V Brně kdysi vybojoval jedenáct mistrovských titulů, podobným kouskem se mohou pochlubit už jen Vlastimil Bubník, Danda, Mašlaň, Scheuer a Vaněk, dlouhé roky platil za spolehlivého obránce, který měl spoustu hokejových předností a byl i dostatečně důrazný. Ladislav Olejník má pevné místo v historii českého hokeje, jen se o něm v posledních letech moc neví. Později vynikající trenér totiž odešel po roce 1968 do Německa, kde zapustil kořeny. "Domů se vracím jen málo, zhruba jednou ročně. Většinou zajedu do Brna a do Poděbrad, kde mám příbuzné," vypraví sympatický chlapík, jenž 8. května příštího roku oslaví osmdesátiny.
Ačkoli od dob, kdy přeskakoval mantinel a na brankáře soupeře posílal tvrdé rány od modré čáry, už utekla spousta vody, Olejník má spoustu okamžiků pozoruhodné kariéry stále před očima. Coby příslušník legendární brněnské Rudé hvězdy sbíral titul za titulem, byl zvyklý pořád jen vítězit. "Tolik úspěchů, to je určitě unikát. Měli jsme výborný tým s vynikajícími hráči, především ale náramnou partu. To víte, že všechno nebylo úplně ideální, sem tam přiletěl nějaký malý mrak. Ovšem celkově jsme prožili moc krásné roky," vypráví.
Jako kluk prošel všestrannou sportovní průpravou, od malička měl také smysl pro povinnost. "Jsem sice jedináček, ale vždycky jsem musel pracovat. Tatínek umřel, když mi bylo šestnáct. Ale s maminkou jsme to zvládli tak, že jsem nikdy nepotřeboval žádného chlapa v baráku," připomíná. Olejníkovi šel nejen hokej, ale i fotbal. V té době bývalo něco podobného běžné, tzv. "obojživelníků" by se našla spousta.
Když se sloučily Královo Pole a Židenice, fanoušci na nás byli zlí
"S dorostem Králova Pole jsme byli dvakrát dorosteneckými přeborníky republiky. Pozvali mě do mládežnické reprezentace, kopal jsem třeba s vicemistrem světa Jirkou Tichým. Hokej jsem hrál taky, tehdy se to ještě dalo stíhat. Ale později už ne. Pořád jsme byli v jednom kole, zápasy šly rychle za sebou. Abychom je stíhali, posílali pro nás letadla, kolikrát to bylo o minuty." Hokejové Brno, to koncem 40. let minulého století bývaly Královo Pole a Židenice. "Mezi tábory panovala ohromná rivalita. Když došlo ke sloučení, fandové na nás byli hodně zlí," hlásí.
V té době Olejník narukoval. "Dostal jsem dva povolávací rozkazy. Ten první do fotbalového ATK Praha, druhý k hokeji. Rudá hvězda byla pod ministerstvem vnitra, na začátku do ní přišla řada vojáků. Já sice hrál fotbal, ale pak dostal přednost hokej. Proč? Měli jsme lepší výhody a podmínky, hrála se nejvyšší soutěž, zatímco u fotbalu to jisté moc nebylo." Mezi tuzemskou elitu naskočil Olejník už dřív. "Hrál jsem ligu v 16 letech, to byla docela kuriozita," zmiňuje.
Tehdy se rodil tým, který v 50. a 60. letech nevídaně vévodil československému hokeji. "Z Králova Pole přišli Vlasta Bubník nebo Vašek Pantůček, ze Žideniec zase Slávek Bartoň, Zamastil a další. Všichni jsme měli ohromnou chut, zaujetí. Peníze? Nebyly špatné, ale dneska je to k zasmání. Za výhru jsme nám dali 200 korun, za remízu polovinu a za prohru nic. Podmínky byly lepší díky ministerstvu vnitra, reprezentanti ještě brali kalorné. Ovšem základem našich úspěchů byla kvalita a parta. Nemyslete si, každý se u nás neuplatnil. A přitom to byli i docela dobří hráči."
