Jiří Hanzl nejdřív pykal za kamarádství s nepřáteli lidu, pak za aféru se sázkami

Na mistrovství světa 1955 vydatně pomohl československé reprezentaci k bronzovým medailím, předtím byl jednou z hlavních postav slavného týmu pražské Sparty, která v letech 1953 a 1954 získala ligové tituly. Chytal spolehlivě, dlouhodobě si držel vynikající formu. Jiří Hanzl platil v 50. letech minulého století za jednoho z nejlepších tuzemských brankářů, ale víc se o něm později vlastně nevědělo. V politicky podivné době neměl správný třídní původ, po roce 1968 žil v tehdejším Západním Německu, takže se o něm doma mluvit nesmělo. Přitom hokejový příběh odchovance SK Smíchov byl v mnoha ohledech zajímavý a neobyčejný.

V seriálu "Psali historii" jsme chtěli vzpomínky na Jiřího Hanzla oživit původním rozhovorem, či alespoň malým návratem do starých dobrých časů. Během světového šampionátu 2010 to nevyšlo, z Kolína nad Rýnem do Bergisch Gladbachu, kde někdejší brankář žil, to sice není daleko, ale osud setkání nepřál. Zbýval tedy telefon. "Není problém si popovídat. Buď byste musel přijet ke mně do Německa, nebo pohovořme po telefonu. Víte, mám už vyšší věk, bude mi devadesát. Do Čech už nejezdím," vysvětlil počátkem loňského října.

Už jsme to nestihli uskutečnit. Telefonní slucházko bylo v následujících týdnech hluché, se zpožděním jsme se dozvěděli, že Jiří Hanzl ve věku 89 let koncem října zemřel. Na skvělého gólmana bohužel zbývají už jen vzpomínky pamětníků, kteří obdivovali jeho styl, pohotové reakce, předvídavost i oku lahodící zákroky. "Podle mého názoru byl Jiří Hanzl naším nejlepším brankářem první poloviny 50. let, kdy skončili Modrý, Jirka a Červený," říká sportovní historik Miloslav Jenšík.

V mládí měl možnost osobně sledovat populárního "Icu", jak se Hanzlovi přezdívalo. "Velmi stylový gólman, který předváděl úžasné výkony. Jednoznačně měl už po procesu s mistry světa na národní mužstvo, ale vyrůstal s generací Modrého, Konopáska, Roziňáka a takovým režim nepřál," dodává Jenšík. Jiří Hanzl i jeho bratr Jan byli označeni za politicky nespolehlivé nepřátele socialistického lidu, reprezentace jim dlouhou dobu zůstávala zapovězena stejně jako Rejmanovi, Prchalovi, Veckovi a dalším.

Přitom výkonností do ní jednoznačně patřili. "Když v roce 1950 dělali velké soustředění předtím, než bylo obnoven reprezentační tým, byli pozváni i někdejší spoluhráči zavřených mistrů světa. Gustav Vlk, tehdejší redaktor Rudého práva, jim ale okamžitě řekl, že jsou jenom do počtu. Do národního mužstva lidově-demokratického zřízení nepatříte, pravil doslova. Přitom Jiří Hanzl by jinak nepochybně byl tehdy brankářskou jedničkou," připomíná Jenšík.

Gólman, který se narodil 13. července 1922, začínal s hokejem na tzv. "háfnu", vorovém přístavu na vltavském rameni mezi Císařskou loukou a smíchovským břehem. Podobně jako starší bratr Jan, jinak vynikající útočník, který se později mimo jiné zapsal mezi legendy hokeje ve Slavii. Jiří začínal v zimě roku osmadvacátého, kdy panovala tuhá zima a Vltava byla jedním velkým kluzištěm. "Oba hrávali výborně hokej i fotbal. Jiří válel za SK Smíchov divizi, což byla tehdy třetí nejvyšší soutěž," upozorňuje Miloslav Jenšík.

Kroky obou sourozenců později vedly do SK Podolí, Jiří to vzal malou oklikou přes Zbraslav. "Podolský klub měl po válce časté kontakty se zahraničím, mužstvo hrávalo ve Švédsku, Rakousku, ve Francii. Jiří Hanzl získal spoustu důležitých zkušeností, díky čemuž měl pak náskok oproti ostatním. Počátkem 50. let chytali za národní mužstvo Richter nebo Záhorský. Oba jistě výborní brankáři, ale Hanzl byl lepší. Do reprezentace ho však nepustili," dodává.

