František Kotnauer začínal s Pouzarem, reprezentoval Rakousko a zkusil dres Toronta Toros

Jméno Františka Kotnauera (na snímku) v našem hokeji nikdo nezná. Jak by také mohl, když českobudějovický odchovanec strávil celou svoji dospělou kariéru na rakouském ledě. V totalitní době sedmdesátých a osmdesátých let minulého století se o takových lidech nemluvilo ani nepsalo. Byl ale tak dobrý, že jej naši jižní sousedé vybrali do reprezentace, dostal i možnost ukázat se na zámořském ledě. To už něco znamenalo!

Hrál za mládežnické celky Slavoje a Motoru České Budějovice, dále za Union Linz, HC Bluna Salzburg, EV Feldkirch, Kapfenberg, Dornbirn a Lustenau, prošel přípravným kempem Toronto Toros. Sportovní část svého života označuje bývalý útočník, přeškolený na obránce za krásnou, ale drsnou. Zranění nepočítal, zato stehy v obličeji ano. Má jich tři sta. Nyní se věnuje podnikání a chce si uchovat zdraví, aby mohl stále pracovat.

Coby prvňáček se vypravil na tehdy ještě nezastřešený zimní stadión v českobudějovickém Háječku. Probíhal tam výběr do žákovských týmů Slavoje. „Jezdili jsme dokolečka a slavný budějovický plejer Čeněk Pícha spolu se svým bratrem Stanislavem naznačovali ukazováčkem, kdo se má dostavit i příště. Patřil jsem do skupiny kluků, jimž přálo štěstí,“ přibližuje bruslařskou zkoušku.

František Kotnauer patřil do silného ročníku 1953, který dal budějovickému hokeji Michala Vondrku staršího, Josefa Vondráčka, Jiřího Šrámka, Stanislava Neckáře staršího, Václava Prospala staršího, Jiřího Fedura. Vyrůstal pod vedením bratří Píchových, v žácích ho vedl Polda Vávra, v dorostu Karel Kroupa.

„Když jsme dostávali první výzbroj, vůbec nám nevadilo, že jsou to staré sešívané hadry a papundeklové chrániče, které nám příliš nepomohou. Velmi brzy začala trpět kolena nebo lokte, ale my na to nedbali. Nadšení pro hru bylo silnější,“ odhaluje původ pozdějších trablů.

Na stadiónu, kterému označení „zimák“ opravdu přiléhalo, tehdy František nastydl a téměř rok promarodil. Zrovna při nesnadném přechodu ze žáků do dorostu. „Kdo se dostal do týmu pana Kroupy, ten už musel něco umět,“ zdvíhá prst na znamení důležitosti. „Jeden z mála zápasů, v nichž jsem si zahrál mezi opakující se nemocí, byl kvalifikační proti Spartě. Dal jsem gól a u dalšího asistoval. Vedle mě na křídle bruslil Jarda Pouzar, vzadu za námi Míra Dvořák. Strašně rád na to vzpomínám.“

V naší vlasti už tři roky parkovaly ruské tanky, když se čerstvě vyučený instalatér Kotnauer odhodlal k zásadnímu kroku. S požehnáním úřadů navštíví sestru Jaroslavu, někdejší úspěšnou gymnastku, provdanou do Štýrského Hradce. Zpátky však nepojede. „Nedumal jsem o politice, jen jsem chtěl vyrazit do světa,“ prozrazuje motiv odchodu za kopečky.

S malým kufříkem a stovkou šilinků v kapse procházel pěkně po svých neutrální pásmo mezi Dolním Dvořištěm a Wullowitz. „Bylo osmého srpna, osm hodin ráno,“ nevypadne mu z paměti. „Dostal jsem legálně razítko do pasu, přesto se mě zmocnil divný pocit při pohledu na péesáky v příkopech se psy a samopaly. Ke všemu ještě pršelo a můj nový oblek, který jsem si nechal ušít v salonu naproti Černé věži, se celý scvrkl.“

Na rakouské straně ho očekával kamarád Jan Brašna, s nímž hrával hokej v Budějovicích. Teď se spolu sešli v Unionu Linz a pokračovali ruku v ruce na dalších štacích. Linecký dres jim byl zakrátko těsný a tak pomohli Salzburgu postoupit do nejvyšší soutěže. Ani tady nebyla nad ledem střecha, často se sprchovali vodou přímo z nebe. „Poprvé jsme si zahráli v jednom týmu s kanadskými krajánky, byla to pro nás úžasná novinka,“ vyzdvihuje klady solnohradského angažmá.

