Doma jsem v Americe, ale fandím pořád Čechům, říká majitel hotelu pro psy Richard Šmehlík

(BUFFALO, od našeho zpravodaje) Přijel na utkání mistrovství světa dvacítek mezi Českou republikou a Švédskem a na první pohled bylo zřejmé, že se nijak nezměnil. Richard Šmehlík už vrcholový hokej víc než sedm let nehraje, postavu má ale stále podobnou. Snad jen trocha šedivých vlasů přibyla. Pořadatelé turnaje pozvali bývalého výtečného obránce, aby po zápase předal ceny nejlepším hráčům. "Ale nějak si mě nevyzvedli, takže z toho sešlo. Nevadí, aspoň jsem měl možnost podívat se, jak hrají český hokej dnešní mladí kluci," říká. Prohra 3:6 ho nepotěšila. "Doma jsem sice v Americe, ale pořád fandím Čechům," dodává.

Turnaj dvacítek sám kdysi hrál. "Bylo to v devadesátém, dovezli jsme medaili. Páni, to už je dávno," usmívá se. Největší úspěchy přišly později, především zlaté Nagano. Asi každý fanoušek si pamatuje, jak Šmehlík při erupci radosti dostal hokejkou do obličeje od Dominika Haška záhy poté, co skončilo finále s Rusy. "Ten šrám se zahojil rychle, víc mě tehdy zlobilo zápěstí. Týden před olympiádou jsem si ho otočil a nevěděl, jestli budu moci hrát. Vyšlo to, ovšem celou dobu jsem nemohl pořádně střílet," vrací se do února 1998.

Životní turnaj postrčil odchovance ostravského hokeje do nejvyšší hokejové kategorie. V roce 2003 získal Stanley Cup s New Jersey, startoval na třech olympijských hrách, doma má bronz z mistrovství světa 1992. Nyní byste ho ale u ledových ploch hledali marně. Sympatický chlapík si našel zcela jinou životní náplň. "Vždycky jsem měl blízko ke zvířatům, hlavně ke psům. Dřív jsem je mít nemohl, v ostravském paneláku by to dost dobře nešlo. V Buffalu je jich teď kolem mě spousta, jsem totiž majitel hotelu pro psy," konstatuje.

Hotel pro 160 psů, rezervace i osm měsíců dopředu

Pustil se do toho ještě v době, kdy aktivně hrál. "Před sedmi lety jsem skončil s hokejem, ačkoli nebyla nouze o nabídky. Podepsal bych na delší dobu, třeba na čtyři roky, kluby nabízely dva. Rozhodl jsem se toho nechat," popisuje. Pozornost upnul novým směrem. "Nápad na psí hotel vyšel od mě. Sám jsem měl psa a veděl, že v okolí není podobně kvalitní péče. Lidé pro své miláčky obětují cokoli."

První týden našlo azyl v novém hotelu deset pejsků, za pár dní už osmdesát. "Nepotřeboval jsem ani žádnou velkou reklamu, je to o kvalitě služeb. Kapacita hotelu je pro 160 psů, mám dvanáct zaměstnanců. Pejska si k nám dávají lidé, kteří jedou na dovolenou, když musejí na čas opustit domov. Mojí klientelu tvoří celkem zhruba deset tisíc lidí," zmiňuje nevídané číslo. Z Ameriky i z Kanady. Na zájem si nemohu stěžovat. Svátky jsou třeba rezervované i osm měsíců dopředu, skoro pořád máme plno," mne si spokojeně ruce.

Šmehlík má dva vlastní psy, některé další připravuje i pro místní policii. "Německé vlčáky vozím z Čech a pak je cvičím. Mým prvním pejskem byl vlčák, ale povedlo se mi to až tady v Americe. Předtím v Ostravě jsem žádného neměl," říká. Podnikání v tomto oboru je prý především o trpělivosti. "Když se psovi něco stane, je to vždycky vaše chyba." Musí se počítat s tím, že všechno pokaždé nejde hladce. "Problémy třeba vzniknou, když je pejsek zvyklý být sám, je mu osm let a u nás pak přijde mezi skupinu dalších. Dostane se do stresu, nesedí mu to," přibližuje.

Hotel pro čtyřnohé miláčky sídlí kousek od domu, kde Šmehlíkovi žijí. Amherst je poklidné městečko poblíž Buffala, někdejší skvělý obránce se tu usadil brzy poté, co nastoupil u místních Sabres k nevídaně dlouhému angažmá. "Do hotelu to je zhruba 15 minut, mám s tím dost starostí, ale pořád tam nejsem. Sám se psům také věnuju, určitě bych nechtěl být jen úředníkem, který sedí v kanceláři a se psy by dělali jiní."

Medaile z Nagana? Mám ji někde v šuplíku

Coby majitel hotelu se musí podnikání věnovat naplno, ale najde si i prostor k odpočinku. Hokej, kterému se aktivně venoval do roku 2003, ovšem sleduje z povzdálí. "Když je možnost, podívám se na televizi, přehled mám," ujišťuje. Že by se však vrátil v jiné roli, to zatím reálně nevypadá. "Dělal jsem tady jeden čas trenéra. Kamarád měl syna, který je starý jako moje holka. Hrál hokej, jejich tým jsem trénoval. Bavilo mě to, ale u trenéřiny je velkou nevýhodou cestování. Stejné to mají skauti. Když jsem s některými hovořil, uvědomil jsem si, že tohle bych tedy nechtěl," líčí upřímně.

