O pardubickém hokeji je známo, že vždycky vychovával řadu talentů, kteří předváděli nápaditou hru plnou technických parádiček. Martinec, Novák, Šťastný, později Šejba, Janecký, Dolana nebo Lubina. Do silné generace, která dres Východočechů oblékala v 80. letech, patří také Jiří Jiroutek. Vynikající útočník naskočil do nejvyšší soutěže už coby dorostenec. Účastník šampionátů do 18 i 20 let se později prosadil do elitní reprezentace v jediném utkání proti Kanadě v Praze 1985, ale Jiroutkova kariéra byla bohatá na úspěchy, spoustu krásných gólů i hromadu zajímavých zážitků.
Někdejší vyhlášený šikula válel nejvyšší soutěž patnáct sezon, po skončení kariéry se milovanému sportu trošku vzdálil. "Můj život je teď úplně jiný. Hokej mi nechybí, mám ho rád, dívám se na televizi, občas zajdu na zimák. Ale už není náplní číslo jedna. Třicet let jsem kupříkladu věděl, že na dovolenou mohu odjet jen začátkem července, rodina musela brát ohled na moje povinnosti. Jakmile jsem odložil výstroj, tohle všechno skončilo," říká.
Sympatický chlapík je plný energie. O hokejovém životě vypráví se zaujetím, zároveň ale poznáte, že našel nový smysl života. Jiroutek působí coby manažer v oblasti telekomunikací, pracuje ve společnosti Mopos. "Řeším administrativu, manažerské věci. Bývám částečně v terénu, jinak v kanceláři. Hodně mě to baví," přiznává. Hokej určitě neposlal na slepou kolej, jen pro něj není číslem jedna jako kdysi.
Valcha? Spousta lidí si myslí, že to je moje příjmení
Tomuto sportu se Jiří svým způsobem nemohl vyhnout, vyhlášeným hokejovým útočníkem totiž býval už jehi tatínek Milan. Robustní bojovník, tvrdý jako břitva, na jehož akce vzpomínal ve svém životopise třeba i Jan Suchý. "Brusle jsem obul poprvé v rakouském Kitzbühlu, kde táta působil po odchodu z Pardubic. Asi to vyplynulo tak nějak samozřejmě, u ledu jsem se motal od malička. Ale co si pamatuju, na zimák mě jako dítě vodila hlavně maminka," vzpomíná.
Zatímco tatínek býval typem důrazného ofenzivního hráče, Jiřího styl vycházel spíš z techniky. Byl ohromně šikovný, s pukem dokázal velké věci. Tatínka jako aktivního hokejistu si vybavuje až z dob, když pomalu končil. "Hrával třeba za Dvůr Králové, ale v pardubickém dresu jsem ho neviděl. Těžko říci, v čem jsme si podobní. A jestli vůbec. Táta byl vysoký, fyzicky vyspělý, já hrál jiný hokej," přemítá.
Po otci každopádně zdědil přezdívku, Jiroutkům nikdo neřekl a neřekne jinak než Valcha. "Spousta lidí si myslí, že to je moje příjmení, tak je ta přezdívka vžitá. Kdysi jsem se tatínka ptal, jak k ní přišel. Někdo by možná řekl, že to bylo jeho způsobem hry. Ale taťka povídal, že mu tak začali říkat kamarádi. Pořád se v dětství prali, v partě ho takhle někdo nazval a tátovi už to zůstalo. Tím pádem pak i mně," směje se.
Jako kluk žil Jiří jen pro to, aby se jednou prosadil do pardubického áčka. "Za našich časů platil klubismus, hokejisté nepřestupovali. Když se o to pokusil Libor Dolana, musel rok zůstat bez hokeje," konstatuje. Právě s ním a Milošem Volným válel Jiroutek v mládežnických výběrech. Motali ruce i nohy soupeřům, mnozí tušili, že na východě Čech roste nová silná generace. Však se také Pardubice staly v letech 1987 a 1989 mistry republiky, přičemž silné ročníky 1963 až 1965 měly v týmech značné zastoupení.
Hašek je terminátor, unikátní přírodní úkaz
"Do áčka se nejdřív dostali o něco starší kluci, pak přišli Dolana, Hrubeš, Střída, později zase Hašek nebo Franta Musil. Většina z nás začínala hrát ligu v šestnácti, což tehdy bylo něco," přikyvuje. Nejdál to dotáhl Dominik Hašek. "Známe se od šesti let, Hašan byl vždycky výjimečný. Je to terminátor - nezničitelný gólman, který v šestačtyřiceti ještě chytá ruskou KHL. Loni pomohl Pardubicím k titulu, naprosto unikátní přírodní úkaz," říká na adresu olympijského vítěze z Nagana.
I po letech pojí Jiroutka s Haškem přátelství. "Třeba se tak často nevídáme, ale když ano, vždycky si dobře popovídáme. Dominik se za ty roky nezměnil. Je to brankářský génius a jinak pořád fajn kluk," dodává ještě. Zatímco se jiní pardubičtí hokejisté dostali do národního týmu a sbírali úspěchy na mezinárodním poli, Jiroutek měl smůlu. "Byla značná konkurence, proniknout do reprezentace, to už něco znamenalo. Vždyť v mužstvu hráli borci jako Hrdina, Růžička, Rosol, Liba, Lála a další."
