Hráči nám začínají věřit, pochvaluje si strůjce třineckého zázraku Jiří Juřík

Spasitel třineckého hokeje. Možná trochu bulvární přívlastek, ale k němu se teď hodí dokonale. Ještě donedávna byl Jiří Juřík pro širokou hokejovou veřejnost neznámým trenérem, teď ho v Třinci uctívají po každém utkání. Na střídačku Ocelářů přišel v polovině října a mužstvo během jedenácti zápasů vytáhl z předposledního místa tabulky na šesté. „Samozřejmě z toho mám radost, ale zůstávám nohama na zemi,“ říká sympatický holohlavý chlapík, jenž v prosinci oslaví jednačtyřicáté narozeniny.

Lepší vstup do kariéry extraligového kouče jste si nemohl přát. V Třinci vás musí na každém kroku někdo plácat po zádech, že?
„Někdy to tak je. Ale stojím nohama na zemi. Židle extraligového trenéra je vratká. Obecně řečeno, ti samí lidé, kteří plácají po zádech, vás mohou za tři týdny vyhazovat.“

Sedm výher, tři remízy, jediná prohra. Lichotí vám taková bilance?
„Samozřejmě mám radost, že se nám to takhle povedlo. Když jsem přicházel, v Třinci pomalu odpískali sezonu a dnes jsme zpátky ve hře o účast v play off. Víme, že přijde útlum, ale důležité je, abychom po jedné nebo dvou porážkách zase zabrali.“

Až doposud jste působil pouze u mládeže, mnoho lidí vás před dvěma měsíci neznalo. Málokdo věřil, že tým dokážete pozvednout. Jak jste to tehdy vnímal?
„Určitě to byl obrovský risk vedení klubu. Šéfové v Třinci by jistě našli trenéra s větším věhlasem. Ale chtěli prý prostě dát konečně šanci někomu zdejšímu a já byl zrovna po ruce. To bylo moje štěstí.“

Pozoroval jste ze začátku nějakou zdrženlivost u hráčů?
„To ne. Ale důvěra mezi hráči a trenéry se musí vybudovat. Ze začátku byli všichni zvědaví, s čím přijdeme. Očíhli si metody, systém a poznali, že by to mohlo fungovat. Hráči nám začínají věřit a oplácejí to výkony na ledě.“

V čem nastala největší změna?
„V obranném systému. Povedlo se nám eliminovat individuální chyby, které dříve mužstvo ohromně srážely. Třinec předtím sehrál dobré zápasy, ale vždycky je ztratil nějakou zbytečnou hrubkou. Teď už jsme schopní hrát výsledky 1:1, 2:1. Vzadu jsme hru hodně zjednodušili a funguje to.“

Jak se změnila atmosféra v kabině?
„Je uvolněnější. Hráči už mají čas a chuť na typické srandičky a recese.“

Pod vaším vedením se Třinec vyhoupl až na šestou pozici. Na co mužstvo v celkovém pohledu má?
„To je spekulace. Výkony může ovlivnit celá řada věcí, přijdou jedno dvě zranění a všechno je jinak. Ale pokud se nám budou dlouhodobé absence hráčů vyhýbat, na osmičku máme. Ale všechno musí dobře zapadat.“

Uvědomujete si, že jste si povedenými výkony třeba řekl o další nabídky, že jste se zařadil do skupiny trenérů, o nichž se ví?
„Zase spekulace. Řekněme, že je to dobrý začátek. Ale já teď nepřemýšlím nad tím, co by mohlo být v budoucnu. Jsem rád, že se nám daří a budu se snažit, aby to vydrželo.“

Když jste trénoval mládež, měl jste ambice stát se extraligovým trenérem?
„Každý kouč má přání trénovat v nejvyšší soutěži. Myslím si, že v České republice je řada vynikajících trenérů, kteří nedostanou šanci. Možná jsem průkopníkem a kluby budou dávat více příležitost vlastním trenérům.“

Takový skok, jako jste udělal vy, by si přál asi každý.
„Ano. Plno trenérů nejprve začíná na postu asistenta, sbírá poznatky a zkušenosti. U mě byl ten postup trochu zrychlený. Byl jsem hozen do vody a musel rychle plavat. Vítám každou radu, zkušenosti sbírám za pochodu.“

Cítíte v Třinci podporu?
„Každý se nám snaží vyjít vstříc, máme pochopení. Celý realizační tým pracuje přesně tak, jak si představuji.“

Prožíváte asi nejúspěšnější trenérské období. Stíháte si to užívat, nebo převažuje stres a napětí?
„Bohužel, je to hlavně o tom stresu a nervech. Někdy se zdá, že trenér na střídačce jenom stojí, ale tu černou práci vidí málokdo. Na užívání není moc čas. Ale po sezoně, pokud bude úspěšná, bych si rád týden našel a vychutnal si to. Jenže to je ještě daleko.“

Jak se liší trénování mládeže od trénování extraligového mužstva?
„Zas až tak velký rozdíl v tom nevidím. Třeba na prvním tréninku jsem byl nervózní, jestli cvičení budou dostatečně kvalitní, ale přišel jsem na to, že v dorostu a v juniorech jsou některá cvičení složitější. Největší rozdíl vidím v koučování při zápase. To je něco úplně jiného. Každá taktická chyba je mnohem víc znát.“

A ještě mi povězte, jak se vám změnil soukromý život?
„Všechno je naruby. Času na rodinu je málo. Naštěstí mám dobré rodinné zázemí a velmi tolerantní manželku, která mě stoprocentně podporuje. To je ohromně důležité. Trenéři, kteří tohle nemají, musejí všechen ten stres snášet mnohem hůř.“