V určitém kontaktu je s organizací, kde působil nejdéle. Tedy s Buffalo Sabres. "Občas zajdu na hokej, s partou bývalých hráčů se účastníme charitativních akcí." V klubu prožil spoustu hezkých chvil, dres Šavlí oblékal dlouho společně s Dominikem Haškem. "Ještě chytá, což je neuvěřitelné. Najde se jen pár jedinců, kteří něco podobného dokáží," říká na adresu kamaráda. "Dlouho jsme se sice neviděli, ale vím, že Hašan loni působil v Pardubicích a nyní je v Rusku. To je opravdu výjimečné."

Zatímco jiní zlatí hoši z Nagana jsou neustále v centru dění a na očích veřejnosti, Šmehlík žije stranou. Trošku v ústraní. Nebyl to snad ani záměr, tohle prostě vyplynulo z okolností. "S rodinou jsme se usadili v Americe, dcery tady vyrůstaly, nechtěli jsme se vracet do Čech. Život ve Spojených státech je jiný. Taky tady narazíte na závistivé lidi, i v Americe má leckdo problémy, jen je nedává najevo. Všichni se tu pořád smějí." Odlišnosti života jsou na první pohled zřejmé. "Tady je to víc rodinné, v Čechách zase spíš kamarádské. Lidé se tam hodně scházejí," srovnává.

Když se Richard ohlíží za bohatou kariérou, zmiňuje očekáváné mezníky. "Krásné bylo Nagano, ale rád vzpomínám i na další olympiády. V Albertville jsme získali bronz, v Salt Lake City bohužel medaile nebyla, přitom my tam hráli lépe než v Naganu. Ale nevyšlo nám čtvrtfinále." Už je to skoro třináct let, kdy se Šmehlík stal olympijským vítězem, zlatý triumf si prý ovšem připomene málokdy. "Medaili už jsem v ruce nedržel hodně dlouho. Mám ji doma, je v nějakém šuplíku," mávne rukou.

Nikdy neříkej nikdy, ale do Čech se asi nevrátíme

Za velkou životní změnu považuje odchod do NHL, v roce 1992 zamířil do Buffala, kde našel nový domov. "Měl jsem štěstí, že se mi podařilo vydržet na jednom místě tak dlouho. Skoro každý rok jsme hráli play off, což bylo také příčinou, že jsem nemohl přijet na mistrovství světa. V roce 1999 jsme byli ve finále Stanley Cupu, ale proti Dallasu nám chyběl střelec. Vypadli jsme gólem Hulla z brankoviště, ovšem nikde nebylo psáno, že bychom pohár získali, kdyby tu branku neuznali. Zbýval by ještě jeden zápas."

Slavnou trofej zvedl nad hlavu paradoxně jinde, s New Jersey. Stanley Cup posléze dovezl Šmehlík do Ostravy, načež ukončil kariéru. A do rodného města od té doby cestuje bez fanfár. "Bývám tam poměrně často, zhruba dvakrát ročně. Vozím odtud psy, zdržím se tak týden. Letos na podzim jsem zašel i do Vítkovic na extraligu," naznačuje. O český hokej se stále zajímá. Fandil i juniorům na šampionátu dvacítek. "Ale nebylo to ono. Měli by do toho víc jít, bruslit, takhle se dnešní hokej hraje. Kdo vyčkává, vymýšlí, moc šancí nemá," všiml si.

Před dvaceti lety na tom byl Šmehlík podobně, startoval kariéru, hodně mu dala vojna v Jihlavě. "Vzpomínky mám výborné, třeba na Jaroslava Holíka. Jestli jsem byl dobrý voják? Záleží, jak se to vezme. Při střelbách jsem trefil všechny figuríny. Ale moc jsem neznal hodnosti," směje se. V začátcích vojenské služby chodil po Jihlavě jen v pracovním oděvu. "V příjimači v Táboře na mě nebylo oblečení, každou chvíli mě někdo kontroloval a divil se, proč mám ty pracovní věci," doplňuje.

V současnosti mu tyhle časy připadají až neuvěřitelně. Je to už hodně dávno. Ze Šmehlíka je Američan, sice ještě nemá místní občanství, ale ve Spojených státech patrně zakotví natrvalo. "Nikdy neříkej nikdy, spíš to ovšem vypadá, že se do České republiky s rodinou nevrátíme. Jak člověk stárne, uvědomuje si, že tu je lepší lékařská péče, máme tady zázemí, psí hotel. Nevím," hovoří tiše. Richardovi a jeho paní dělají radost dvě dcery. "Starší Adéle je devatenáct, mladší Jessice čtrnáct let. Sportu se moc nevěnují, spíš je baví tancování nebo zpívání," uzavírá s úsměvem chlapík, který v českém národním mužstvu sehrál 72 mezistátních střetnutí.