Ještě jsem nikdy nic nevyhrál. Snad se dočkám, přeje si Jan Vodrážka

Jan Vodrážka nesehrál v české extralize ani jediný zápas a i díky tomu větší část své kariéry prožil v Americe. Když jsme jej před několika lety představovali na těchto stránkách našim fanouškům, byl v té době jediným českým hokejistou, který pravidelně podstupoval ruční výměny názorů a dalo by se říci, že byl vyhlášeným bitkařem.

Dnes je všechno jinak. Jan Vodrážka se přesunul do Evropy a jeho pozici českého tvrďáka číslo jedna převzal David Kočí. „Rvaček už bylo dost,“ říká hráč, který se předloni dostal s Renonem až do finále italské ligy. Od loňska působí v Brunicu, a to výhradně díky hokejovým dovednostem. Není divu, že dostal nabídku i pro sezonu následující.

Honzo, v Americe jste s malými výjimkami působil každý rok v jiném klubu. Chtěl jste poznat co nejvíc měst, nebo to bylo shodou okolností?
„Určitě to bylo shodou okolností. Třeba ve třech případech tým po mé první sezone v jeho barvách zanikl; to se stěhovat musíte. V AHL to bylo většinou tak, že starší, nedraftovaný hráč, jako jsem byl já, se většinou stěhuje tam, kde mu dají práci, neboť zrovna potřebují hráče jeho typu do sestavy. A to se rok od roku mění, třeba podle toho, jak dopadne draft.“

Co vás vedlo k cestě z Ameriky právě do Itálie?
„To byla úplná náhoda. V létě 2007 jsem jel s manželkou autem a jen tak jsem jí řekl, že zkusím zavolat agentovi, jestli by nebylo něco v Evropě. Agent mi řekl, že už je dost pozdě, neboť byl konec června, ale že to zjistí. Za týden mi volal s nabidkou z Renonu a po krátké konzultaci s manželkou bylo rozhodnuto. Z mnoha důvodů jsem dneska strašně rád, že jsem mu tehdy v létě zavolal.“

Je italská Serie A v něčem podobná soutěžím v Americe? Jaký je rozdíl třeba v zabezpečení hráčů?
„Rozdíl je hlavně v přístupu hráčů, hlavně těch italských. Ten je v mnoha případech dost neprofesionální. Zabezpečení hráčů je velmi dobré, alespoň tam, kde jsem hrál já. Dostatek hokejové výzbroje a výstroje, potřebná lékařská péče a třeba pozápasové stravování je v naprostém pořádku. Ve většině klubů jsou kustodi a maséři dobrovolníci, což občas odpovídá kvalitě a času, stráveném k přípravě potřebných věcí, ale nic, co by se nedalo přehlédnout. Vybavené byty a auta jsou na skvělé úrovni a jsou součástí smlouvy, jak je v Evropě zvykem. Až na méně profesionální přístup bych moc rozdílů nenašel, hlavně díky tomu, že v každém týmu je minimálně šest hráčů ze severní Ameriky a kanadský trenér.“

A co rozdíly mezi rozhodčími?
„Já nepatřím k hráčům, kteří neustále kričí na rozhodčí. Jsou to lidé a chyby dělá každý, ale je třeba říct, že rozhodčí jsou asi tím nejslabším článkem italské ligy. Rozdíl je v tom, že většina rozhodčích v zámoří hrála hokej na dobré úrovni a tím pádem mají lepší cit pro hru. Také mají v zámoří větší konkurenci. V Itálii to vypadá, že vezmou každého, kdo to chce dělat. Nedovedu si představit, že by tam byl velký zájem o to, stát se rozhodčím.“

Proč jste před sezonou vyměnil dres Renonu za Brunico? Renon hrál vloni ve finále a určitě myslel vysoko...
„Po finálové sezoně v Renonu, pro mne z nepochopitelných důvodů, většina valné hromady nechtěla, aby trenér Paul Adey v klubu pokračoval. Po sezoně jsem se sešel s prezidentem klubu, který mi řekl, že má zájem a až podepíší nového trenéra, tak začnou podepisovat i hráče pro příští sezonu a zavolají mi.Tak se také stalo, ale chtěli, abych podepsal za stejných podmínek, jako rok předtím. Nepodopsal jsem, protože jsem předpokládal po finálové sezoně vylepšení smlouvy. V průběhu vyjednávání jsem dostal e-mail od Stefana Maira, trenéra Fassy, jestli nemám zájem pod nim hrát příští sezonu v Brunicu. Předložili o něco lepší podmínky a bylo rozhodnuto.“

Kde je hokejovější prostředí – v Renonu nebo Brunicu?
„Na Renon nikdy nezapomenu, tam jsem byl spokojený po všech stránkách a fanoušci tam byli skvělí. Ale v Brunicu mají ten správný kotel; hostům se tam díky tomu hraje špatně. Řekl bych, že hokejovější je to v Brunicu.“

Jaké byly před sezonou v Brunicu ambice?
„Ambice byly vysoké. Neřekl bych vyhrát ligu, ale na finále se určite myslelo.“

