Jiří Fischer zůstal věrný Detroitu, jeho úkoly se týkají především pomoci mladým hráčům

Někde v koutku duše pořád sní svůj sen o návratu k velkému hokeji. Čtyřicet pět měsíců poté, co bojoval při zástavě srdce o život na střídačce Detroitu při zápasu s Nashvillem, “obléká” Jiří Fischer dokonce dres stejného klubu. U Rudých křídel se stará o mladé talenty. “Ano, oficiálně zastávám funkci ředitele pro hráčský rozvoj, ačkoliv podle mého názoru se hráči během své kariéry rozvíjejí sami v závislosti na prostředí, ve kterém se vyskytují,” neztratil berounský odchovanec nic ze své skromnosti.

“Zjednodušeně se dá říci, že mým úkolem je být jim nejbližší osobou, která je provede sezónou a řeší s nimi individuální záležitosti.” Z managementu Red Wings je člověkem, s nímž přicházejí hokejisté draftovaní klubem NHL do styku nejčastěji, dokud se nestanou stálou součástí velké rodiny. Při draftu je sice na pódiu vítají generální manažer, trenér, majitel a ostatní činovníci, ale poté přecházejí pod ochranná křídla někdejšího obránce.

“Pro Jiřího v tu chvíli začíná jeho práce,” přibližuje GM Detroitu Ken Holland. “Vezme si od hráče telefonní číslo, dá mu svoje a sdělí mu, že se s ním bude v příštích hodinách často potkávat. Když jdeme na banket, kam si může každý z mladíků přivést své známé a příbuzné, stará se o to Jiří. Chodí od stolu ke stolu a začíná budovat vztah s kluky a jejich rodiči.”

“Je pojítkem mezi Red Wings a hráči z naší organizace. Pracuje pořád, ať je v Edmontonu, v Evropě nebo na univerzitě v Maine. Hodně cestuje a s každým z kluků stráví dva nebo tři dny, sleduje jeho hru, tréninky,” pokračuje v předčítání Fischerových povinností Holland. “Je to velmi důležitá role a Jiří se jí věnuje se zaujetím. Vede je, vyučuje a povzbuzuje od prvního dne. Je osobou, kterou si od draftu po mnoho let spojují s Red Wings.”

Pro účastníka Světového poháru 2004 představuje putování po hokejových destinacích celého světa jednu z možností, jak si připomínat prostředí zimních stadiónů, s nímž se musel ze zdravotních důvodů rozloučit. Vlastně ne tak docela, loni v březnu Fischer znovu nazul brusle, i když se jednalo jen o charitativní akci, která měla podpořit jeho nadační fond Healthy Hope.

“Byl to neuvěřitelný pocit postavit se znovu na led. Před rokem bych nebyl schopný se tady prohánět na bruslích,” říkal tehdy reportéru listu Detroit Free Press. “Bylo to opravdu deprimující období, naštěstí mě drželi přátelé, rodina a moje žena. Stálo mě mnoho sil, abych se vrátil do běžného života, ale vyplatilo se to.”

Součástí obvyklého životaběhu zadáka, jenž v National Hockey League odehrál 305 utkání, je nyní předávat nabyté zkušenosti dále. Spolupracuje přitom s lidmi, které obdivoval už v době svého aktivního působení v celku, v jehož trikotu slavil v roce 2002 zisk Stanleyova poháru.

“Jsem pyšný, že jsem býval součástí týmu, jehož dres oblékal Steve Yzerman. A teď se to opakuje. Je skvělé, že zrovna on je mým šéfem,” říká o bývalém kapitánovi Rudých křídel.

“Všichni v klubu se podílíme na rozvoji našich talentů. Někdy dvě slova od generálního manažera Kena Hollanda pomohou více, než celodenní povídání někoho jiného. To samé platí o Yzermanovi nebo o trenérovi Mikeu Babcockovi. Všichni se snažíme mladým hráčům pomoci, ale já jsem jim během sezóny nejblíže.”

Rodinu čítající dva syny a manželku Avery kvůli své práci často opouští, 82zápasovému kolotoči NHL se to ale nevyrovná. O návratu k původní profesi přesto sní poměrně často, i když na druhou stranu uznává, že šance není vysoká. “Užívám si každý den a jsem šťastný, že jsem tu s vámi. Snažím se cvičit, jde to lépe a lépe, ale nepřetěžuji se. Snažím se žít vyváženě, ať už jde o stravu, emoce nebo psychiku. Každý den ale myslím na návrat, zvláště když se teď zabývám hokejem,” přiznává.

“Pořád si říkám, co kdyby? Vím, že mé srdce ještě není v optimální kondici, ale třeba jednou přijde den, kdy si budu moci znovu zahrát,” nevzdává se naděje. Kdyby to nevyšlo přímo, bude se Fischer snažit najít uplatnění co nejblíže mantinelům. “Přemýšlím o různých věcech. Teď obsahuje moje práce trochu trénování, trochu radění, trochu občanské výchovy. Psycholog nejsem, to ne. Základ je vlastně stejný jako v době, kdy jsem hrál. Pořád se snažím dělat svoji práci co nejlépe.”