Dva juniorské tituly? Byli jsme sebevědomí a nenechali se vyprovokovat, říká šampión Michal Sivek

(MALMÖ, od našeho zpravodaje) Na mistrovství světa dvacetiletých hrál celkem třikrát, doma má dvě zlaté medaile. Michal Sivek dobře ví, jak to chodí na špičkovém klání nadějí, letošní turnaj ve švédském Malmö sleduje z jiného břehu. Bývalý útočník Sparty či Pittsburghu působí jako agent, ve Švédsku se tak trošku vrací ke kořenům. "Za našich dob bylo hodně věcí jinak. Na šampionáty jsme nejeli jen s tím, že to zkusíme. Chtěli jsme medaili, od prvního zápasu jsme do toho šli s velkým odhodláním. A také jsme měli skvělou partu," vzpomíná.

První pokus ještě nevyšel, v Kanadě 1999 na úvod Češi podlehli Slovákům a to je později stálo play off. "Už ve Winnipegu jsme nastupovali s tím, že chceme něčeho dosáhnout, i když to mohlo znít velkohubě," připomíná hráč, který byl tehdy v týmu nejmladší. Za dalších dvanáct měsíců se Sivek radoval z první zlaté medaile, což se v souvislosti s dnešním poměrem sil na světové scéně zdá jako neskutečný výsledek.

"Ročník 1980 do té doby nikdy nic nevyhrál, na osmnáctkách jsme skončili čtvrtí, tenkrát velmi těsně. Na dvacítkách jsme byli outsideři, v mužstvu se sešli kluci jako Havlát, Vašíček, Kraft, Kristek, Venca Nedorost. Ve Švédsku si to perfektně sedlo. Nikdo nám moc nevěřil, ale my byli odhodlaní. Řada z nás se také chtěla ukázat, prošli jsme draftem a hráli o smlouvy v NHL. Důležití byli i super trenéři. Pan Holík koučoval, měl respekt, Radim Rulík se věnoval taktice. Do té doby jsem nezažil, abychom třeba dvacet minut seděli u videa. Pan Holík byl jako by ten zlý, Rulík a později Hynek zase ti hodní," vrací se proti proudu času.

Češi tehdy hned od prvního duelu bodovali a vítězili, nakonec došli do zlatého cíle, když ve finále zlomili Rusy v nájezdech. Za rok přišel další triumf, pro změnu v Moskvě. "Šli jsme do turnaje sebevědomí, přesvědčení o tom, že na to máme. Vlastně jsme měli jedinou slabší chvíli, ve čtvrtfinále se Švýcary jsme prohrávali. Pamatuju si, jak jsem nedal šanci a pan Holík mi dal na střídačce kartáč. Pak jsme to otočili. Uklidnili jsme se a zase vyhráli," popisuje.

Úspěchy přišly v době zlaté éry, národní tým dospělých kráčel od triumfu k triumfu, výhry dvacítky trošku zapadly a nebyly doceněny. "Ani po jednom finále jsme se moc neradovali. Nikdo z nás nepil, nevzpomínám si, že by se v tomto ohledu řešil během těch let nějaký úlet. Poseděli jsme, každý z nás měl obrovskou radost. Ale je to hlavně takový ten vnitřní pocit, který je nepopsatelný. Na velkou radost ani nezbývaly síly. Já toho měl osobně dost."

Trumfy na juniorském poli přišly v době, kdy od triumfu k triumfu kráčela reprezentace dospělých. Vítězství dvacítky tím pádem trochu zapadla, nebyla úplně doceněna. "Naší velkou předností byla soudržnost. Bojovali jsme, nikým se nenechali vyprovokovat. Američané nebo Kanaďané za námi pořád jezdili, mluvili na nás anglicky, ale my nereagovali. Hezky česky jsme je poslali do háje, oni na nás koukali a nechápali, co to má znamenat. Tohle mi teď u současné generace trošku chybí," hlásí.

Sivek může srovnávat. Před třinácti lety bylo leccos jinak, ale některé skutečnosti se nemění. "Nebyl internet, mobily měli možná čtyři frajeři. Panovala možná uvolnější atmosféra. Když bylo volno, mohli jsme se bez problémů sejít s rodiči, teď jsou pravidla striktní. Ale ono to je stejné u jiných týmů." Jelikož sám hrál dvacítky třikrát, dobře ví, o čem turnaj je. "Docela by mě zajímalo, jak by náš tým obstál proti tomu letošnímu. Než jsme jeli do Švédska, hráli jsme proti extraligové Slavii. A porazili jsme ji."

Ve zlatých výběrech nechyběla kvalita. "Někteří kluci pořád hrají NHL. Havlát, Vrbata, Erat, Plekanec. Na druhou stranu už dost kluků skončilo," povídá. Sivek do té skupiny patří také, vrcholovému hokeji zamával ještě před třicítkou. Ze zdravotních důvodů. V roce 2001 byl kapitánem mistrů světa, k oběma turnajům se i po letech moc rád vrací. "Nikdo z nás třeba neřešil peníze. Před Skellefteou byly vypsány prémie, další rok nás to ani nezajímalo. Chtěli jsme vyhrát! Povedlo se, nechali jsme si udělat prsteny, jeden stál 36 tisíc. Ještě jsem byl po turnaji v mínusu," směje se.

Dneska už je to dávno pryč, Michal Sivek ovšem u hokeje zůstal. Působí ve společnosti Eurohockey Services, která zastupuje řadu kvalitních hokejistů. "Na letošních dvacítkách máme sedm Čechů a čtyři Slováky," zmiňuje. Vědí vůbec klienti, že jejich agent před lety dvakrát vyhrál juniorský šampionát? "Nevím. Moc se o tom spolu nebavíme. Klukům se snažím pomoci, když na téma turnaje přijde řeč, mohu sdělit své zkušenosti." Jestli ještě někdy dokráčí český hokej na juniorský vrchol, to je ve hvězdách. "Záleží na tom, jak si kdo chce splnit své sny. Je to také o hlavě. My šli svou cestou, tehdy se dal hokej skloubit se školou, dneska jen velmi těžko. Ale když se chce, jde to vždycky."

Zlatí hoši ze Skelleftea 2000 a Moskvy 2001 mohou být pro následovníky inspirací. Jejich příběh je unikátní. A krásný. Škoda jen, že se tyhle dvě parádní party od té doby dosud nikdy nesešly pohromadě. "Vím, že generální manažer Zbyněk Kusý plánoval sraz. Říkalo se, že něco uděláme v létě po titulu, ale nedošlo na to. Bylo by pěkné, kdyby setkání někdo zorganizoval, tohle je možná spíš na svazu. Na tom, jestli tahle myšlenka někoho napadne. Od prvního titulu uteče už 14 let, možná by k tomu mohla být příležitost. Kluky bych každopádně zase strašně rád viděl," uzavírá.