Hokej? To je životní styl. Dělám, co mě baví, tvrdí zapomenutý krajan Jaroslav Svejkovský

Do velkého hokeje nakoukl v Plzni, ale už je to hodně dávno. Táborský rodák Jaroslav Svejkovský se tehdy doma moc neohřál, v létě 1995 odešel do zámořského juniorského týmu Tri-City, kde nastartoval cestu směr NHL. Šikovný útočník zaznamenal vynikající sezonu, připsal si celkem 101 bod, což mu vyneslo pozici v prvním kole draftu. Jenže kolik měl Svejkovský talentu, tolik ho pronásledovaly zdravotní potíže. Nejprve s kolenem, pak otřesy mozku. Ten poslední ho potkal počátkem milénia, což v roce 2002 vedlo k předčasnému konci s kariérou. "Pět nebo šest let mi trvalo, než jsem se zbavil problémů. Ale teď jsem v pohodě, cítím se výborně," hlásí spokojeně.

Letošní srpen trávil po delší odmlce v České republice. Svejkovský se snaží vracet pravidelně, ale víc než jednou za sezonu se mu to nedaří. "Mám hodně povinností, doma jsme s rodinou ve Vancouveru, kde působím jako trenér u místních juniorů Giants i ve svém klubu. Spolyká to hodně času, ale nestěžuju si. Miluju hokej, takže nechodím do práce, jen prostě dělám, co mě baví," vykládá spokojeně.

I během pobytu v rodném Táboře řešil především hokejové věci. "S manželkou máme tři děti, nejstarší je devítiletý syn, který hokej hraje. Stejně tak sedmiletá dcera. Jen nejmladší tříletá dcerka zatím nebruslí," směje se. Už je to hodně dávno, co Jaroslav z Tábora odešel za Atlantik, dlouhodobě žije v Kanadě, ale nezapomněl. "Vracím se moc rád, naše rodina má v Táboře hotel, kluci od sestry se také věnují hokeji, momentálně v Českých Budějovicích," připomíná.

Vzpomínky? Určitě ne na konkrétní úspěch nebo zápas

Sám to dotáhl daleko. Jako bezejmenný mladík pronikl do NHL. "Když se ohlédnu zpátky, vím, že jsem měl svým způsobem velké štěstí. Hrát NHL, o tom sní každý. Přitom stačí málo a nikdy se vám to nepovede. Jedna horší sezona, zranění, cokoli," říká. Během sezony 1993-94 sehrál osm extraligových utkání za Plzeň, nakoukl do reprezentačních výběrů, nicméně velký turnaj typu mistrovství světa si nezahrál.

Skvělým tahem byl pro Svejkovského přesun do Tri-City. Zaujal skauty, když si ho v draftu zamluvil Washington, udělal poslední krok. Velký sen si splnil, škoda jen, že měl neustálé potíže se zraněními. "Víte, svoji akrivní kariéru nevidím prostřednictvím konkrétního úspěchu, nějakého jednoho vítězství či zápasu. Měl jsem radost z roho, že se mi povedlo dělat hokej na té nejvyšší úrovni. Postaral jsem se sám o sebe, věnoval se sportu od rána do večera. Dávno před vstupem do NHL byl můj přístup profesionální," připomíná.

Fanoušci si pamatují Svejkovského třeba díky parádnímu kousku z posledního utkání Washingtonu v ročníku 1996-97, bojovný útočník tehdy nasázel v jediném utkání své první sezony NHL čtyři góly, což je dosud platný klubový rekord. Capitals později Svejkovského vyměnili do Tampy Bay, ovšem víc než se soupeři ve slavné lize bojoval s následky zdravotních potíží. "Ale také se mi mohlo koleno ozvat dřív, stejné je to s otřesem mozku," líčí s nadhledem.

Trable vyvrcholily v letech 2001 a 2002, kdy se Svejkovský musel hraní na vrcholné úrovni vzdát. V pouhých pětadvaceti letech... "Dva roky jsem si dal úplný oraz, bylo to moc těžké období. Překonával jsem bolesti hlavy, nemohl jsem bruslit, hokej šel definitivně stranou. Tehdy jsem se dal na golf, který mi strašně pomohl. Denně jsem hodinu až dvě hrál, problémy postupně odezněly. Pak jsem začal přemýšlet o další náplni života," vypráví.

Tisíc tréninků ročně, šest hodin denně na ledě

Rozhodování nebylo složité. "Když máte něco rádi, chcete se tomu věnovat pořád. Dal jsem se na trenéřinu. Nejprve v Tri-City, kde jsem kdysi v Americe začínal, mám odtud také manželku. Pak jsme se přestěhovali do Vancouveru, tam žijeme stále. Působím jako asistent u místních Giants, na jaře jsem ukončil šestou sezonu. Zabývám se rozvojem individuálních dovedností, říká se tomu skills coach. Ale to není všechno. Kromě toho řídím klub, do kterého spadá 43 dětských klubů, a v Richmondu mám na starost tři mládežnická mužstva. Říkáme si BC Bears," vypočítává.

