Ještě na jaře trénoval druholigový Prostějov, před sezónou se však vrátil na místo činu. Čtyřiačtyřicetiletý Juraj Jurík, který jako hráč se Zlínem vybojoval stříbro v roce 1995, je od léta zpět v PSG. A věří, že se jeho týmu brzy podaří rozjet novou úspěšnou sérii. Třeba takovou, jako byla ta podzimní, během níž Berani zvítězili v devíti venkovních utkáních za sebou. „Výsledky se vyvíjejí v sinusoidě,“ tvrdí střízlivě asistent hlavního kouče Rostislava Vlacha, se kterým se potkal už během hráčské kariéry ve Zlíně a Skalici.
Loni jste trénoval v Prostějově, předtím ve Vsetíně. Jak došlo k vašemu zlínskému angažmá?
„Předchozí asistent Josef Turek dostal nabídku z Třince na post hlavního kouče a odešel. Takže se jeho místo uvolnilo a zlínský klub za něj hledal náhradu. Hlavní slovo při výběru měl první trenér Rosťa Vlach. Oslovil mne a několikrát jsme se sešli. Sdělili jsme si vzájemné představy a záleželo vyloženě na tom, jestli se domluvíme my dva. Plácli jsme si a skrze vedení to pak už proběhlo velmi rychle.“
Jak dlouho jednání trvala?
„Sešli jsme se asi dvakrát a v podstatě nebylo co řešit. Znali jsme se z hokejové stránky. Po té trenérské to pokračuje a je to vlastně stejné. Když si hráči vyhovují na ledě, také později jako trenéři se na věci dívají stejnýma očima. Na hokej máme v podstatě stejné názory. V něčem se lišíme, ale to je pro naši práci jedině dobře. Důležité je, že se v zásadních věcech shodujeme.“
Pro vás je určitě příjemné, že jste po letech zakotvil doma ve Zlíně, že?
„Určitě je výhoda, že pracuji doma a navíc jsem v extralize. Zároveň je třeba říct, že je dnes trenérské práce málo a člověk si jí musí vážit. Obešel jsem si svoje kolečko, trénoval jsem mládež a 2.ligu. Chápu to tak, že je to pro mne přínos, protože mám dnes přehled o celé Moravě. A to se nám hodí.“
Je pro trenéra výrazný rozdíl pracovat s druholigovými a extraligovými hráči?
„V extralize jsou hráči připravenější, rychlejší a měli by být takticky zralejší. Některé věci jsou ale srovnatelné. Které? Jde spíš o psychologickou stránku. Když se člověk špatně vyspí, vypadá pak trénink jinak, než jak si představujete. V době, kdy jsem trénoval nižší soutěže, jsem zažil dvě paralely. Ve Vsetíně jsme do A-týmu zapracovali hodně mladých kluků, kteří tam teď pokračují. V Prostějově jsme zase měli k dispozici velice kvalitní kádr. Byla tam spousta kluků, kteří působili i v 1. lize. Dokazuje to Jakub Čuřík, který ji dnes hraje na vysoké úrovni v Třebíči. Ve Zlíně se mi obě tyhle perspektivy spojily. Máme v kádru zkušené a zároveň mladé a začínající hráče. Další věc je ta, že nám trochu chybí střední generace.“
[image 275161 left 0]Vnímáte to jako handicap?
„V některých fázích ano. Střední generace je ve všech mužstvech hnacím motorem. Když se nedaří mladému klukovi, díváte se na něj trošičku jinak. Starší hráči zase můžou působit, že jim trochu chybí drajv. Pro skladbu mužstva je hodně důležité, aby měl i střední generaci, což my bohužel moc nemáme.“
Jak máte s hlavním koučem Rostislavem Vlachem rozdělenu práci?