Bubník, Bartoň, Vaněk, Olejník, Danda, Pantůček, Nadrchal, Jiřík a další hvězdy v domácí soutěži drtili soupeře nevídaným způsobem. Tenhle stroj funěl roky! "Jediný problém se za ty dlouhé roky vyskytl během událostí v Maďarsku, kde v roce 1956 propukly demonstrace proti režimu. Seděli jsem tehdy někde pohromadě a říkali, že komunisti dostanou na frak. Jeden spoluhráč to pak řekl jinému, který byl komunista a důstojník policie. Všechny si nás posléze zavolali a vyslýchali. Když jsme zjistili, kdo to udal, oznámili jsme, že pokud dotyčný neopustí mužstvo, hrát nebudeme. Dneska už je to jedno, jmenovat nebudu. Onen hráč poté v Brně skutečně skončil," popisuje.
Já a reprezentace? Bouchnutí do tváře
Jiné závažnější potíže se prý nevyskytly, což je obdivuhodné, protože většina mužstva zůstala pohromadě víc než deset let. Ale byla jiná doba, hráči nemohli měnit kluby jako dnes, navíc jim Brno leželo u nohou. "Popularita? Lidé nás měli rádi, my milovali sport a žili dost podobně jako ostatní. Člověk na hokeji nezbohatl, dalo se možná našetřit na dům, ale to je tak všechno." Nicméně i éra slavného klubu skončila, na nejvyšší stupínek se tlačila jihlavská Dukla. "Poslední dva roky jsem cítil, že už vyhráváme moc dlouho. Pro leckoho to bylo stejné a svým způsobem nudné, i vedení svazu si přálo změnu," připouští.
Nejvyšší soutěž hrál Olejník do svých 37 let. "Mám radost, že to bylo takhle dlouho. Při hokeji jsem si udělal trenérskou licenci, vystudoval jsem obchodní akademii a pak chodil do práce. Měl jsem dvě děti a dobře věděl, co to je odpovědnost." Když vzpomíná na aktivní činnsot, zamrzí ho vlastně jediná věc - reprezentace. "Sehrál jsem dost zápasů, nějaké oficiální, hodně neoficiálních. Moje bilance by byla určitě lepší, ale Brno i nároďák vedl trenér, se kterým jsem měl určitý problém," říká.
Historika se přihodila po jedné letní přípravě na Šumavě. "Odjeli jsme k západní hranici, káceli jsme tam stromy a tvrdě tam makali. Když všechno skončilo, trenér nám na společném sezení oznámil, že jednoho hráče posílá do Židenic. Byl to kluk ze třetího útoku, měl děti, věděli jsme, že výkonnostně na to pořád má. Vstal jsem tedy, vzhledem k respektu u týmu jsem si to mohl dovolit, a přede všemi trenérovi řekl, že to není správné. Jestli proti hráči něco měl, proč mu to neřekl na začátku přípravy? Pak se mi to vrátilo v souvislosti s reprezentací."
Netají, že ho to i po letech štve. "Bylo to bouchnutí do tváře. Pořád jsem doufal, že se dočkám, třeba před olympiádou ve Squaw Valley mě vyřadili v poslední chvíli. Byl jsem plný síly, od začátku do konce hrál za Brno v první pětce... Ale nevadí, už je to dávno pryč," mávne rukou. S Kometou zažil tisíce krásných okamžiků, které mu to vynahradily. Jeden takový se týkal cesty do německého Füssenu. "Spousta našich kluků odjela reprezentovat, zbylo nás tuším dvanáct. V tomhle malém počtu jsme se vydali do GA-PA na utkání se sovětským béčkem."
