Dával góly v Pardubicích i ve Švédsku. Teď je Josef Slavík dopravcem laboratotních služeb

Pardubický hokej vychoval spoustu vynikajících útočníků, jména jako Martinec, Novák, Šťastný, Šejba či Janecký zná každý. Ovšem v barvých někdejší Tesly řádili i další hokejisté, kteří měli svého času nakročeno k zajímavé mezinárodní kariéře. Například Josef Slavík. Vynikající pravé křídlo se do federální ligy prosadilo velice brzy, naplno Slavík zaujal po návratu z vojny. "Bylo to v sezoně 1977-78, hrálo se mi fantasticky. Hned poté mě vzali do reprezentace," vzpomíná sympatický chlapík na staré dobré časy.

Dvaadvacetiltý bruslař a střelec se představil na turnaji Zlatý klas v Českých Budějovicích, během září devětasedmdesátého nastoupil také ke čtyřem duelům Poháru Rudého práva. "Dneska už se o té akci skoro neví, ale měla vynikající úroveň. Proti Kanadě jsem dal góla, myslím, že jsem začal slušně. Ve Stadionu o mně psal pan Brábník, četlo se to dobře. Přitom já jel tenkrát na nároďák vlastně bez letní přípravy. Měl jsem nějakou alergii, tehdy nikdo přesně nevěděl, co mi vlastně je. Bral jsem antibiotika a dlouho nemohl trénovat," upozorňuje.

Na premiérovou reprezentační trefu nemá žádnou památku. "Kdepak, puk jsem si neschoval. To se v těch dobách nedělalo," směje se. Slavík se po boku hvězd československého hokeje uvedl výborně, nikdo netušil, že kapitolu mezistátních startůl uzavře už po pěti zápasech. Na vině byly zdravotní potíže. Mladý útočník na čas vypadl - a do reprezentace už se nikdy nedostal.

Taška letěla do kouta a šlo se sportovat

"Je to škoda, samozřejmě mě to mrzí. Ale vinou té alergie nebyla další sezona jeko ta první po vojně. Šel jsem výkonnostně trošku dolů, dlouho jsem nehrál. Doktoři mě posílali od čerta k ďáblu, nikdo mi nechtěl dál povolení, že mohu hrát. Nakonec jsem ho dostal v hradecké nemocnici." Další pozvánky do elitního dresu se nedočkal, i když párkrát se slibná šance rýsovala. "Jezdil jsem ovšem spoustu let s reprezentačním béčkem, nasbíral jsem určitě přes 40 startů. Tehdy byla velká konkurence. Kdo hrál ve druhém nároďáku, byl by dneska v prvním," srovnává.

Jako správný patriot zůstal celou tuzemskou kariéru věrný Pardubicím. "Začínal jsem jako všichni kluci. Jen co jsem přišel domů ze školy, letěla taška do kouta a já mazal sportovat. To není jako dneska, kdy děti sedí u počítačů a neumějí udělat kotrmelec. Věnoval jsem se fotbalu i dalším sportům, vždycky se mi ale nejvíc líbil hokej." Začínal s ním v Dynamu, po roce přešel do Tesly. "No a končil jsem až v roce 1992, kdy jsem se na rok vrátil z angažmá ve Švédsku," připomíná.

Už v 16 letech nakukoval do ligy dospělých, což samo o sobě znamenalo, že Slavík musel umět. V ohromné konkurenci se prosadili jen ti nejlepší z nejlepších. "Tvořili jsme silnou pětku mladých, hrávali v ní Styx, Bažant, Klement a Levinský. Dostali jsme se do áčka, já šel pak na vojnu do Jihlavy B, která tehdy hrála v Liberci. Měli jsme výborný tým, působili v něm třeba Haas, Mrukvia, Norbert Král. První rok nás vedl bývalý reprezentant Ladislav Šmíd, druhý Zdeněk Uher, pod jehož vedením jsem hrál od malička. A pak i v lize. Během druhého roku vojny jsme postoupili, bylo to pěkné období."

Nejvyšší soutěž znamenala pro tehdejší kluky splněný sen. "Když jsem začínal, chtěl jsem do dorostu, pak do áčka. Reprezentace - to bylo něco nádherného," souhlasí. V Tesle roky kraloval útok Martinec, Novák, Šťastný, jenže také Slavíkova formace hrála výborně. "Já byl na pravém křídle, levé hrál Bulis. A na centru Milan Koďoudek - svého času jeden z nejlepších střelců soutěže. V bodování se nám povedlo být i lepší než první pětka," cení si.

Cesta do NHL? Bomba, úplně jiný svět

Za Pardubice sehrál víc než 600 ligových duelů, odmakal hromadu těžkých mačů. Zažil chvíle, kdy se dařilo. I slabší období. Mezi nejhezčí vzpomínky patří cesta Tesly na turné do zámoří, kdy se pardubický tým utkal s kluby NHL. Na přelomu let 1977 a 1978 nastoupili Východočeši proti Philadelphii, Minnesotě, Detroitu a New York Islanders. "Byla to bomba, úplně jiný svět! Přiletěli jsme a nestačili koukat. V prvním utkání s Philadelphií jsem byli dost unavení po cestě, pak jsme porazili Minnesotu. Nejraději vzpomínám na utkání s Islanders."

