Inspirovalo mě Nagano, vzpomíná Ondřej Roman. V cestě vzhůru mu pomohl i marný boj o NHL

(HELSINKY, od našeho zpravodaje) Hraje poprvé na akci Euro Hockey Tour, ale velkou premiéru zvládl velmi sympaticky. Úvodní duel se Švédy sice česká reprezentace nezvládla, ale Ondřej Roman byl na ledě viděl.vymýšlel zajímavé akce, dobře bruslil, prokázal vysokou herní inteligencí. Hokejista Vítkovic se posouvá mezi elitu, je stále lepší a lepší. Teď to může prokázat na nejvyšší evropské scéně. "Nikdy jsem takové zápasy nehrál, ale nervózní jsem nebyl. Spíš jsem cítil zdravé očekávání a šel do toho s tím, že se při hře nechci bát něco vymyslet," konstatuje v rozhovoru pro hokej.cz.

Tenhle šikula z Ostravy má výtečnou formu, v minulosti přitom prožil týdny a měsíce, kdy byl psychicky dole. Roman před časem marně bojoval o uplatnění v organizaci Dallasu, klub ho poslal na farmu, jenže ani American Hockey League pro technického konstruktéra krásných nahrávek nebyla dost dobrá. "Tehdy jsem se snažil, abych se dostal do NHL. Ale pak mi došlo, že to nemá cenu," přiznává.

Vrátil se domů, ve Vítkovicích dostal prostor a šanci lapil, jak se patří. Dneska je Roman v klubu prvním centrem, brzy přijde doba, kdy se vydá do zahraničí. Ruské kluby už teď vědí, že to velmi inteligentní skromný chlapík dokáže mezi mantinely luxusně rozbalit. "Jednou bych to chtěl v cizině zkusit. Uvidíme, co se stane, teď na to ale nemyslím. Chci Vítkovicím vrátit to, že mi daly příležitost, rád bych se dostal postupně výš a výš," vykládá upřímně.

Mezi zápasy v Euro Hockey Tour a extralize je docela rozdíl. Podepíšete to po prvním utkání ve Švédsku?
"Určitě. Byla to moje premiéra v Euro Hockey Tour, říkal jsem si, jaké to bude. Zápas byl o jiné rychlosti hráčů. O tom, že doma máte třeba ještě krok, ale tady byl u vás hned soupeř. Pomohlo mi, že jsem si na jaře zahrál zápasy Euro Hockey Challenge. Kdybych měl jít hned sem, bylo by to mnohem těžší. Na reprezentační úrovni je hokej náročnější a rychlejší. Moc jsem nevěděl, co čekat, ale bral jsem to tak, že chci hrát aktivně. Snažil jsem se hrát podobně jako ve Vítkovicích."

V kabině národního mužstva patříte k nejmladším hráčům. Jaké to je, sedět najednou vedle bardů Rolinka, Hubáčka, Irgla a dalších?
"Nemám jediný problém, kluci mě hned vzali, všichni se chovají výborně. Reprezentace je pro mě velkou ctí, chci udělat maximum, abych si ji zasloužil a byl týmu platný."

Kdy jste národní mužstvo začal poprvé vnímat?
"Jako kluk, v devíti letech. Když bylo Nagano. Koukal jsem se na zápasy a říkal si, že by bylo krásné jednou také hrát za reprezentaci. Olympijský úspěch mě inspiroval. Chodil jsem se pak dívat na Vítkovice, při mistrovství světa v Ostravě 2004 jsem sledoval hodně zápasů. Když začínáte, něco takového vás povzbudí. Je to motivace."

Měl jste v mládí idol, který by vás výrazněji ovlivnil?
"Ovlivnil mě především taťka. Přivedl mě k hokeji, jezdil na zápasy, na většinu tréninků. Ještě dneska vyrazí na zápasy klidně i ven. A z bývalých hráčů? Asi David Moravec, když hrával ve Vítkovicích. Líbil se mi na ledě, jeho jsem sledoval často."

