nemusel si tím pádem nikde půjčovat. Šel jsem podnikat a platí to pořád. Co bylo nejtěžší? Začátek. První rok! Než si všechno sedlo," sype jako kulomet. O své nové práci hovoří s nadšením. Je vidět, že ho baví. "Máme v Jihlavě penzion, jmenuje se Dena. Je zaměřen na obchodní klientelu, protože turistů tolik nejezdí. Ale když někdo dorazí, bude samozřejmě vítán," směje se.

V dolních prostorách budovy otevřel cukrárnu. "Nabízela se restaurace, ale abych seděl do půlnoci s nějakým ožralou, to jsem hned zavrhl. Zařídili jsme cukrárnu, lidé k nám chodí na kávu, na něco sladkého." Když rozjížděl podnikání, moc netušil, co to obnáší. "Měl jsem chuť a zájem. Ale chyběly mi zkušenosti. Ty každý získá postupně. První rok jsem makal od nevidím do nevidím, naplno. Nemůžete jinak, než jet na sto procent," vykládá.

Poukar dobře ví, že spokojený host vyžaduje kvalitu. "Máme vyzkoušené a kvalitní dodavatele, pracujeme s vajíčky a máslem. Všechno musí být čerstvé. Rozhodně ne nějaké náhražky," osype se naoko. V cukrárně bývá k vidění pravidelně. "Nesedím v kanceláři, ale makám na place. Proč by ne, vždyť ušetřím jednu pracovní sílu a tím pádem dvacet tisíc. Uvařím kávu, připravím, co je třeba. Všechno roznesu. Dva tři dny v týdnu takhle funguju, pak třeba řeším jiné věci. Ale provoz podniku si samozřejmě hlídám," říká.

Vedle podnikání stihl studium na vysoké škole. "Dělal jsem ekonomku ve Znojmě. Proč jsem se na ni dal? Chtěl jsem si doplnit vzdělání a taky porovnat selský rozum s odbornými poznatky. Bude se mi to hodit. Studoval jsem obor Marketing managementu, zrovna tento týden jsem dělal státnice," hlásí spokojeně. Na velkou oslavu prý nedošlo. "Kdepak, hned druhý den jsem mazal do podniku a dal se do práce," usmívá se.

Království sladkostí - jen tři kila váhy navíc

Ačkoli působí v království sladkostí a dobrůtek, na jeho postavě to nepoznáte. "Napište, že mám vanu," chechtá se naoko. "Né, vážně. Přibral jsem jen tři kila, držím se, jako bych pořád hrál," doplňuje pyšně. Přitom v cukrárně ochutnává. "Odolat je vážně těžké. Přijdu do výrobny - a ženské hned volají: pane Poukar, pískejte! Tak musím pískat. Proč? No když pískáte, nemáte nic v puse. Ale já někdy pískat přestanu, těma svýma tlapama sáhnu po nějaké dobrotě a koštuju. Pak je mi dobře," přiznává.

V cukrárně také pravidelně vítá bývalé spoluhráče. "Míváme děnně snídaně v Děně," žertuje. "Na kávu chodí Richard Adam, Radek Haut i další kluci." S jinými kamarády se vídá na ledové ploše. "Každé pondělí v sezoně chodí jihlavská stará garda hrát. Říkáme si CSKA, panuje u toho legrace. Děláme něco pro tělo, zahrajeme si, vidíme se. Do party patří Antonín Micka, Otta Klapka, Milan Chalupa, spousta dalších kluků."

Jiří Poukar je v Jihlavě doma, pro místní Duklu vždycky dýchal. "Ani nevím, proč jsem se dal zrovna na hokej. Někdy v sedmi letech jsem přišel na zimák a hned mě to chytlo," vzpomíná. Tehdejší omladinu hnala velká motivace. "Chtěli jsme vyniknout, abychom se dostali na Západ. To nás tlačilo dopředu. Dnešní hráči to mají jiné. Kdo chce, sbalí batoh a odletí do Ameriky. Doba se změnila, mladí dneska často neumějí zatnout zuby," srovnává.

Výborný křídelní útočník prožil v Jihlavě největší úspěch na jaře roku 1991. "Byl jsem v týmu, který získal poslední titul Dukly. Pro mě možná špatně, že jsem měl tehdy dvaadvacet let. Být starší, užil bych si ty oslavy víc." Kdo mohl tenkrát tušit, že se zlaté jihlavské časy chýlí k závěru. "Měli jsme výborné hráče a skvělou partu, mnozí pak odešli a všechno se rozpadlo," lituje.

Zdraví drželo, ale chybělo zaujetí

I Poukar zkusil štace jinde. "Moc jsem byl spokojen v pražské Slavii. Zažil jsem tam povedený ročník, měl jsem možnost poznat Vláďu Růžičku - dobrého člověka, který dělá hokej srdcem," říká. Když viděl někdejšího spoluhráče na střídačce letošních mistrů světa, na dálku to trenérovi moc přál. "Nejsem zase takový nostalgik, abych si říkal, že jsem s Vláďou hrál. Ale úspěch si zasloužil. Hokej je pro něj všechno," konstatuje.

Sám v elitním českém výběru moc nestihl. "Byl jsem na Německém poháru a pak na Izvestijích v roce 1995. Vzpomínám moc rád. Mezinárodní hokej je jiný, vážil jsem si té šance," upozorňuje. Kdyby mohl v kariéře udělat něco jinak, rozmyslel by si odchod ze Slavie v létě 1998. "Šel jsem do Opavy, ale tam to nebylo ono. později následoval přesun do Znojma a pak do Jihlavy. Měl jsem to v plánu. Chtěl jsem se vrátit domů."

Stopa ve vrcholovém hokeji pro jihlavského sympaťáka končí po ročníku 2003-04, který strávil ve Žďáru nad Sázavou. "Bylo mi pětatřicet let, ještě jsem mohl pokračovat, zdraví drželo. Sice mám špatná kolena, ovšem to bych překonal. Ale chybělo mi zaujetí. Chuť. Když jdete na zápas a nemáte v sobě tu touhu dávat góly, je to pro útočníka špatné. Něco se děje. Už jsem hokej nebral jako dřív, přišel tedy konec. No a dál už to znáte. Našel jsem nový smysl života, za což jsem šťastný," vyznává se.

Sport ale miluje pořád. Na dálku stále sleduje Jihlavu, zajímá se o aktuální dění. Také obě dcery jsou pořád v pohybu. "Holkám je čtrnáct a jedenáct let, věnují se krasobruslení, trénuje je moje manželka. Jinak společně hrajeme golf, v zimě jezdíme na snowboardu. Děláme spoustu věcí. Podnikání zabere dost času, je to starost, ale člověk musí také někdy vypnout. Tohle moc dobře vím," uzavírá.