Jaromír Jágr končí v národním týmu! Znám svoje možnosti. Ale hokej je jiný, než ho hraju já, říká

(MINSK, od našeho zpravodaje) Možná se to dalo tušit z toho, co Jaromír Jágr napsal po vyhraném čtvrtfinále na svůj Facebook. "Ještě dva zápasy - a už mě nikdy neuvidíte," vzkázal některým kritikům, kteří zpochybňovali jeho přednosti pro mistrovství světa. Většina fanoušků sice útočníkovi New Jersey dál drží palce, ostatně v české kotlině se nikdy nenarodil lepší hokejista. Ale teď už je to definitivní. Jágr v reprezentaci končí, duel o bronz byl poslední, který v národním dresu nasbíral.

Začínal na podzim 1989, v utkáních proti Calgary Flames. A pak v bitvách se sovětskou sbornou, přičemž řada současných reprezentantů tenkrát ještě nebyla na světě. Dvojnásobný vítěz Stanley Cupu později vyhrál olympiádu, dvakrát mistrovství světa. Zářil v mnoha velkých bitvách, vstoupil do dějin. Teď je konec. "Mám takový pocit, že do toho současného stylu se můj hokej nehodí," tvrdí s tím, že tenhle krok zvažoval už po olympiádě.

Jak hodnotíte poslední utkání, v němž vám Švédové vzali bronzové medaile?
"Je sport, nedá se nic dělat. Nemyslím, že bychom to odevzdali, jen jsme měli o trošku víc smůly. Nepadly nám góly, šance přitom byly. Co měli oni, to využili. Nedá se nic dělat."

Dá se říci, že českému týmu chyběla jen efektivita?
"Chcete slyšet pravdu? Nebo se chcete zeptat odborníků, kteří nikdy nic nevyhráli? Měli jsme tu mladý tým, hlavně v obraně. Hráče, kteří udělali maximum. Nemůžete jim nic vyčíst. Hráli lépe, než jsme možná čekali, ale na druhou stranu: když přijdou klíčové zápasy, a hrajete proti týmům jako Finsko nebo Švédsko, které to mají založené na obraně, tak potřebujete, aby ti obránci podpořili útok. To si nebudeme nic namlouvat."

Možná kdyby v českém týmu bylo víc zkušeností, vypadalo by to jinak.
"Málokterý kluk, který je poprvé na mistrovství světa, si dovolí určité věci. Ani se jim nemůžeme divit, že si to nedovolí, protože když udělají chybu, budeme jim to vyčítáno. To si dovolí jen takoví hráči jako je Židla a další veteráni, pak to má efektivitu. Mladí hráči do toho musí dorůst, proto je těžké někdy udělat nějaké přečíslení - až na Ondru Němce. V klíčových zápasech je to hodně znát."

Zmínil jste odborníky. Štvou vás některé jejich názory?
"Ne. Mě štvou lidi, kteří dělají nějaký názor a neví o tom nic. Já ze sebe nedělám génia, ale hokej hraji pětadvacet let a musel jsem se nějakým způsobem přizpůsobit hokeji, takže vím možná víc než oni. Když někdo něco vypustí, tak si musí být jistý, že to má smysl! Každý musí něco plácat, ale když to vypustíš, tak si musíš uvědomit, že to ovlivní názory další spousty lidí. Musím být přesvědčený a chytrý na to, aby to dávalo smysl. A rozhodčí? Ty vole, pánové! Ti frajeři by to měli dneska odevzdat se mnou.".

Vy to odevzdáváte? Končíte?
"Samozřejmě! A rozhodčí by měli jít se mnou. Borci, to je nejhorší, co jsem viděl. Ne v zápase se Švédy, ale celkově na celém mistrovství. Až se vrátím do NHL, tak tam budu rozhodčím po každém zápase gratulovat, jací jsou borci. Kdybych hrál svůj nejdůležitější zápas kariéry, a nastoupil proti Kanadě či Americe, tak bych si přál, aby to pískali čtyři rozhodčí z Ameriky. Ke vší úctě k nim, tihle jsou amatéři."