Rezerva slavné sborné tehdy dávala soupeřům co proto, mladí vlčáci chtěli do elitního výběru a skoro nikdo je nezastavil. "Ještě mám tu sestavu před sebou," ukazuje v malebné poděbranské restauraci zažloutlý list papíru. "Věděli jsme, že to nebude žádná legrace, a chtěli jsme po pořadateli startovné. Organizátor měl jistý plný dům, nemohl prodělat, chtěli jsme z toho taky něco mít. Kluci věděli, že umím německy, toho chlapíka jsem oslovil. Kroutil se, nakonec přislíbil 100 marek na každého. Sedli jsme pak v hotelu a vymysleli taktiku. Hráli jsme vyloženě z obrany, puky rychle z pásma. Na Bubníka nebo Dandu, kteří ujížděli do rychlých brejků. Měli jste vidět, jak to fungovalo. Vyhráli jsme 7:2 a lidi nevěřili. Tohle byl nejkrásnější zápas slavné Komety," směje se.
Odchod z Komety. Ani rozloučit se s námi nedokázali...
Ona příhoda dokazuje, jaké měl už tehdy Olejník slovo. V týmu i v německých klubech. Dostával nabídky k angažmá, tehdejší režim to ale pochopitelně neumožňoval. I krátce po událostech roku 1968 šlo o nereálnou akci. "Chtěli mě z Bad Tölzu, Füssenu, Rosenheimu. Ptal jsem se, slovenští hokejisté souhlas dostali, nám to Praha zatrhla. To byl pro mě poslední hřebík. Tolik let jsem poctivě hrál na nějaké úrovni a oni se mi vysmáli," kroutí hlavou. K rozladění přispěla ještě jedna příhoda z loučení v Kometě.
"Jen šest hráčů získalo s Brnem jedenáct titulů, shodou okolností jsme končili společně. Vedení nás pozvalo do Grandhotelu, měla proběhnout rozlučka. Sedíme a čekáme. Patnáct minut, půl hodiny. Hodinu. Dvě hodiny... Pak přišel čísník a povídal, že volali z vedení, prý nikdo nepřijde. Máme si dát, na co máme chuť, klub všechno zaplatí. Zůstali jsme jako opaření. To by se za policajtů nestalo! Víte, já komunisty nemusel, ale policajti pro brněnský hokej dýchali. Lidi, kteří přišli pak, z toho všeho chtěli mít jen vlastní prospěch. Ani rozloučit se s námi nedokázali," vypráví trpce.
Olejník se už smiřoval s tím, že se s hokejem do Německa nikdy nepodívá, pak ovšem nastal obrat. "Člověk z Bad Tölzu, který mě chtěl, zjistil, že pokud já nebo manželka máme německé předky, můžeme se vystěhovat legálně. To jsme splňovali. Moje paní je Němka, její tatínek byl učitel, který bojoval ve druhé světové válce a do Čech se pak nikdy nevrátil. Já zase měl část rodiny v Rakousku. Předali jsme doklady, bylo nám řečeno, že manželka a děti dostanou občanství záhy, já čekal nějakých šest týdnů. Požádali jsme tedy o výjezd do Rakouska a dostali jsme ho, což mě překvapilo, protože předtím nás nepustili ani na dovolenou do Bulharska. Nebyl jsem holt ten pravý kádr, přitom já to tady měl všechno opravdu rád."
Před cestou se Olejníkovi rozloučili s nejbližšími, věděli, že je čeká životní změna. "Moje maminka nevěřila, já byl strašlivý Brňák. Kdysi mě Vladimír Zábrodský dělal do Sparty, ale tam bych nikdy nešel! Vždyť já měl problém vůbec se přestěhovat z Králova Pole do centra Brna, jaký jsem byl patriot," upozorňuje. Ovšem tohle všechno Olejník obětoval. "V Bad Tölzu jsme nejdřív s rodinou bydleli u majitele, který náš odchod připravil. Začal jsem dělat i civilní zaměstnání, čtyři roky jsem pracoval v obchodním domě. A kromě toho hrál hokej."