Tou dobou mohl zářit jen doma. Po zániku SK Podolí přešli Hanzlové do Sparty společně s kamarády Plockem, Prchalem, Škobisem a dalšími. V dresu s velkým "S" na hrudi prožili skvělké roky. "Už během sezony 1950-51 byl Jiří výborný, Sparta tehdy nehrála nejvyšší soutěž, ale často nastupovala proti nejlepším klubům a třeba mistrovské České Budějovice opakovaně porážela. Nebyly to nějaké zápasy z povinnosti, nýbrž prestižní zápasy, na které se fanoušci moc těšili," říká Jenšík.

Slavný klub, jemuž šéfoval Vladimír Zábrodský, dokráčel ke dvěma titulům. "Sparta je získala v letech 1953 a 1954, Hanzl na tom měl značný podíl," uznává sportovní historik. Jenom to národní mužstvo pořád nic. Až v prosinci 1954 konečně přišla změna, Jiří Hanzl nastoupil v Praze proti Švédsku a předvedl se náramně. Na jaře dalšího roku odjel na mistrovství světa do Německa, kde československý výběr po dlouhých šesti letech vybojoval medaili. Byla bronzová, nicméně v mnoha ohledech měla cenu zlata.

Hanzlovi bylo už třiatřicet, počínal si výtečně. Kanaďané zvládli vzájemný zápas poměrem 5:3, ale strachovali se o výsledek až do konce. Hanzl předtím v Praze přispěl národnímu týmu v duelu s Kanaďany k remíze 3:3. Na šampionátu podlehli Čechoslováci už jen Sovětům 0:4, smolná koncovka jim sebrala výhru s Američany, klání skončilo remízou 4:4. Třetí místo znamenalo pro Jiřího Hanzla zadostiučinění i největší úspěch kariéry, paradoxně k tomu došlo v místech, kde později dlouho žil a nakonec také zemřel.

V roce 1956 nemohl Hanzl odjet na olympiádu do Cortiny, kde nastoupili Jendek a Vodička, letící kotouč mu totiž zlomil lícní kost přímo pod okem. Ještě několik let poté předváděl v brance nevídaná kouzla, ale jeho kariéra se chýlila ke konci. Nakonec měla velmi hořkou tečku, zavinila to aféra s domlouvanými výsledky sportovních utkáních, na která bylo možné sázet v tehdejší Stazce - pozdější Sazce. "Jiří Hanzl už tehdy v podstatě končil, aféru odnesl nejvíc," vybavuje si Jenšík.

Výsledky domlouvali hokejisté několika klubů, ale i fotbalisté, judisté a další sportovci. "Ica měl auto, dělal jakéhosi kurýra. Objížděl republiku, tlumočil dohody, když bylo potřeba, jel do Kladna či Chomutova. Výsledky se domlouvaly v sezoně 1957-58, aféra ale kdo ví proč vyplula na povrch se zpožděním, až v létě šedesátého roku." Vyšetřovatelé chtěli ukázat tvrdost, postupovali snad až zbytečně horlivě. "Hanzl nebyl organizátorem toho všeho, ale dostal nejvyšší trest," říká Jenšík. Do vězení putoval na tři roky, odseděl si nebo na stavbách odpracoval třicet měsíců...

Životní mezník ho na čas zlomil. Cítil trpkost, milovaný hokej šel na dlouho stranou. "Když jsem se po letech bavil s jeho bratrem Janem, říkal mi, že Jirka celou aféru velmi těžce nesl. Poznamenalo ho to," přiznává Jenšík. Chlapík, kterému v roce 1956 vyšla kouzelná knížečka "Dvacet let v hokejové brance", odešel do ústraní, v roce 1968 se s manželkou nevrátil z dovolené v Jugoslávii a usadil se v Německu. K milovanému sportu se vrátil jako trenér, působil v Kolíně nad Rýnem, Duisburgu, Straubingu a v dalších menších klubech.

S rodnou vlastí ale udržoval kontakty. Především s bratrem Janem, jehož přežil o sedm a půl roku. Avšak i z pohledu hokeje. Jiří Hanzl se například osobně zúčastnil mistrovství světa v Praze 1992, kde sledoval zápasy společně s dalšími legendami. Podle vyprávění Vladimíra Kobranova populární Ica navštěvoval přátelé ve Švýcarsku či Německu, vedl aktivní život až do poslední dní. Málem zapomenutý skvělý brankář se dožil málem devadesátky, zemřel koncem října 2011 v německém městečku Bergisch Gladbach.