Proto jste byl při semifinále na trestné lavici v emocích?
"Je smutné, že na takové úrovni pískají takoví klauni. A další věc je, že hráči strašně filmují. Nemají respekt jeden ke druhému. To mě mrzí. Proto taky ti hráči nejsou v NHL. Skákají tam, aby dostali dvě minuty. Pamatuji si na náš první mítink s manažerem, který nám pětkrát opakoval, že nechce vidět filmovaní. Pokud ho prý uvidí, tak toho hráče vyhodí. To není basketbal."

Nezláká vás ani šampionát v Praze? Doma?
"Kluci, co si budeme namlouvat: už končí ti kluci, kteří vyrůstali jako já. A hráli hokej jako já. Že se mi nedařilo na nějakém turnaji, jak bych chtěl, to nic neznamená. Já vím, jaký bych mohl být hráč, když se mi bude dařit. Sorry, ale vím, jaké jsou moje možnosti. Dostal jsem obrovský talent od Boha. Ale hokej se hraje jiným způsobem, než ho hraju já. Mám 110 kilo a nemůžu lítat tam a zpátky. Musím mít puk na hokejce. Zvlášť na velkém hřišti. Pak k sobě potřebujete hráče, kteří to hrají stejným stylem. A ti už skončili.

Kdy ve vás uzrálo rozhodnutí? Až v Minsku?
"Mám takový pocit, že se do toho stylu můj hokej nehodí. Možná by to bylo jiné, kdyby tady byl Židla (Marek Židlický) či Pleky (Tomáš Plekanec), hrajeme stejným způsobem. Je to těžké. Je to o tom dát si nahrávku, udržet puk, nepanikařit a neodpalovat to. Měli jsme tady spoustu mladých hráčů, kteří tím musí projít. Pro ně to není jednoduché, hráli výborně. Ale je nemám čas čekat."

Co pro vás znamenal národní tým a pocit slyšet vítěznou hymnu?
"Tu jsem tady moc neslyšel." 

Naposledy ve čtvrtek, po Američanech.
"To jsem ještě nevěděl, že končím. Nebyl jsem stoprocentně přesvědčený."

Co když New Jersey příští rok nepostoupí do play off? Do Prahy nedorazíte?
"Končit jsem chtěl už po olympiádě."

Jak se vám říká, že je v reprezentaci definitivně konec?
"Člověk je unavený, odevzdal tam maximum. Spadlo to ze mě. Nejsem z toho smutný. Život jde dál, já s hokejem nekončím. To by bylo horší. Jen jsem vysvětlil svou situaci. Nemám zapotřebí, aby si mé jméno bral někdo do huby, když ví úplně prd, co znamená úcta."

Dá se stručně popsat, co pro vás znamenalo reprezentovat?
"Na to mohu odpovídat deset minut. Musíte si uvědomit jednu věc. Jsou různé postupné levely. Že bojujete za mančaft a chcete odevzdat nejlepší výsledek. A pak je level, když jste zodpovědní vůči mladým dětem, které začínají hrát hokej. Musíš být jejich idol, aby se společnost někam dostala. Co si budeme namlouvat - každé malé dítě potřebuje vzor. Potřebujete někoho pozitivního - ať jsou to hráči nebo kodokoli - za kým jdou. Je to hrozně důležité i pro rodiče. Hráči, kteří odmítají reprezentaci, si neuvědomují, že je to jenom o nich. Sport je dost populární na to, abys mohl být dobrý vzorem, aby šly děti správnou cestou. A ne aby se v patnácti daly na drogy. To, že se vyhraje medaile, je krásné, ale hlavní cíl je jiný. Aby ty děti chtěly být jako ty. Aby chtěly být v televizi, chtěly reprezentovat. Jako jsme to měli kdysi my. Proto se snažíte postavit nejsilnější tým, aby odvádělo nejlepší práci. Pak je smutné, že... Ale co si budeme říkat."

Letos to v Minsku nevyšlo na medaili. Snášíte porážky s věkem hůř?
"Že jsme prohráli, to je jedna věc. Ale to je sport. Horší by bylo, kdybychom zápas odflákli, jenže tak to nebylo. Rozumní lidi, ne ti odborníci, si váží toho, že tohle je nejdůležitější pro jejich děti. Medaile je jenom součást. Kdyby vám někdo před turnajem dal do ruky zlato, tak si ho nevezmete. Vy to všechno přece musíte prožít!"