„Díváme se na hokej stejně, takže když dělám trénink, neliší se příliš od způsobu, jakým ho vede Rosťa. Já dělám spíše přípravu, co se týče tréninku. Rosťa pak má na starosti systémové věci a vede trénink před zápasem.“
Dá se říct, že jste pojítko mezi mužstvem a hlavním trenérem?
„Vlastně ano. Je to dáno především tím, že máme v kádru hodně mladších hráčů. Snažím se je opravovat a k něčemu vést. Při zápase je to tak, že já si všímám hlavně hry soupeře a statistických věcí a Rosťa si to koučuje.“
Jde vám spolupráce na lavičce podobně, jako před lety na ledě?
„Zatím můžeme říct, že ano (směje se).“
Vzpomínáte někdy na společné roky ve zlínském nebo skalickém dresu?
„To bylo spíš ze začátku, teď už ani ne. Občas se na tréninku něco přihodí a vnukne se nějaká vzpomínka. Uvědomíme si, že jsme něco podobného už prožili. Ale že bychom seděli a sentimentálně vzpomínali? To vůbec ne.“
Jak byste popsal styl, který se snažíte svěřencům vštípit?
„Snažíme se prezentovat aktivní obranou, důsledným bráněním středního pásma a rychlým přechodem do protiútoku. Dneska tak v podstatě hrají všichni. Hokej je rychlý, každý dobře bruslí a je strašně těžké prosadit se nějakou nátlakovou hrou. Mužstva většinou vycházejí ze zabezpečené obrany. V letošní soutěži je přijatelnější se k vítězství probránit, než si ho vybojovat. Obrana je už natolik propracovaná, že když v útoku uděláte sebemenší chybu, soupeř je schopen vás z rychlého brejku potrestat.“
Souvisí s tím i vaše podzimní série devíti venkovních utkání bez porážky?
„Tuhle sérii jsme zaznamenali v období, kdy se nám dařilo hrát důsledně a projevila se i dobrá letní příprava. Byli jsme na tom dobře fyzicky a připraveni na kontaktní hokej. Také se dařilo brankářům a v některých zápasech jsme měli trošičku štěstí. Navíc na nás venku neležela taková zodpovědnost o výsledek. Mužstvo díky výhrám získalo sebevědomí a často prokázalo charakter. Například v Karlových Varech jsme prohrávali 2:0 a byli schopni to otočit na 4:2. Pořád jsme hráli naši hru. Že se mužstvo za nepříznivého stavu nerozklepe, to je mimochodem zásluha i starších hráčů.“
Z posledních čtyř zápasů, z toho třech na ledě soupeře, jste však vybojovali pouze tři body. Pociťujete ústup formy?
„V Plzni na nás přišla psychická únava. Každý čekal, kdy už ta venkovní série skončí... A v Pardubicích nás soupeř vyloženě přehrál. Trošku jsme polevili a ti dva Američani, Hemský s Krejčím, nás porazili sami. Výsledky se vyvíjí v nějaké sinusoidě. My byli na vrcholu a pak klesali. Teď bychom mohli jít zase nahoru. Podle mě byl náš výkon v posledním kole ve Vítkovicích o něco lepší, sahali jsme po bodu. Ještě to ale nebylo úplně to, co jsme předváděli během vzpomínané úspěšné série.“
Mezi vaše nejzkušenější hráče patří Martin Hamrlík (39 let) s Radimem Tesaříkem (38 let). V čem tkví jejich kouzlo, že i ve svém věku hrají nejvyšší soutěž?
„Jedna věc je ta, že jsou zdraví, což musím zaklepat. A další ta, že dobře potrénovali v létě, stejně jako trénovali v průběhu celé své kariéry. U těchto starších hráčů je důležitý entuziasmus. Od určitého věku podvědomě počítáte s tím, že každá sezóna může být vaše poslední, a užíváte si to. Hokej vám dělá radost a nemáte problém s motivací. Víte, když kariéru startujete, žijete z mladické nadrženosti na sport. Pak může přijít období stereotypu. A potom, když se kariéra chýlí ke konci, znovu obživnete. Starší kluci podle mne hrají extraligu proto, že mají hokej strašně rádi.“
[image 275151 right 0]Když se budeme bavit o vašich mladých svěřencích, ve středu byl jako náhradník na ruský Channel One Cup nominován útočník Antonín Honejsek. Co na to říkáte?