Proč? "Sice jsme prohráli, ale já dal dva góly Švédovi Högostovi, který předtím chytal na mistrovství světa," usmívá se. Turné do zámoří tehdy nebylo jen tak. "Jeli tam s námi dva tajní, kteří nás samozřejmě neustále hlídali. Pamatuju si, jak nechávali na hotelu otevřené dveře, pozorovali chodbu a ukazovali kolty, aby nás nikdo neotravoval." Do NHL či jinam na Západ mohli Čechoslováci jedině tak, že emigrovali. "Já už byl tehdy ženatý, čekali jsme mimino. Nepřipadalo to v úvahu," reaguje.

Slavík se dočkal až po sezoně 1986-87, v jednatřiceti letech. "Pro odchody hráčů platila dost tvrdá pravidla. Úspěchy na mistrovství světa jsem neměl, ligu jsem hrál ale dlouho, k tomu starty za reprezentační béčko. Samo o sobě by to asi nestačilo, tehdy se však za mě zaručil Standa Neveselý. Dal mi doporučení a já mohl jít, ovšem třicet procent platu si strhával Pragosport, přes který se přestupy ven vyřizovaly," popisuje.

Pardubický útočník zamířil do klubu Troja Ljungby, stal se oficiálně prvním českým hokejistou, který působil ve Švédsku. "Byl tam také Tonda Plánovský, pak přišli další kluci. Prožil jsem čtyři roky k všeobecné spokojenosti, za tu dobu jsem se naučil i obstojně švédsky. I teď po letech bych se domluvil," tvrdí pyšně. Začátky neměl snadné. "Jiné prostředí, jiná mentalita. Neuměl jsem řeč a domlouval se všelijak. Jeden spoluhráč měl za manželku Jugoslávku, vždycky mi v kabině tak nějak řekl, co bylo třeba."

Dnešní hokej, to je rubířina!

Troja Ljungby hrála druhou ligu, několikrát se ocitla blízko postupu. "Jednou nám to uteklo o jediný gól," mrzí Slavíka i po letech. Na severu Evropy začal také s trenéřinou. "Líbilo se mi, že Švédové dělali hokej dětí pro radost. Hrát museli všichni, o výsledky až tolik nešlo. Vedle aktivního působení jsem se věnoval mládeži, dneska se vůbec nedivím, že je švédský juniorský hokej tak nahoře. Děti mají ze sportování radost, užívají si to. Do určitého věku nejsou ničím svazovány."

V létě 1991 se vydal zpátky do Pardubic. "Mohl jsem zůstat, dostal jsem nabídku od Halmstadu, což byl klub vzdálený asi 70 kilometrů od mého dřívějšího působiště. Ale dcera šla do šesté třídy, kluk do druhé. Kvůli dětem jsme se s rodinou vrátili." Znovu oblékl dres Tesly. "Volal mi Karel Fraňků, jestli bych nedal rok doma." Dal, po další sezoně ale přišel konec. "Nepovedlo se nám play off. Fraňka vyhodili, přišla dvojice Uher - Beránek. Já se cítil dobře a chtěl pokračoivat, jenže noví trenéři řekli, že chtějí vsadit na mladé," popisuje.

V šestatřiceti letech se najednou ocitl v cíli vrcholové kariéry. "Dneska kluci hrají i do čtyřiceti let," zmiňuje. Dominik Hašek, někdejší Slavíkův spoluhráč, dokonce v sedmačtyřiceti uvažuje o návratu do NHL. "Jenže Hašan je Hašan. Když se na to cítí, proč ne. Sám bych to určitě nezvládl, bylo mi o deset let méně a měl tělo docela zhuntované." V roce 1992 zamířil do druholigové Skutče. "Byl jsem tam dva roky, Zbyněk Kusý tehdy nasadil laťku dost vysoko. Hráli jsme o špici," dodává.

Pak už dostala prostor trenérská práce. "Působil jsem v Pardubicích a vzpomínám na ty doby moc rád. S dorostem jsme byli třetí v republice, jenomže později jsem skončil. Věnoval jsem tomu spoustu času, brzy vstával, o víkendech jezdil na zápasy. To by nevadilo - dělal jsem to rád. Ale finanční podmínky tomu neodpovídaly, musel jsem hledat práci, aby bylo na živobytí," vysvětluje. Od té doby ho na pardubickém stadionu neuvidíte. Josef Slavík to neřekne přímo, ale zůstala v něm určitá hořkost.

Hokej, a především svůj klub, nicméně sleduje na dálku v televizi. Tedy - pokud má čas. "Pracuju pro společnost Synlab, dělám dopravce laboratorních služeb. Mezi nemocnicemi a odbornými pracovišti převážíme vzorky krve, baktérií a podobně." Společnost sídlí v Praze, kam někdejší hokejový bard pravidelně dojíží z Pardubic. "Není to nic hrozného, i když na silnicích strávím nějaký čas. Když mám pak o víkendu volno, dělám hlavně kolem baráčku. A odpočívám."

S manželkou vedli ke sportu i obě děti, syn také hrával hokej. "Talent nějaký podědil, ale potřeboval by víc vyrůst. Kdysi jsme si proti sobě zahráli okresní přebor," zmiňuje kuriózní soupeření nyní už dědeček vnuka Tomáše. Z hokejového dění se sice Josef Slavík vytratil, nicméně přehled má neustále. "Dneska je to raubířina, uspějí jen ti, co jsou na tom dobře fyzicky. Měl jsem radost, když Pardubice letos udělaly titul, některé kluky jsem kdysi trénoval. Třeba oba Koláře. Útočníka jsme přivedli z Boskovic, obránce je pardubickým odchovancem. Oba to dotáhli do reprezentace, moc jsem jim to přál," uzavírá.