Dvacítka může klidně získat medaili, míní expert na mládežnický hokej Josef Turek

V České republice není mnoho odborníků, kteří by rozuměli mládežnickému hokeji tak dobře jako Josef Turek (na snímku). Aktuálně pravá ruka Rostislava Vlacha u mužstva PSG Zlín vedl reprezentační výběry do šestnácti a sedmnácti let a juniorské týmy Vsetína, Slavie Praha a Slovanu Bratislava. Osmkrát v řadě hrál s juniory v play-off a třikrát ve finále extraligy. I když se nyní věnuje dospělým, mládežnický hokej bedlivě sleduje.

Blíží se šampionát dvacetiletých hokejistů v Kanadě. Česko už dlouho marně čeká na nějaký úspěch. Čím to je? Dělá se u nás něco špatně?
„Neřekl bych, že bychom dělali něco zásadně špatně. Spíš si myslím, že reprezentační trenéři by mohli na velkých turnajích víc sázet na hráče z domácí extraligy, kteří jsou zvyklí hrát za zápas pětadvacet až třicet minut, hrají přesilovky a chodí na oslabení. Takový hokejista odvede na ledě určitě víc práce než nějaký draftovaný kluk, který v zámoří není tak vytěžovaný. Je to čtrnáctidenní turnaj a měli by tam být ti, kdo mají momentálně největší formu, ne ti, kdo procházeli reprezentacemi do šestnácti až osmnácti let.“

Dva roky jste vedl výběry do šestnácti a sedmnácti let. Daly by se některé zkušenosti použít třeba i pro výběr dvacetiletých hráčů?
„Osvědčilo se nám, že jsme na turnaje brávali i neprověřené hráče. Nikdy nás nezklamali a hráli velmi dobře. Nemám rád řeči o tom, že někdo není prověřený. Podle mého názoru by měla hrát největší roli aktuální forma. Samozřejmě nemůže být takových hráčů v mužstvu sedm, ale dva nebo tři se tam zapracovat dají.“

Když se podíváte na výběr do dvaceti let, který bude za pár dnů bojovat na mistrovství světa v zámoří, jaké mu dáváte šance?
„Jak říkám, všechno je dané výkonností týmu v daný okamžik. Vůbec bych se nedivil, kdyby toto mužstvo přivezlo medaili. Možná se spousta lidí bude smát, že jsem blázen, ale myslím si, že hráče na to máme a klidně se to může stát.“

Už léta se hovoří o tom, že českému mládežnickému hokeji ujíždí vlak. V čem je podle vás problém?
„Chybí kvalitní a kvalifikovaní trenéři už u těch nejmenších, to znamená v přípravce a ve třetí třídě. Tam se tvoří styl bruslení. Je to dané podmínkami u těchto kategorií. Proto chce jít každý kouč výš, až k dorostu nebo juniorům. Tomu se nikdo nemůže divit. Podmínky pro všechny trenéry by se měly srovnat, aby aspoň někteří kvalitní odborníci šli dolů a měli přitom srovnatelné platy jako u extraligy dorostu. Je to ale asi nereálné, takže s dětmi pracují nekvalifikovaní trenéři nebo rodiče, kteří nemají žádné trenérské kurzy a v mužstvu mají většinou svoje syny. Jestli si někdo myslí, že v deváté třídě jde snadno předělat hráč, který si zafixoval špatné návyky, tak se plete.“

Znamená to, že i talentovaní hráči přicházejí do vyšších věkových kategorií s nějakým handicapem?
„Určitě. Trenéři i těch nejmladších týmů jsou často tlačeni do výsledků a myslí si, že když vyhrají zápas, tak je všechno v pořádku. Ale není. Víc by se mělo dbát na to, aby si hráči zkusili měnit posty, aby nebyli stereotypně zaměření ve stylu „ty jsi pravé křídlo a celý život budeš hrát pravé křídlo.“ Trenéři by měli kluky nechat hrát, tvořit, neznechutit jim to nějakými obrannými nebo útočnými systémy. Děti v páté třídě znají založení přesilovky, kdo má kde najet nebo stát, ale mají čím dál méně prostoru pro kreativitu.“

Určitě jsou ale i trenéři, kteří děti nechávají hrát.
„Naštěstí ano. Ti ale většinou nemají na první pohled moc dobré výsledky, protože nechávají kluky hrát nahoru dolů a s týmy, které praktikují nějaký herní systém, většinou prohrávají. Ale když se podíváte, kolik z jejich hráčů se nakonec prosadí ve velkém hokeji oproti těm, kdo svazují děti systémy, budete překvapení, jak jsou úspěšní. Nejde o to vyhrát v osmé třídě mistrovství republiky a nikoho nevychovat.“

