Emigrovat jako Klíma? Ne, to bych nedokázal, pálí bez přípravy ústecký kouč Petr Rosol

Málokterý hokejista se může pochlubit tak bohatou kariérou v domácí lize, zahraničních soutěžích a na mezistátní scéně jako Petr Rosol. Bývalý útočník Litvínova, který s hokejem začínal v Ústí nad Labem, uplatňoval skvělé bruslení, koncovku, schopnost obejít soupeře. Vynikl v mnoha směrech, jako jeden z mála si zahrál za národní tým v 80. letech i počátkem další dekády. "Zápasů bylo hodně, je na co vzpomínat. Ale já to moc nedělám. Nostalgie? To určitě ne! Raději žiju přítomností. Momentálně myslím především na trenérskou práci v Ústí," říká účastník šesti světových šampionátů a dvou olympijských her.

K trenérskému řemeslu přešel po skončení aktivní činnosti podobně jako řada jiných vynikajících hráčů. "Mám vystudovanou strojní průmyslovku, ale od maturity uteklo tolik let, že bych se v oboru nemohl uplatnit. Neměl jsem žádnou praxi, tuto možnost jsem hned zavrhl. Celý život jsem se věnoval hokeji, je tedy ideální, že u něj mohu zůstat v jiné roli," říká.

Rosol, Kameš, Klíma - zameteme s nima!

S trénováním začal u litvínovské mládeže, později vedl reprezentační šestnáctku, pracoval u litvínovského týmu dospělých. Hlavní kouč se z něho ovšem stal až po loňském nástupu do Ústí nad Labem. Je to symbolické, právě v severočeské metropoli kdysi dělal první hokejové krůčky. "Bylo mi sedm let, když mě naši přivedli na zimní stadion. Hned mě to chytlo, prošel jsem všemi věkovými kategoriem a rok hrál za Ústí i tehdejší národní ligu," připomíná.

O nadějném útočníkovi se vědělo široko daleko, Rosolovi zdaleka ještě nebylo osmnáct a už jeho jméno všude znali. Nepřekvapilo, když se přestěhoval do Litvínova. Tam potkal osudové spoluhráče - Vladimíra Růžičku a Petra Klímu. "S oběma jsme se znali už z dob, kdy jsme byli soupeři. Růža hrál za Litvínov, Petr Klíma za Kadaň. Pak jsme spolu nastupovali v reprezentačních výběrech," reaguje.

Díky téhle legii Krušnohorci získali na ohromní ofenzivní síle. Litvínov platil za přední československý klub, který sice dosud nikdy nevystoupal až na vrchol, ovšem hokej předváděl náramný. S Růžičkou sehrál Rosol skvělé ligové i reprezentační bitvy, tihle dva tvořili údernou dvojici na velkých akcích koncem 80. let. Ale pamětníci nezapomenou především na Rosolovovo angažmá v jihlavské Dukle.

Během vojny se totiž dala na Vysočině dohromady ofenzivní řada, která neměla konkurenci. "Rosol, Kameš, Klíma, zameteme s nima!" skandovali fandové Dukly v letech 1984 a 1985. V sezoně 1983-84 nasázeli společně soupeřům 61 branek, další rok to bylo ještě lepší. Trio reprezentantů zaznamenalo nevídaných 80 gólů, Dukla jich celkově měla na kontě 247!

"Během kariéry jsem poznal řadu spoluhráčů, s mnohými se mi hrálo skutečně skvěle," říká Rosol, který přeskakoval mantinel třeba s Růžičkou, Langem, Kašťákem a dalšími. "Ale nejvíc jsem si rozuměl právě s Petrem Klímou a Vladimírem Kamešem. Proč nám to tak šlo? Nevím, určité věci se vysvětlit nedají. Spoustu situací jsme řešili intuitivně, věděli jsme o sobě. Prostě jsme si sedli," krčí rameny.

Kdo mohl tušit, že za čtyři roky padne železná opona

Škoda, že se tenhle skvělý útok brzy rozpadl. "V létě pětaosmdesátého byla varianta, že by přišel Vláďa Kameš za námi do Litvínova. Všichni jsme skončili vojnu a vrátili se do mateřských oddílů. jenže Kladno o tom nechtělo slyšet. Navíc - Petr Klíma pak odešel do Kanady," zmiňuje. Rosol byl první, který se o kamarádově emigraci dozvěděl. "To ano, na soustředění v Německu jsme spolu byli na pokoji. Petr mi tam jen nechal vzkaz. Hned jsem věděl, o co jde," dodává.

V polovině 80. let mohli na legální odchod do NHL pomýšlet jen hokejisté po třicítce, kteří splnili předepsaný počet mezistátních startů a byli ochotni akceptovat podmínky organizace zvané Pragosport, které odváděli desátky. Mladší a ostatní měli smůlu. Kdo chtěl do slavné NHL, musel emigrovat. "Petr Klíma to udělal. A já? Ne, to bych nedokázal." pálí nez přípravy. "Nejsem ten typ. Tehdy šlo o rozhodnutí na celý život. Kdo mohl tušit, že čtyři roky padne železná opona."