„Určitě je to nějaké ocenění jeho výkonnosti. Myslím si však, že Tonda má před sebou ještě dalekou cestu, aby ji potvrdil. Jeho výkonnost se momentálně rovněž pohybuje v sinusoidách a je potřeba, aby se ustálila a Tonda ji co nejdéle držel nad průměrem. Od toho se pak odvíjí kvalita a hodnota hráče. Tonda je mladý a perspektivní, ale pořád má co zdokonalovat. Je před ním spousta práce a bude záležet jenom na něm, kam až daleko to v kariéře dotáhne.“
Myslíte, že zlínský hokej může v dohledné době přijít s dalšími hráči, kteří by mohli být v kontaktu s národním týmem?
„Určitě máme v základně další perspektivní kluky, ale v jejich věku se může stát, že jeden rok zazáří a ten následující se jim nedaří. Je těžké odhadovat. Zleží na optimální formě a jako v každé činnosti i na štěstí a nějaké příležitosti. Teď do A-týmu naskočil Patrik Urbanec, protože nás v obraně trápila zranění. Vletěl do toho rovnýma nohama a pro nás je jedině dobře, když máme další adepty, kteří mohou do mužů naskočit. Zároveň bych to ale nepřeceňoval. Jsou to kluci, kteří mají do áčka dveře otevřené, ale ještě to nejsou hotoví hokejisti. Mladým někdy chybí pracovitost a také proto zaostáváme na mezinárodním poli. Nejdřív je dřina, až potom pozlátko.“
Zlínský klub prošel obdobím, kdy moc příležitostí vlastním odchovancům nedával. To se nyní obrací, kromě vzpomínaných Honejska nebo Urbance nastupují za A-tým například Holík či Zámorský. Je tohle pro vás cesta do budoucna?
„Ano a myslím, že touto cestou se bude ubírat čím dál více klubů. Peněz na hokej moc není, těžko se shánějí. A když si to člověk spočítá, je přijatelnější vychovat si hráče z vlastních řad, než kupovat hotové hokejisty odněkud ze zahraničí či z jiných klubů. Myslím, že ostatní mančafty se už také snaží povytahovat kluky z juniorky a zapracovat je do mužského hokeje. A když není místo v áčku, snaží se jim klub najít místo někde v 1.lize, aby se tam rok dva ohráli.“
Hokej hrají i oba vaši synové. Sledujete pečlivě jejich kariéry?
„Samozřejmě je oba sleduji a vím, nakolik se jim daří či nedaří. Starší Juraj hraje ve Skalici. Letos se mu začalo střelecky dařit a našel si místo v mužstvu. Škoda, že byl teď zraněný. Bude však záležet jen na něm, jak bude dál postupovat a jakým směrem se bude jeho sportovní kariéra ubírat. A mladší David má všechno před sebou. Je potřeba, aby hodně trénoval a nějakým způsobem měl štěstí a příležitost.“
Když se se syny bavíte, přijde na přetřes i hokej?
„Jasně, ale smějí se mi, že hokej v pravěku byl úplně jiný. On je ale pořád stejný. Dnes je sice rychlejší a silnější, ale jeho zásady se nemění. Vstupují do něj technologie. Třeba hokejky. Když to toho křápnete, opravdu to letí. Ale podstata hry? Ta se nemění.“
Foto: hokej.zlin.cz
© Copyright 1998 - 2014 BPA a.s., Všechna práva vyhrazena. ISSN 1214-5718
Dodavatel energie pro hokej