Z uvedeného výčtu je patrné, že dny mívá Svejkovský pořádně našlapané. "V sezoně jsem od 6:15 hodin na ledě. Každý den! Ročně udělám tisíc tréninků, na ledě strávím průměrně šest hodin," hlásí. Na tahle čísla je pyšný. O jeho služby je zájem, mladým nadějím má co dát. "Když můžete formovat herní rozvoj dětí, je to krásné i odpovědné zároveň. Promýšlím, s čím přijít, co by bylo vhodné. Učit mladé hráče dovednostem je velmi důležité, ale pro mě skvělá záležitost. Vidím, jak jdou talenti nahoru, jsem šťastný. Fakt mě to baví," ujišťuje.

Při vyprávění o své práci, nebo jak Jaroslav říká o zálibě, ihned poznáte, že tuhle činnost dělá srdcem. "Hokej? To je pro některé lidi životní styl. Jasně, jste dobří v NHL, vyděláte peníze, postavíte třeba barák. Ale stejně každé ráno upalujete na zimák, abyste mohli hrát a hrát. Já to přesně takhle mám. A miluju lidi, kteří jsou srdcaři. Třeba Frantu Musila. Pomáhal jsem oběma jeho klukům, jsme velcí přátelé." Pravidelně je ve spojení i s dalšími bývalými hokejisty. "Třeba s Michalem Pivoňkou nebo Stevem Konowalchukem. To byli kluci, kteří hokej dělali na 110 procent."

Na rozdíl od jiných českých hokejistů, kteří v zámoří vynikli, je Svejkovský trošku v ústraní. V NHL sehrál 113 utkání, další kariéru mu vzala zranění. Poté malinko sešel z očí. Ale tenhle zapomenutý krajan dál dělá našemu hokeji v Kanadě skvělou reklamu. Jeho schopnosti oceňují přední trenéři, Jaroslav momentálně spolupracuje s uznávaným Donem Hayem, který na příštím mistrovství světa dvacítek povede Kanadu. "V našem realizačním týmu je také Glen Hanlon, jenž ještě nedávno stál na střídačce Slovenska. Pro mě je spolupráce s takovými lidmi impulsem, navíc mě těší, když od nich vnímám určitý respekt za svoji práci," netají.

S českým hokejem to není tak hrozné, jak si mnozí myslí

Jednou by se rád posunul do nejvyšší kategorie, tedy do NHL. Ale nespěchá. "Mám rodinu, malé děti, teď bych to všechno těžko skloubil. Navíc vedu mládežnické týmy. V Kanadě to je tak, že řada špičkových hráčů se posune do role koučů a působí u mladých. Tam ovlivňují jejich rozvoj." Ačkoli delší dobu žije v zámoří, samozřejmě na dálku sleduje český hokej. "Domů jsem jezdil málo, spíš na kratší návštěvy, letos jsem měl po dlouhé době přece jen víc prostoru sledovat tréninky. Vím, že český mládežnický hokej má určité problémy, ale zase tak špatné to není," reaguje.

Stále se podle něj rodí zajímaví hráči, s nimiž stojí za to pracovat. "Ve Vancouveru jsem měl desetiletého kluka z Čech, jehož tatínek byl profesionálem v jiném sportu. Hodně jsme spolu mluvili - také o tom, jak to u nás dneska chodí. Když jsem byl teď doma, viděl jsem, že tréninky mají úroveň, trenéři se snaží dát dětem maxium. Mají kvalitní věci, snaží se. Určitě to není tak hrozné, jak si mnozí myslí. Šikovní hokejisté tady jsou." Podle něj je ale důležitá oblast, které říká nadstavba. "Kategorie juniorů, přechod mezi dospělé," upozorňuje.

V určitém věku mají velký vliv individuální dovednosti. "Nevím, jak to tady přesně v klubech vypadá, tyto věkové kategorie jsem neviděl. Ovšem český hokej bych nekritizoval." Sám odtud vyšel, samozřejmě v jiné době, kdy panovaly odlišné podmínky. Svejkovský nyní působí na opačné straně zeměkoule, má vedle sebe zkušené kolegy, odlišné zázemí, vztahy v rodinách a podobně. Ale sám je svého štěstím strůjcem, dopředu ho žene zápal, energie, chuť dělat hokej.

Už dávno překonal zdravotní trable i frustraci z ukradené šance hrát aktivně NHL. "Trvalo mi to pět až šest let, ale teď jsem fit. Podstatné je, že mohu každý den na led, že tam ukazuju dětem dovednosti, jak sám chci. Dělám to naplno, je to zabíračka, ovšem když pak vidíte, jaké pokroky hráči dělají, jsem z toho nadšený. Úplně super! Tohle je přesně práce pro mě," uzavírá.