Kdyby Rosol uměl číst budoucnost, možná by zmizel také. "O nabídky jsme neměli nouzy, lidé z klubů za námi chodili vlastně pořád. Mě draftovalo Calgary, klub mi opakovaně nabízel smlouvu. Jelikož jsem zůstal doma, tak to padlo. Po devětaosmdesátém jsem teoreticky odejít mohl, ale Flames chtěli mladší hráče jako Roberta Reichla a další. Mně bylo šestadvacet let, už jsem nebyl perspektivní. Propásl jsem zkrátka ten správný čas," konstatuje s nadhledem.

Zmíněné trio Rosol, Kameš, Klíma se sešlo pohromadě už jen v exhibicích veteránů, nebo při posezení starých přátel. Osud těmhle dravcům dopřál krátký čas, aby divákům předvedli hokej plný bruslení, kliček, krásných nahrávek a parádních gólů. Společně si nezahráli ani na pražském mistrovství světa. "Petr Klíma se zranil ještě před turnajem, já pak hned na začátku. Co se dá dělat?" mávne rukou.

Doma má z onoho šampionátu zlatou medaili, kterou považuje za svůj největší úspěch. "V prvním utkání jsme porazili Finy a já dával dva góly. Soupeř vyhrál v přípravě a chystal se na nás, věděli jsme, že to bude hodně důležité. Aspoň nějaký podíl na celkovém úspěchu tedy mám, i když jsem se pak zranil a do hry už nezasáhl," říká. Místo Rosola naskočil do formace k Růžičkovi s Richtrem posléze Jiří Hrdina.

Poslední reprezentační zápas? Na MS v Německu proti Lindrosovi

Litvínovské křídlo bylo rovněž u dalších velkých turnajů, ale podobné radosti jako ve zlaté Praze se už Rosol nikdy nedočkal. Československý hokej prožíval před sametovou revolucí i po ní dobu bronzovou. "Několikrát jsme byli hodně blízko. Třeba v Německu 1993 jsme měli skvělý tým, jenže v semifinále se Švédy jsme prohráli v prodloužení. K úspěchu potřebujete, aby špičkově zachytal gólman, abyste měli kus štěstí. Jako například kluci v Naganu. Nám se to nepovedlo, přitom v souboji o třetí místo jsme porazili Kanadu i s Lindrosem jasně 5:1. Mimochodem, to byl můj úplně poslední zápas za nároďák," potvrzuje.

Když se ohlédne proti proudu času, má být na co pyšný. "Za nároďák jsem sehrál 188 utkání, to je, myslím, docela dost," tvrdí skromně. S hokejem získal titul mistra světa, doma má bronzovou medaili z olympiády v Albervtille, stejné kovy i z dalších turnajů. Zahraniční angažmá vyzkoušel v Itálii, Švýcarsku, Francii či nakonec v Německu. "Na velké vzpomínky mě ale neužije. Medaile mám někde v krabicích, nejsem takový, že bych je vyndaval a díval se na ně. To si spíš zavzpomínám s kamarády, když se někde potkáme."

Řada dřívějších spoluhráčů nyní působí v trenérských či manažerských funkcích. Například Vladimír Růžička, Miloslav Hořava a další. "Voláme si, ale že bych třeba s Růžou probíral otázky hráčských posil, to ne. Jsem trenér, takže konzultujeme jen věci, které se toho týkají. V kontaktku jsem i s dalšíma klukama," hlásí. Pořád ještě aktivně bruslí, a to nejen na trénincích Ústeckých Lvů. "V Litvínově funguje tradice pondělních večerů, kdy se schází stará garda. Pokud mám čas, tak nechybím."

Jaký je Petr Rosol trenér? Na tuto otázku se mu moc odpovídat nechce. "Sám sebe bych nerad hodnotil. Pomáhají mi zkušenosti aktivního hráče, ale trenéřina záleží na spoustě jiných věcí," poví jen. Na svoji velkou šanci si musel počkat, v Litvínově dělal jen asistenta. "Mrzelo mě to, ale teď jsem v Ústí a snažím se odvést co nejlepší práci."

Osudová města ho provázejí stále. "Doma jsem v Litvínově, rodiče a práci mám zase v Ústí," usmívá se. Zatímco některé jiné osobnosti mívají hokejové následovníky, v případě Petra Rosola to neplatí. "Mám dvě děti - synovi je devatenáct, dceři patnáct. Vrcholovému sportu se nevěnují. Syn hrál hokej asi do šestnácti let, ale pak s ním skončil," doplňuje závěrem.