Jediný reprezentační start si Jiroutek připsal těsně před mistrovstvím světa v Praze 1985. "Tři nebo čtyři roky jsem jezdil s béčkem, tehdy před šampionátem dostaly některé opory volno, sestavu jsme doplnili my z rezervy. Pamatuju si, že pak na turnaj vzali Jirku Hrdinu nebo Arnolda Kadlece," reaguje. Na ledě tenkrát soupeřil například s Neelym, Yzermanem nebo Francisem, další starty už nikdy nepřišly, Jiroutek ale ještě dlouhé roky válel nejvyšší soutěž.
Do výčtu jeho kariéry patří i dva povedené roky v Trenčíně. "Vojna? To byly krásné časy. Dukla vytvářela skvělé podmínky, mohli jsme se věnovat jen hokeji," říká. Příhod má prý spoustu, v hlavě mu běží celý film radovánek, které jako mladík pod hradem Matúše Čáka zažil. "Zůstala mi některá přátelství, s klukama se vždycky rád vidím," doplňuje. Na vojně byl v letech, kdy věkově přecházel z juniorů mezi dospělé, v roce 1984 pomáhal jiroutek dvacítce na mistrovství světa. "Měli jsme velmi silné týmy po celou dobu, ale vždycky nám kousek chyběl. Přitom tam hrávali Rosol, Kameš, Klíma a další kluci, kteří to dotáhli daleko.
Když jsem skončil s hokejem, najednou jsem si připsal strašně volný
Na klubové úrovni dosáhl Jiroutek největších úspěchů při zmínených pardubickcých titulech, poznal také zahraniční angažmá. "Po revoluci jsem byl rok ve Finsku s Frantou Černým, pak jsem se vrátil a prožil jednu ze svých nejlepších sezon doma. V útoku s Markem Zadinou a Standou Procházkou se mi hrálo fakt skvěle. Později jsem zamířil do Německa, v Peissenbergu byl se mnou Martin Střída a jeden rok i jeho tatínek Florián. Hráli jsme druhou nebo třetí ligu, následně jsem měl jít do Stuttgartu, ale nakonec se to vyvrbilo tak, že jsem se vrátil domů a v první lize poté pomáhal Liberci," přibližuje.
Hokejem se bavil, dokud mu síly stačily. Lépe řečeno dokud měl tu správnou motivaci. Jiří se postupem času připravoval na přechod do jiného světa. "Hokej nemůžete dělat věčně, tohle jsem si moc dobře uvědomoval. Sportu jsem se věnoval strašně dlouho, když jsem pak skončil, najednou jsem si připadal strašně volný. V pátek odpoledne to v práci zabalím a vím, že mám před sebou krásný víkend. Mohu dělat cokoli. Jako mladý jsem žil jenom hokejem, teď je to jiné. Jsem s rodinou, odpočívám, máme spoustu aktivit," vypráví.
Když uslyší dotaz na koníčky, jen se pousměje. "Mám jich dost, jedním z koníčků jsou koně. Je to asi osm let, co jsem se poprvé posadil do sedla, od té doby bez toho nemohu být. Pořídili jsme si vlastního koně, máme i hříbě. Dvakrát nebo třikrát týdně si jdu zarajtovat. Je to nádhera, ale řeknu vám - také strašný žrout času," připomíná zaníceně. Jiroutek miluje i svezení na motorce. "Kromě toho lyžuju, hraju tenis, dělám toho spoustu. Život nesmí být jednotvárný!"
S manželkou vedli ke sportu i obě dcery. "Starší dělala krasobruslení, ale pro nemoc bohužel musela přestat. Mladší dcera se věnovala gymnastice, pak skokům do vody, v tomto sportu se dostala na evropskou úroveň. Jenže v Pardubicích pak zrušili bazén, pokoušeli jsme se sice najít náhradní řešení, ale nepovedlo se. Dcera tedy přešla ke koním, jezdí závody v parkúrovém skákání."
Jiří už dávno hodil hokejovou kariéru za hlavu, na bruslích porý nestál čtyři roky. Ale rozhodně nezanevřel. "Když hrály Pardubice první zápas letošního play off, pozval klub bývalé mistry republiky na slavnostní akci. Moc se mi to líbilo, po delší době jsem viděl kamarády i zástupce starší generace jako Stanislava Prýla nebo Vladimíra Martince." Jiroutek má ve sportovní kronice zapsán i další zajímavý kousek. "Před časem jsme v Pardubicích rozjížděli klub v inline hokeji. Ještě s Martinem Střídou a s dalšíma klukama jsme to dlouho hráli, asi třikrát nebo čtyřikrát byli ve finále. Nastoupovali s námi Dušan Salfický, Dominik Hašek, jako patnáctiletý tehdy začínal Aleš Hemský," uzavírá.
© Copyright 1998 - 2014 BPA a.s., Všechna práva vyhrazena. ISSN 1214-5718