Jeden mýtus padl, zrodila se však nová legenda

(RIGA, od našeho zpravodaje) Češi poprvé prohráli velké finále, Švédové jako první tým v historii získali zlatý double: vyhráli v jednom roce olympiádu i mistrovství světa. Mýtus padl, ale na jeho troskách se zrodila jiná legenda. O neuvěřitelné cestě českých reprezentantů za světovým stříbrem. Mužstvo do Rigy nevyprovázely na cestu fanfáry jako před zimními hrami v Turíně. Spíš se rojily pochybnosti, zda s tímhle souborem bude trenér Alois Hadamczik schopen dokráčet aspoň do čtvrtfinále.

Tvořili ho z velké části hráči mezinárodně nezkušení. Na turnaji ve Stockholmu, jenž šampionátu předcházel, tým prohrál, co se dalo. V úvodu šampionátu dal domácímu Lotyšsku jediný gól a ztratil první bod. Porážkou s Američany přišel o možnost dostat na klíčový čtvrtfinálový duel přijatelnějšího soupeře, než silné Rusy. Všechna úskalí však nakonec zvládl nad očekávání. Vlastně až na finále.

V prvních zápasech jako by mužstvu bylo souzeno kazit v závěru slibně rozehrané partie. Úroveň výkonů připomínala sinusoidu. V zápase se Slovinskem to možná způsobilo uspokojení po snadno získaném čtyřbrankovém náskoku, soupeře navíc nakopl neoprávněně uznaný gól, byť za pomoci videa. Česká výprava se dočkala dodatečné omluvy, ale kdyby svěřenci Františka Výborného přidali ještě jednu branku, ostuda mohla být na světě.

V duelu s Finskem po výborném výkonu připravil český celek o vítězství gól z předposlední minuty. Následovalo trápení proti Norsku, výborný výkon proti Kanadě pokazil zářez od Američanů. Mužstvo se ovšem teprve tvořilo, hledalo svoji tvář i optimální složení. Tomu napomohly právě přešlapy během zápasů ve skupině a v kvalifikačním kole.

Češi neměli v Rize zdaleka nejmladší tým. Jeho věkový průměr činil bezmála 27 let. Celek však byl mezinárodně velmi málo zkušený. Objevilo se v něm patnáct nováčků mistrovství světa. Pouze šest hráčů předtím zažilo triumf ve velkém světovém turnaji. Jen devět jich mělo před šampionátem na kontě aspoň kolem padesáti mezistátních utkání.

Celek v čele s Jaromírem Jágrem a Dominikem Haškem byl v našich krajích korunován na olympijské vítěze dřív, než turnaj v Turíně začal. Na mistrovství světa vyráželo mužstvo mnohem skromněji. Prošlo generační výměnou, při nominaci se hromadily omluvenky, spoustě hráčů zabránily po zdravotních prohlídkách v účasti také kluby NHL. Kdo by navíc vsadil na celek, který těsně před jarním vrcholem sezony prohraje úvodní třetinu 0:4. Hadamczikovým svěřencům se to stalo na turnaji ve Stockholmu v zápase proti Rusku.

Papírově byly v Rize proti Turínu vzhledem k těmto okolnostem i pokračujícímu zámořskému play off slabší všechny týmy. Ale ani mezi nimi neměl český výběr nijak zvlášť vyčnívat. Spíš se mluvilo o Rusech, Finech, Švédech, zvlášť po vyřazení Detroitu, odkud získali čtyři posily. Velmi dobře si vedl mladý kanadský celek soustředěný kolem veterána Brendana Shanahana.

V mnoha ohledech později působilo české mužstvo sympatičtějí než hvězdný celek olympioniků. Svojí vůlí v rozhodujících zápasech, nasazením, jiskrou, ale i vystupováním a vstřícností hráčů vzhledem k médiím. Podstatnou roli v tomto ohledu sehrála volba kapitána. David Výborný hrál svůj dvanáctý šampionát, kapitánem byl už loni ve Vídni. Ale až v Rize mohl vlastně poprvé vystoupit ze stínu a naplno ukázat, jak velký hráč a jak velký vůdce se v něm skrývá.

V nově se tvořícím kolektivu bývá role lídra vždycky nesmírně důležitá. Výborný se jím nestal pouze za zásluhy. Kdyby ve finále uspěl český tým, dostal by místo Švéda Niklase Kronwalla cenu pro nejužitečnějšího hráče nejspíš on. Výborný měl formu, patřil k nejvýraznějším osobnostem turnaje. Skvělé hokejové umění a velké srdce podtrhl akcí před vítězným gólem čtvrtfinále proti Rusku a trefou, která rozhodla semifinále s Finskem. I v kabině a mimo led vůbec mělo díky jemu všechno svůj řád. Dalším takovým vůdcem byl Tomáš Kaberle. Na srandičky a smích byl také čas. Ale o to víc se pracovalo.

Na olympiádě vedl český tým jiný Alois Hadamczik než během mistrovství světa. Nejde ani tak o chytré tahy jako v případě nasazení pozdějšího žolíka Zbyňka Irgla ve čtvrtfinálovém prodloužení. Ty vyjít mohou, ale nemusí. V Rize to byl pořád stejně zarputilý, ctižádostivý trenér jako dřív, který navíc dovede zapomenout na hokej málokdy. Až s tím byl někdy otravný. Ale po první těžké zkoušce jako by z Hadamczika přece jen opadlo neustálé napětí. Když viděl, jak smysluplně se na šampionátu jeho práce vyvíjí, byl najednou uvolněnější, vstřícnější a pohodovější. Novinářům se nevyhýbal, usmíval se na ně, vítal je familiérním oslovením kluci.

V Josefu Palečkovi a Františku Musilovi našel Hadamczik asistenty, kteří ho vhodně doplňovali. Někdy došlo při debatách k velmi emotivním výměnám názorů, ale všichni tři hleděli jedním směrem. Do jejich práce nezasahovaly žádné další vlivy. Vzájemná podpora a jednotnost byly vlastně obdobou nálady v mužstvu.

Na tým při mistrovství světa napůsobil tak silný tlak odpovědnosti jako při olympiádě. Vlastně nic se od něj nečekalo, málem nikdo mu nevěřil. Vstupenky na naše zápasy se v Čechách prodávaly velmi špatně, sázkaři často tipovali v neprospěch vlastního mužstva. Ale právě i tohle vědomí český tým tolik semklo. Držel při sobě. Měl hlad po vítězství. To pak pomáhalo zvedat se v těžkých bitvách s Ruskem nebo proti Finsku.

Hráči do Lotyšska neletěli předem pro výprask. Nejeli si tam jen užít ani turnaj odklouzat. Měli vůli něco dokázat. Co, to nemohl tušit nikdo z nich.