Hlasatele trápí horkokrevný mladík s albánskými kořeny. Jméno mi vždy zkomolí, směje se Don Dupljaku

Některá jména se pro hlasatele na zimních stadionech stávají doslova noční můrou. Jakmile v zápise o utkání spatří Liridon Dupljaku, okamžitě si začnou otírat čelo. Sedmnáctiletý forvard s albánskými kořeny navíc boduje často a občas si díky své horkokrevnosti, kterou podědil po otci, také posedí na trestné lavici. Takže v boxu rozhodčích se ho jen tak nezbaví. „Když dám gól, tak zahlásí čas, mé číslo a pak je často půl minuta ticha,“ usmívá se Dupljaku (na snímku), který aktuálně působí v Jihlavě, kde hraje RAKO extraligu staršího dorostu.

S hokejem začal v rodném Brně, kde působil v méně známém Warioru. „K hokeji mě přivedla asi v šesti letech mamka,“ prozrazuje sympatický mladík, který už v kategorii mladšího dorostu pravidelně bodoval. Ale pokud chtěl hrát extraligu, musel se posunout zase o dům dál. „Radši bych byl samozřejmě doma. Je to vždycky lepší, než pořád lítat po internátech, což jsem si už dost vyzkoušel a není to prostě ono,“ přiznává Dupljaku.

Aktuálně hraje za starší dorost Jihlavy, ale letošní sezonu začal v Mladé Boleslavi. „Zpočátku se mi tam dařilo, sbíral jsem i nějaké bodíky, ale pak to najednou z ničeho nic nešlo. I trenér zpozoroval, že se mi nedaří a nabídl, že mě uvolní.“ Tamější prostředí mu zkrátka vůbec nesedlo. „Možná to bylo trošku i kluky v kabině. Na Vysočině to je prostě lepší, což jsem měl možnost poznat už vloni v Havlíčkově Brodě,“ uvědomuje si.

A jak se jeho přesun do Dukly vůbec udál? „Hned další kolo jsme hráli s Jihlavou a trenér Mladé Boleslavi se zeptal jihlavského trenéra Svobody, jestli by mě náhodou nechtěli. Nakonec o mě projevili zájem a jsem moc rád, že mohu nadále působit v extralize. Jinak bych teď hrál asi jen ligu ve Warrioru,“ přemýšlí mladý hokejista s albánskými kořeny, který v Jihlavě bydlí na internátě společně s fotbalisty a střední školu studuje dálkově.

Změna prostředí mu zjevně prospěla a hned po změně dresu zase našel správnou střeleckou mušku. „Zatím to tam padá, takže si stěžovat nemůžu. Snad v tom budu pokračovat,“ usmívá se Dupljaku, kterého kabina bez problémů přijala. „Většinu kluků vlastně alespoň od vidění znám, s několika jsem hrál už minulý rok. Vzali mě úplně v pohodě, není v šatně nikdo, kdo by mě vyloženě nebral,“ myslí si jihlavská mládežnická posila.

Pozornost dokáže upoutat také jeho jméno, jeho otec totiž pochází z hokejově exotické Albánie. „Přesto mě taťka podporuje a vždycky podporoval. Udělám maximum pro to, abych hrál hokej co nejdéle,“ říká odhodlaně. Ačkoliv má na Balkánském poloostrově rodinu, zavítal tam jen jednou. „Byly mi asi jen dva roky, takže si nic nepamatuji. Beru to tak, že mám svou rodinu tady doma v České republice,“ hlásí Dupljaku.

Jeho jméno dělá hlasatelům ve všech koutech republiky pořádné problémy. „Když dám gól, tak řeknou čas, mé číslo a pak je často půl minuta ticha. Pak to třeba na třetí pokus vysloví, ale stejně zkomoleně,“ usmívá se produktivní útočník, který si mnohdy s členy boxu časomíry dokonce stihne popovídat. „Když sedím na trestné lavici, tak se tomu smějí a ptají se, odkud pocházím,“ říká mladík, kterému nikdo neřekne jinak než Don.

„Mamka mi tak říká odmalička a oslovují mě tak i spoluhráči,“ potvrzuje Dupljaku, který je díky svým jižanským kořenům horkokrevným hokejistou. „Po taťkovi jsem trošku takový cholerik. Ve škole i na ledě dokážu být dost výbušný,“ přiznává. Při honění se za kusem černé pryže ovšem taková vlastnost rozhodně neuškodí. „To máte pravdu, ale občas mám přehnané reakce a měl bych se více krotit,“ pokračuje s lehkým úsměvem na tváři.

A jaké jsou jeho hokejové cíle? „Chci se dostat co nejdále. Rád bych si jednou zahrál švýcarskou ligu. Je to v Evropě, jsou tam dobré peníze a zároveň to je krásná země,“ libuje si Liridon Dupljaku. Jeho jméno v českém kalendáři samozřejmě nenajdete. „Mamka chtěla, abych měl české jméno, ale taťka si prostě prosadil Liridon. Mi to vůbec nevadí, naopak jsem za takové jméno rád,“ hlásí na závěr svého povídání.