Filip Turek se vrací do mateřského klubu. Ne jako hokejista, ale trenér mládeže

Generace hráčů narozených v první polovině sedmdesátých let pomalu mizí z hokejových kolbišť. Dalším v řadě těch, kteří pověsili brusle na hřebík, je českobudějovický odchovanec Filip Turek. Technicky laděný centr hájil posledních pět let barvy HKM Zvolen ve slovenské extralize. Předtím odehrál patnáct sezon v české nejvyšší soutěži převážně za Budějovice, krátce byl v Jihlavě a půl druhého roku ve Vítkovicích. V ročníku 2001 – 02 bojoval za finský tým Espoo a švédský AIK Stockholm. Na Ceně Izvestijí v Moskvě 1995 nastoupil třikrát za reprezentační áčko. „Pořád jsem hrál extraligové soutěže a byl dost vytěžovaný. Tělo samo řeklo kamaráde nehloupni, už dost,“ komentuje odchod ze scény.

Zápasový a tréninkový stereotyp začal Filipa Turka psychicky deptat. Přihlásily se zdravotní potíže. „Během loňské přípravy na suchu se ozvaly kyčle a záda. Nemohl jsem se pořádně připravit a v sezoně mě potkalo vlastně první vážné zranění v kariéře. Dostal jsem sekeru do palce levé ruky. Museli mi to operovat, dva měsíce jsem nehrál. Byl to takový signál. Ptal jsem se, jestli mám zapotřebí znovu se do toho kolotoče vracet,“ líčí své pocity.

Táta býval ligovým obráncem, hokej měli v rodině. Na ledě byl Filip odmalička, dvacet let hrál mezi dospělými. Opotřebovanost musela přijít. „V osmadvaceti jsem si říkal, že bude super, když vydržím do třicítky. Protáhlo se to do třiatřiceti a dostal jsem další smlouvu. Povídám si dobře, tak do pětatřiceti. Teď je mi osmatřicet a už opravdu nemůžu,“ rozkládá rukama.

„Četl jsem rozhovor s Robertem Reichlem, který po sezoně rovněž skončil, a úplně ho chápu. Taky jsem se strašně těžko motivoval k zápasům, byl jsem apatický, hokej mě přestával bavit. Vítal jsem, když jsme někam přijeli pozdě a rovnou šli hrát. Ani jsem se nerozcvičoval,“ popisuje.

S výjimkou poslední sezony ve Zvolenu vyhrával klubové bodování a patřil k nejlepším v celé soutěži. „Čtyři roky byly super, dařilo se mi. Byl jsem pořád na ledě a cítil, že to na mně stojí. Teprve letos jsem odehrál asi jen pětatřicet zápasů a nesedla mi role pěšáka, který absolvuje pár střídání za třetinu,“ udává další důvod, proč s hokejem praštil.

Na poslední působiště ale nedá dopustit. „Měl jsem dobré vztahy s prezidentem i všemi lidmi z klubu. Nadchlo mě, že jsme nejezdili na zápasy nikam daleko – nejdál jsme to měli dvě a půl hodiny autobusem do Skalice nebo do Košic. Tyhle věci jasně převážily nad poněkud slabšími hokejovými podmínkami, které jsou kromě Košic všude na Slovensku. Ne finanční, ale pokud jde o stadióny a zázemí. V tom je hlavní rozdíl mezi českou a slovenskou extraligou. A také diváci ubyli. Poslední dva roky ve Zvolenu chodilo dvanáct set lidí, ať jsme byli druzí nebo desátí v tabulce. To se hraje blbě, je tam ticho jako v divadle,“ konstatuje.

V porovnání s jinými hokejisty vystřídal Filip Turek během kariéry poměrně malý počet klubů. Nabídek měl přitom dost. „Po dvou sezonách ve Zvolenu jsem si mohl vybírat z celé slovenské extraligy,“ těší ho zájem ještě teď. „Dohodl jsem se, že zůstanu. Vylepšili mi smlouvu a já byl spokojený, nechtěl jsem se stěhovat. Také kdysi po návratu ze Skandinávie se mi ozvalo několik českých mužstev. Váhal jsem mezi Spartou a Budějovicemi, kde jsem předtím strávil deset let v kuse. Manželka byla těhotná, stavěl jsem barák a to předurčilo volbu rodného města,“ vysvětluje.

Život mezi mantinely mu přinesl spoustu krásných okamžiků i když zpočátku sám úplně nevěřil, že to dotáhne kdoví kam. „Naskočil jsem do extraligy v osmnácti, což tenkrát nebylo běžné. Ale byl jsem lajdák a těžil jenom z talentu,“ usmívá se nad mladickou lehkovážností.

„Nikdy jsem moc netrénoval a měl jsem z toho problémy v juniorských výběrech. Ze soustředění reprezentační osmnáctky mě poslali domů, protože jsem zaběhl patnáct set metrů za sedm minut a v benči zvedl asi padesát kilo. Na vojně v jihlavském béčku v Táboře převažoval noční život nad tréninkem, kde jsme se vždycky jenom tak vyprděli. Po návratu do civilu jsem pak skoro rok nehrál,“ vzpomíná na mlhu, která zastírala jeho hokejovou budoucnost.

Turkovým spasitelem se stal ústecký kouč Jiří Vrba, jenž v sezoně 1993 – 94 vedl Budějovice. „Dodneška jsem mu vděčný,“ pozdravuje svého zachránce na dálku přes půl republiky. „Vzal si nade mnou patronát a hrozně mě honil. Přes letní přípravu jsem musel dát pět kilo z váhy dolů. Během sezony jsem najednou pocítil, že se mi daří. Byl to zlom,“ vypráví.

Jmenovec o dva roky staršího brankáře Romana Turka, dosud hrajícího extraligu, se nyní vrací do jihočeské metropole v nové roli. „Zkontaktoval mě Radek Ťoupal, který má v klubu na starost mládež. Spolu s Jardou Liškou povedu starší dorostence a k tomu jsem vyfasoval třeťáky. Dostal jsem i nabídku pracovat pro HC Mountfield, ale chodit v saku a shánět peníze, na to bych asi neměl povahu. Trénování je pro mě lepší parketa,“ zdůvodňuje své zařazení.

Hokejovou výzbroj má Filip Turek doma stále připravenou, mezi haraburdí ji zatím neodložil. „Z Písku i Tábora se mi ozvali, že bych tam mohl dojíždět pouze k utkáním, ale neumím si představit, že bych absolvoval další letní přípravu. A bez ní to nejde, první liga není jednoduchá soutěž. Momentálně to tedy nevypadá na žádné hraní, prostě se mi nechce,“ přiznává bez obalu.

Bude mít alespoň více času na syna Adama, který je letos prvňáčkem. „Hraje hokej a tenis, ale já nepatřím k fanatikům, abych z něj dělal Roddicka nebo Crosbyho. Těší mě, že ho sport baví a doufám, že si něco vybere. Trochu těžší to má se školou. Mluví plynně slovensky a teď se musí přeorientovat na český pravopis. Do školy začal chodit ve Zvolenu, poslední tři měsíce první třídy dodělává v Budějovicích. Nezbývá mu, než se s tím nějak poprat,“ uzavírá hokejista, který si čerstvě zvyká na přídomek „bývalý“.

Vyhrajte lístky na MS v Německu!