Hokej mi už moc chyběl, hlásí mladý zadák Jan Štencel. Zranění jej připravilo o šampionát dvacítek

Ve Vítkovicích dostával od začátku sezony dost prostoru, nějakou dobu dokonce hrál v elitní formaci, a těšil se do švédského Malmö na světový šampionát dvacítek. Jenže na konci listopadu jej ze hry vyřadilo zranění ramene, po němž přišel jak o vysněný vrchol sezony, tak i o skvělý vzestup vítkovického celku, který poskočil už na čtvrté místo tabulky. Řeč je o teprve osmnáctiletém zadákovi Janu Štencelovi (na snímku), který se vrací na extraligové stadiony. „Zranění přišlo v nejméně vhodnou dobu,“ hlásí.

Měl patřit k tahounům reprezentačního výběru trenéra Miroslava Přerosta, ovšem nakonec zůstal doma a juniorský vrchol sezony mohl sledovat jen na dálku. „Hned mi blýsklo hlavou, že šampionát dvacítek nestihnu. Přitom už po dvou týdnech jsem začal s tréninkem a chtěl jsem o něj ještě zabojovat, ale rameno mě pořád bolelo a nemohl jsem chodit stoprocentně do soubojů,“ říká s patřičnou hořkostí.

„Byl to můj hlavní cíl této sezony,“ přiznává. Do smíchu mu rozhodně nebylo, když sledoval výkony svých kamarádů pouze na televizní obrazovce. „Měl jsem dost rozporuplné pocity. Bylo mi moc líto, že jsem klukům nemohl pomoct, ale aspoň na dálku jsem jim fandil. Mrzelo mě, že nepostoupili do semifinále. Byli totiž i takoví, kteří nám to nepřáli, kluci jim mohli postupem zavřít ústa,“ hlásí Štencel.

K jeho smůle přišel také o začátky vítkovického vzestupu. Svěřenci trenéra Petera Oremuse dokázali bodovat už v osmi zápasech v řadě. „Kdyby nám někdo před novým rokem řekl, že budeme v tolika zápasech za sebou bodovat, tak mu asi nevěříme. Ale poté, co se nám na domácí půdě nedařilo, se konečně štěstí otočilo na naši stranu a určitě bychom se nezlobili, kdyby to pokračovalo,“ usmívá se.

Zranění osmnáctiletého zadáka se nakonec protáhlo takřka na dva měsíce. „Čekalo se, než se kompletně uzdravím. Asi před týdnem jsem už hrál jedno utkání za juniory. Trenéři čekali, až budu úplně v pořádku a navíc se nám daří, takže nebyl moc důvod měnit sestavu,“ prozrazuje Štencel, který se divákům v ostravské ČEZ aréně představil až v úterní předehrávce s Kladnem, navíc až v závěrečných minutách.

„Start nebyl úplně jednoduchý. Dostal jsme se do hry až okolo padesáté minuty, byl jsem dost promrzlý, ale kluci mě podrželi a bylo to v pohodě. Hokej mi každopádně už dost chyběl,“ přiznává jeden z velkých talentů českého hokeje, který před zraněním patřil k základním stavebním kamenům vítkovického celku. „Několik zápasů jsem hrál i v první lajně, kde jsem nasbíral obrovské zkušenosti,“ kvituje.

Nyní ale Vítkovice šlapou jako švýcarské hodinky a Jana Štencela nečekají jednoduché týdny a měsíce. „Je tady spousta zkušených hráčů a je to velký boj o každé místo. Budu se snažit podávat co nejlepší výkony a pak už záleží na trenérovi, koho postaví. Snad zase budu hrát,“ říká odhodlaně mladý obránce, který musel skousnout už druhé zranění v sezoně. „To se mi předtím za celou dobu nestalo,“ pátrá v paměti.

Vítkovice lednovými výkony poskočily už na čtvrté místo našlapané extraligové tabulky, přitom před sezonou se počítalo s tím, že se budou pohybovat na hraně postupu do předkola play off. „Zpočátku nám hodně lidí nevěřilo, protože nám odešlo několik zkušených hráčů, které nahradili mladí kluci. Nějakou dobu trvalo, než se aklimatizovali. Třeba čtvrtá formace je ve velké formě, máme teď čtyři vyrovnané lajny,“ myslí si.

Naposledy si ostravský celek poradil vcelku hladce s Kladnem, ovšem vstup do utkání ideální zdaleka neměl. „V šatně jsme si něco řekli, protože Kladno přijelo hodně nažhavené a jen díky Filipu Šindelářovi jsme v první třetině neprohrávali. Hodně nás tam podržel, pak už jsme rozhodli rychlými góly ze začátku druhé třetiny a převzali jsme iniciativu,“ popisuje úterní duel, v němž se videorozhodčí pořádně zapotil.

Zkušení arbitři Antonín Jeřábek a René Hradil totiž využili jeho pomoc třikrát v utkání! A především o druhé vítkovické trefě z hole Jiřího Burgera se ještě hovořilo i po zápase. „Je to opravdu velmi kuriózní, aby šel rozhodčí během utkání třikrát telefonovat. Na druhou stranu to k tomu patří a možná to bylo docela zajímavé i pro diváky,“ směje se na závěr stále ještě osmnáctiletý odchovanec opavského hokeje.