Byla v klubu cítit nervozita, když jste byli po 12 kolech poslední? Padaly tresty?
„Nervozita je slabé slovo, takový tlak od prezidenta přes sponzory a fanoušky jsem zažil poprvé. Jako zkušenější hráč jsem musel s některými spoluhráči několikrát před valnou hromadu a odpovídat na dotazy typu, proč se nevyhrává, čí je to chyba a jiné. Chtěli nám snížit výplaty a doplatit, až když postoupime do play off. To se nestalo, asi jen strašili, ale nepříjemné to bylo.“

V utkání s Renonem byl Michael Sparber postižen epileptickým záchvatem a zápas byl ukončen. Byla situace skutečně tak vážná?
„To bylo velice nepříjemné, neboť v průběhu mé první sezony v Itálii jsem hrál v zápase, kdy zemřel protihráč z Asiaga, což mi tato situace hodně připomněla. Sparber už jeden záchvat měl minulý rok, zrovna když jeli autobusem na zápas přes vrcholy Passo-Sella a musel pro něj přiletět vrtulník. Do konce sezony již netrénoval a nehrál, ale je v pořádku a připravuje se na sezonu nadcházející. Zápas byl ukončen, neboť to bylo poslední utkání základní části, které už nic neřešilo. Za dva dny jsme zahajovali play off, a znovu proti Renonu.“

Ve čtvrtfinále vaše mužstvo vyřadil právě Renon. Bylo to pro vás větší zklamání, než kdyby vás vyřadil jiný celek?
„Samozřejmě bych radši Renon vyřadil, nebo prohrál s jiným týmem, ale nebylo to zas tak hrozné. Horší bylo, že končila sezona a ještě horší by bylo, kdyby Renon vyhrál ligu. To lhát nebudu. Ještě chci dodat, že vůči Renonu nic nemám, prostě jsme se nedohodli na smlouvě. To je ve sportu běžné. Se všemi z klubu se vždy pozdravím a prohodím pár slov.“

Jak byla sezona vedením klubu hodnocena?
„Dost nešťastný formát ligy nám nakonec napomohl k výsledku, který určitě neodpovídá výkonům mužstva během sezony. Na to, čím jsme si během ní s vedením klubu prošli, byla na jejím konci docela pohoda a i určitá spokojenost. Největší problém by nastal, kdyby tým nepostoupil do play off. Já s odstupem času chápu našeho prezidenta a vím, že byl pod stejným tlakem od sponzorů a fanoušků, jako celý tým. Cílem příšti sezony bude finále, to je zřejmé už teď.“

V poslední sezoně jste obdržel pouze dvouminutové tresty. Jde o změnu s věkem, nebo je to tím, že ruční výměny názorů nejsou v Evropě tak běžné a přísněji se trestají? Nebo jste v Evropě změnil způsob hry?
„Určitě je to věkem. Když se podívám na posledních pět let, tak úbytek trestných minut je zřejmý. Rozdíl je také mezi AHL a hraním v nižších soutěžích. V AHL jsem se musel prát víc, neboť to byla jedna z mých předností a rolí v týmu. Jinde jsem se tolik prát nemusel, protože jsem patřil k lepším obráncům a hlavně jsem byl posledních pár let v zámoří vždy kapitánem. V Evropě už to nejde vůbec. Jsou tu přísnější tresty a hlavně - nikdo nechce cizince, který má hrát až 30 minut za zápas a místo toho sedí na trestné lavici. Styl jsem moc neměnil, stále se snažím hrát tvrdě a to, že se nemusím prát, je skvělé. Hokeje si opravdu užívám a nemusím se starat o to, jaký chlapák na mě vyjede a bude mi chtít urazit hlavu. Toho už bylo dost.“

Kterou sezonu zatím považujete za svoji nejvydařenější?
„Ještě jsem nikdy nikde nevyhrál celou soutěž, snad se toho ještě dočkám. Moje první sezona v Itálii byla výborná jak po hokejové stránce, tak i po lidské. Skvělí kluci v týmu i lidé kolem, celkem úspěšná sezona – prohráli jsme až ve finále. A pak asi ještě sezona na farmě Calgary, kdy jsem bez zranění odehrál všech 80 zápasů základní části. Z toho jsem měl radost, ale měnil bych za týmový úspěch. Odehrál jsem toho dost a díky této otázce jsem si uvědomil, že jsem nevyhrál nic.“

Už víte, kde budete hrát v příštím roce?
„Příští sezonu se vracím do Brunica, podepsal jsem smlouvu ještě před odletem zpět domů. Velice si považuji solidního jednání prezidenta a zájmu klubu. Už se těším na sezonu, akorát tentokrát budu v Evropě sám. Starší dcera začíná chodit do školy a proto rodina zůstává doma. Klub mi dovolil letět domů dvakrát během reprezentačních přestávek, tedy pokud nedostanu pozvánku od pana Růžičky (smích).“

Amerika, Itálie – to je stále blíž České republice. Uvažujete o tom, že byste si zahrál i tady?
„No, nikdy neříkej nikdy, protože s hraním v Evropě jsem také nepočítal, ale asi už ne. I když - nutkání tam stále je.“