„Jedním z Kanaďanů byl Jacques Brewer, bratr slavnějšího Carla Brewera, jenž hrával v NHL a po reamaterizaci hájil barvy své domoviny na mistrovství světa. Carlovou manželkou byla dcera majitele slavného klubu Toronto Maple Leafs pana Bullarda. Slovo dalo slovo a letěli jsme za oceán,“ vrací se ke krátké, ale užitečné anabázi.

Málokterý hokejový fanoušek to ví. Budějovičtí odchovanci Kotnauer a Brašna před sezonou 1974 – 75 prošli tréninkovým kempem profesionálního klubu Toronto Toros, účastníka tehdy zrovna vzniklé ligy WHA. Na ledě se proháněli s Václavem Nedomanským a Richardem Fardou, kteří jen krátce předtím opustili Československo.

„Soustředění probíhalo v Oshawě, odkud pochází legendární Bobby Orr,“ líčí František s nostalgií. „Dali mi číslo 45, Honzovi 46 a týden jsme lítali po ledě, každý večer jsme pak s Vaškem a Ríšou chodili na pivo a steaky. Za hvězdu byl považován pouze Vašek Nedomanský, všude visely jeho plakáty. Jenom on dostal smlouvu, zatímco my se vrátili do Evropy.“

Rodák od soutoku Vltavy s Malší měl přesto výbornou fazonu a tak ho Rakušané pozvali do národního mužstva. Dali mu občanství (v současnosti má rakouské i české), udělali z něj Franze a našli v něm oporu pro pět turnajů mistrovství světa skupin C a B. „Byl jsem prvním naturalizovaným cizincem v nároďáku. Až později přibyli Kanaďané a pomohli vytáhnout Rakousko do áčka,“ vysvětluje.

Postupně se přeškolil na obránce a válčil v první, krátce i druhé hokejové lize našich jižních sousedů. Nejšťastnější bylo období 1982 až 1984, kdy získal tři mistrovské tituly s Feldkirchem. Loučil se v osmdesátém devátém jako hráč Lustenau. „Bylo to fajn až na ta zranění. Zlobí mě klouby,“ naoko si stěžuje na následky sportovní kariéry.

Dva roky působil v roli profesionálního kouče. Ve Feldkirchu vedl mládež, asistoval Sašovi Bariněvovi u dospělých a nakonec sám kormidloval ligový tým. Působil rovněž na střídačce rakouského výběru do jednadvaceti let. Potom zahájil úplně jinou kapitolu.

„V jednadevadesátém jsem se vrátil do Čech a postupně začal s podnikáním. Úplně od nuly, bylo to krušné,“ ulevuje si obchodník s kávou, čokoládou, mlékem a nápojovými automaty, jenž své aktivity zaměřuje také na ekologickou farmu poblíž Dolního Dvořiště. Na 350 hektarech tam chová početné stádo čistokrevného náhorního skotu. Dodává odtud maso do alpských hotelů i do kuchyně švédské královské rodiny.

František Kotnauer se stal prototypem euroobčana. Podniká v Česku, bydlí v Rakousku. O víkendech dojíždí za manželkou Dagmar do Feldkirchu, v nedalekém Lichtenštejnsku žijí a pracují jejich děti: syn Marc Phillip a dcera Nina. „Na důchod vůbec nemyslím,“ říká svěží šestapadesátník. „Jen aby sloužilo zdraví. Mám tolik plánů, že bych si nejradši podal tam nahoře žádost o prodloužení, abych všechno stihl,“ usmívá se.