V zahraničí se metodika výchovy zásadně liší?
„Například ve Finsku nechávají kluky do patnácti let hrát volně. Pak jsou na tom lépe bruslařsky a na velkých akcích šestnáctek a sedmnáctek nás porážejí. U nás se v šesté nebo v sedmé třídě hráč zablokuje, protože trenéři chtějí uspět na mistrovství republiky. Jenže když je v tomto věku někdo individualita, je nesmysl mu říkat, že sóluje, nebo ho svazovat nějakým systémem. Spíš je třeba najít jeho místo podle toho, co je mu vlastní. Někdo je silový typ, takže by se měl víc srážet a bojovat o puky u mantinelů. Toho, kdo to umí s kotoučem, je třeba nechat hrát. Měli bychom vychovávat individuality. Ty tady pomalu vymizely. Dnes už v dorostu neuvidíte nikoho, kdo by vzal puk a projel s ním celé hřiště. To prostě neexistuje.“

Co říkáte na posuny hráčů napříč kategoriemi?
„Mělo by se to hodně zvažovat. Když se posune talent z dorostu do juniorky, měl by tam hrát v prvních dvou pětkách. Pokud bude hrát ve třetí nebo ve čtvrté, nic mu to nedá. Je lepší, když zůstane v dorostu, kde hraje třicet minut za zápas, chodí na přesilovky i na oslabení, věří si a tvoří hru, než aby šel mezi starší, kde se víceméně nedostane pořádně do hry.“

Rodiče na to asi mají mnohdy jiný názor. Vůbec dnes asi zasahují do hokejového života svých dětí daleko víc než v minulosti. Jak je těžké s nimi komunikovat?
„Osm let jsem dělal extraligu juniorů a musím říct, že s devětadevadesáti procenty rodičů jsem vycházel dobře. Ale někdy je to boj. Když kluk, který byl nejlepší, začne ztrácet na ostatní, vidí rodiče okamžitě vinu v trenérovi a těžko to rozdýchávají. Je to ale vždycky věc komunikace.“

Hraje roli i protekce?
„Opravdu někdy hrají hráči, kteří by hrát neměli. Jenom proto, že trenéři mají strach o svoje místo, protože tamten má někde známého, támhleto je zase podnikatel, který dává do hokeje peníze a podobně. Většinou jsou největší boje na konci srpna, kdy se tvoří kádr a někteří kluci musí na hostování nebo střídavý start někam jinam. Ve Slavii jsem zažil i výhrůžky, že mě zničí, ale tam jsem měl v zádech Vladimíra Růžičku. Podobnou zkušenost mám i ze Vsetína. To je tvrdá trenérská škola. Naštěstí jsem měl většinou dobrý odhad na hráče a nechal jsem v kádru ty nejlepší.“

Mládežnický hokej hodně ovlivňují agenti, kteří nadané hráče lákají za oceán za vidinou NHL, Řada z nich tam ale svůj talent promarní.
„Ale má to i svoje plus. Kluk zvládne rychle angličtinu, naučí se o sebe postarat a osamostatní se. Ovšem hlavně tam jde kvůli hokeji a asi jen jedno procento hráčů se tam chytí a nakonec hraje v NHL. Pár jich hraje na farmách a ostatní se vrací s tím, že se tu o ně všichni poperou jen proto, že hráli v Kanadě. Někdo má štěstí, že tam na něm dělají trenéři, jiní jen nastřelují puky, svůj talent promrhají a po návratu domů se už neprosadí.“

Bylo by lepší, kdyby mladí hráči zůstávali co nejdéle doma?
„Byl bych raději, kdyby to tak bylo. Když jde o hráče jako byl Jágr nebo Reichel, tak není co řešit. Takoví se v zámoří prosadí. Pro většinu je ale lepší zůstat v extralize, něco tu ukázat a třeba přes národní tým nebo jinou evropskou ligu se pak dostat do zámoří.“

Co říkáte na snahu pardubického manažera Kusého, který chce problém s „útěkem“ hráčů z klubu ošetřit smlouvami s rodiči a za výchovu hokejistů inkasovat v případě odchodu miliony korun?
„Chápu, že do každého hráče klub investoval spoustu peněz. Nějaká suma za výchovu možná není tak špatný nápad. Ale nevím, jak přesně to v Pardubicích chtějí formulovat. Není to nic lehkého. Vezměte si třeba hráče, který v klubu nehraje a s nímž se moc nepočítá. Takový kluk by měl mít možnost odejít hrát jinam, aniž by to někdo zablokoval na penězích.“