O vašem talentu se ví dlouho, v juniorských dobách jste ho rozvíjel za Atlantikem. V čem vás zámoří nejvíc změnilo?
"V samostatnosti. Šel jsem do juniorky, kde se bydlelo u rodiny, ale stejně jsem byl najednou sám. Bez rodičů, kamarádů, bez nikoho. Musel jsem si na to zvyknout. Později mě pak ovlivnil pobyt na farmě. Jak to říci... Byl jsem tam a postupně si uvědomil, že mi nedají šanci. Snažil jsem se, bojoval, ale pak jsem to pochopil a rozhodl se pro návrat. Jsem moc rád, že mě ve Vítkovicích vzali."

Vy jste z mateřského klubu odešel několikrát. Nelitoval jste při posledním pokusu, že jste se do anabáze vůbec pouštěl?
"To je těžké. Dost lidí mi říkalo, že jsem ztratil určité období, mohl jsem být možná jinde. Ale já to chtěl zkusit. Kdybych tam nešel, dodnes bych mohl mít pocit, že jsem pro to neudělal všechno. Chtěl jsem hrát NHL, snažil se. Nevyšlo to, co se dá dělat. Už se tím nezaobírám, ani se k tomu nevracím. Cesta tudy nakonec nevedla. Ale i tahle zkušenost mi svým způsobem pomohla."

Na druhou stranu byste třeba nebyl vítězem Memorial Cupu. Co pro vás tenhle triumf znamená?
"Zatím největší úspěch v kariéře. Byl jsem u toho, vyhráli jsme. Doma mám prsten, v hlavě krásné vzpomínky. Memorial Cup má v kanadském hokeji velkou prestiž. Cením si toho." 

Zatímco jiní šampioni hrají NHL, vy ne. Nejste smutný, když v televizi vidíte kamarády v dresu Dallasu?
"Ne. A klukům to přeju. Nikomu nezávidím. V Dallasu jsem poznal spoustu dobrých hráčů a kamarádů, s některými jsem pořád v kontaktu. Třeba Jamieho Benna, který tam je teď kapitánem. Nebo Tomáše Vincoura, nyní útočníka Kazaně. Pro mě je to už ale minulost. Nemá cenu nějak to řešit, dívám se dopředu."

Teď jste zaujal v reprezentaci, máte všechno před sebou. Ale s národním týmem jste zažil i jeden velký smutek - sestup z elitní kategorie mistrovství světa.
"To je pravda. Finsko mi nějak není souzené, snad to teď na Karjale bude lepší. Tehdy jsme nehráli v Helsinkách, bylo to v Raumě. Začali jsme dobře a pak jeden zápas rozhodoval o tom, jestli budeme ve skupině první nebo čtvrtí. Stala se bohužel druhá varianta a my nakonec sestoupili.  Nezvládli jsme to."

Od té doby jste v hokeji urazil velký kus kupředu. Cítíte, že máte ještě rezervy?
"Hlavně bych potřeboval zesílit, to je důležité v osobních soubojích. Pracuji na dynamice, s Vláďou Svačinou třeba poslední dobou hodně běháme schody."

Do vínku jste naopak dostal to, co se nedá natrénovat - herní inteligenci. Uplatňujete ji i v jiných sportech, třeba při fotbalu?
"Snažím se, jsem takový multifunkční. Není tam možná taková technika, ale myšlenka ano. Provedení je pak kolikrát jiné. Ale když dělám jiný kolektivní sport, vystupuju v něm jako při hokeji."

Poslyšte, kdybyste neválel mezi mantinely, lákala by vás vysoká škola?
"Ano, chtěl bych si ji udělat. Teprve nedávno jsem dokončil střední, maturoval jsem později, protože to vzhledem k hokejovým povinnostem nešlo. Na vysokou bych šel určitě, zvažuju to i teď, byť spíš výhledově. Co by mě lákalo? Možná ekonomický obor, navázal bych na lyceum, které jsem studoval. Možná něco jiného, protože ekonomů je teď hodně. Nevím. Kdybych nehrál hokej, každopádně bych nesnesl, kdybych jen seděl doma a neměl se čemu věnovat."

Máte nějaké sportovní sny?
"Abych byl upřímný, tak konkrétní nemám. Chci, abych hrál pořád kvalitně. Lépe a lépe. Moje přání je, ať se posouvám dál. Kdysi jsem toužil být v NHL, to nevyšlo, nijak se k tomu nevracím. Jsou i jiné sny. Třeba mistrovství světa. Když budu podávat dobré výkony, možná bych se tam mohl jednou dostat."