S adaptací to prý nebylo tak složité. "Německy jsem uměl zhruba na 70 procent, z domova jsem byl zvyklý makat. V Brně jsem vystudoval hotelovou školu a obchodní akademii, mamince jsem jako mladý vedl mlékárnu. V té době se prodávalo na lístky, pamatuju si, jak jsem je každý večer lepil na takové velké archy. To byla, pane, škola života." Přiznává, že se mu stýskalo. Ale překonal to. "Dneska jsem v kontaktu jen s pár přáteli, hlavně se spoluhráčem Jardou Meixnerem. A Brno? To je hodně jiné. Okrajové části a sídliště mě nezajímají, pro mě má kouzlo jen centrum. Špilas, kde jsem sloužil na vojně, vinárna Eliška a tak," říká tiše.
S německou reprezentací na MS, se synem v jednom týmu
V Německu dokončil aktivní kariéru a dal se na trenéřinu. Díky tomu zůstal u hokeje velmi dlouho. "Ještě před čtyřmi lety jsem vedl tréninky u nás v Bad Nauheimu, to jsem měl naposledy na nohou brusle." Coby kouč prošel několika kluby tamní nejvyšší soutěže, úspěchy měl v Mannheimu, Frankfurtu, jinde. "Vedl jsem i řadu českých hráčů, vzpomínám na ně moc rád. Skvělé to bylo s Jirkou Lálou, nebo ve Freiburgu s Jirkou Crhou, Frantou Procházkou a dalšími." V létě 1990 dostal nabídku převzít německou reprezentaci. "Moc jsem si toho vážil. V Čechách hrají často roli konexe, v Německu ne. Když na to nemáte, šanci vám nedají."
Začal zostra, na Hrách dobré vůle ve Spojených státech nedodrželi tři hráči pravidla týmu. "Popili, do hotelu přišli pozdě. A ještě s holkama. Udělali věc, kterou nestrpím. Kdo se takhle chová, nesplní trenérovo pokyny ani na ledě. Poslal jsem borce domů. Vedení se hodně divilo, jenže já trval na svém. Ty hráče jsem později měl v klubu a bylo to bez problémů. Pochopili, že udělali chybu." S výběrem sjednoceného Německa se Olejník představil na MS ve Finsku, asistenta mu dělal legendární Erich Kühnhackl. Kouč původem z Brna předtím pro německý tým pracoval externě. "Dvanáct let jsem skautoval soupeře, byl na několika šampionátech a olympiádách. Turnaj ve Finsku byl mým vrcholem, po sezoně jsem se ale vrátil do klubové sféry. Role státního trenéra mi neseděla, potřebuju dělat s týmem každý den, budovat si ho k obrazu svému," vysvětluje.
Nyní už je tenhle kouč, mimochodem člen Síně slávy německého hokeje, ve sportovním důchodu. S milovanou hrou se dočkal i neobyčejné události, v jednom týmu si zahrál se synem. "Bylo to v Bad Neuheimu, syn plnil roli mého bodyguarda," hlásí. Olejník mladší později zamířil do Kasselu, vystudoval sportovní institut a angličtinu, hokeje posléze nechal vzhledem k potížím se zády. Dnes bývalému zkušenému obránci dělají radost tři vnoučata. "Ten starší hraje hokej a tenis, nestaví se k tomu špatně. I když nevím, jestli má mentalitu pro Německo. Tam je to založené na důrazu, vnuk spíš hraje technicky. Uvidíme, jak mu to půjde."
Sám je doma v u našich západních sousedů, ale jak sám říká, nikdy nezapomněl, odkud vyšel a kde prožil tak krásnou životní etapu. "Před časem jsme měli v Brně setkání. Bývalé hokejisty Komety sezval brankář Honza Richter, jenže ten umřel a od té doby nejspíš nic nebylo. Kdyby se naskytla možnost, určitě bych chtěl kamarády zase po letech vidět. Kometa je dneska v nejvyšší soutěži, mám radost, že se brněnský hokej zase zvedl. Syn mě informuje, čte na internetu, jak Kometa hrála, co se tam děje. Svého času vedli klub lidé, kteří neměli zájem a hokeji nerozuměli. Podle toho to vypadalo. Pak naštěstí došlo ke změně. A to je moc fajn," uzavírá.
© Copyright 1998 - 2014 BPA a.s., Všechna práva vyhrazena. ISSN 1214-5718
Dodavatel energie pro hokej
