Cíger vzpomíná na MS s Růžičkou, nyní ho baví výchova talentů. Jsou jako moje děti, říká

Patřil k elitním útočníkům federální a slovenské reprezentace, ve čtyřech klubech válel zámořskou NHL, na kontě má spoustu úspěchů jako hráč i trenér. Zdeno Cíger kdysi mezi elitu prorazil v Trenčíně, kam odchovanec Martina přišel na vojenskou službu. Ještě mu nebylo 20 let a už startoval na šampionátu dospělých. Později se zúčastnil dalších velkých akcí, ale na premiérové MS prý vzpomíná nejraději. "Hrál jsem tehdy s Vláďou Růžičkou, společně jsme nastupovali i v Dukle. Vláďa mi hodně pomohl, ten turnaj se nám povedl," vzpomíná.

Sedí v restauraci na stadionu v Pelhřimově, kam přijel na mezinárodní kemp Jozefa a Borise Čaplových. Na první pohled se nezměnil, i když s vrcholovou kariérou skončil už během ročníku 2005-06. Dvaačtyřicetiletý chlapík později trénoval Slovan Bratislava, byl také asistentem u slovenské reprezentace, ovšem nyní je u hokeje ve zcela jiné roli.

Bohatí nemají zaujetí, chudí zase příležitost

Zdeno Cíger se dal na práci s mládeží, vytvořil unikátní projekt na podporu malých nadějí z dětských domovů či sociálně slabších rodin, které by si jinak sportování ratolestí nemohly dovolit. I díky tomu se objevil na kempu v Pelhřimově. "Dostal jsem nabídku od Borise Čaply, měl jsem možnost pozvat do kempu své děti za výhodnějších podmínek. S Borisem máme na spoustu věcí podobný názor, rádi bychom spolupracovali i nadále," vykládá.

Zmíněný projekt zahájil loni. "Vedla mě k tomu klesající úroveň hokeje na Slovensku, uvědomoval jsem si, že řada talentů prostě nemá možnost hrát, jelikož rodičům chybějí prostředky na výstroj. Trošku mě k tomu podnítila i manželka. Má kamarádku, jejíž syn hokej hraje. Věděli jsme, jaké jsou s tím spojené problémy. Podařilo se nám domluvit s Poštovní bankou, jež podporuje vodní sporty, hledali jsme další zdroje příjmů, jelikož na podobnou akci jsou samozřejmě finance potřebné," vysvětluje.

Příprava začala loni, na podzim 2011 projekt odstartoval. "Spolupracoval jsem s médii, informace proběhly v televizi a v rádiích. Inzerovali jsme naši webovou stránku, kde se zájemci dozvěděli podrobnosti," zmiňuje, jakým způsobem dostal novinku do podvědomí veřejnosti. "Dělali jsme to v srpnu, což zpětně nevidím jako idální termín. Říkal jsem si: končí prázdniny, bude školní rok. Ale nebylo to úplně dobře. Přesto se děti ozvaly, brali jsme jich dvacet."

Původně přepokládal, že bude učit hokeji zájemce ve věku od osmi do deseti let. "Ale máme i malé kluky, kterým je pět. Těm nejstarším pak dvanáct nebo třináct," upozorňuje. Výběr našel azyl v bratislavské čtvrti Trnávka, kde Zdeno Cíger provozuje Hotel 21. V areálu je kluziště s umělým ledem, bývalý skvělý útočník hledal i jiná sportoviště, navíc spolupracuje s klubem Hoba Dúbravka. "Musíme zajistit návaznost. Když někoho hokej naučíme, a půjde mu to, potřebuje hrát v klubu," podotýká.

Při jeho povídání je na první pohled znát, jak ho nová role chytla. "Také jsem kdysi začínal. Samozřejmě je jiná doba, ale podle mě pořád platí, že hráči ze sociálně slabších rodin nebo z vesnic dají do hokeje víc než ti, kteří mají všeho dostatek. Slovenský i český hokej trpí úbytkem talentů. Děcka z bohatých rodin nemají zaujetí, z těch chudších zase příležitost a možnost. Rozhodl jsem se, že zkusím v tomto směru pomoci. Jednak slovenskému hokeji, jednak samotným hráčům. Když to někoho nebaví, dáme šanci jinému. Po roce se už někteří začínají projevovat, jednou to mohou dotáhnout daleko."

S hotelem končím, chci se věnovat jen mladým

Pro caparty je nejen trenérem, ale také mentorem. Človekem, jehož děti naprosto uznávají. "Manželka z toho někdy nemá radost, ale malí hráči jsou jako moje děti. Mnozí chodí k nám domů, i přespí, jsem jim stále nablízku. Strašně mě to s nimi baví. Začínali jsme tak, že jsme děti učili bruslit, ale po několika měsících jsme už poráželi výběry z Čech i Slovenska. Kluci vítězili nad soupeři, kteří se hokeji věnují mnohem déle. To byla pro mě odměna," říká pyšně.

Práce s partou mladých je teď pro Cígera číslem jedna. "Věnuju tomu všechen volný čas. Víkendy i svátky." Dlouho provozoval svůj hotel v Bratislavě, platí to sice stále, ale už jen dočasně. "Nechal jsem se do toho vtáhnout, chvíli to fungovalo, ale pak jsem se s partnery rozhádal. Budu končit, chci se věnovat jen mladým," líčí jasně. Trenérské ambice ovšem stále má. "Jsem člověk, kterého trenéřina chytla. Slovan mě potřeboval, šel jsem do toho, povedly se dva tituly."

Přiznává ovšem, že všehno nebylo podle představ. "Některé věci jsem si nemohl dělat, jak bych chtěl. Vadilo mi, když do hokeje moc mluvili ti, kteří ho nikdy nedělali. A mně se nechtělo dělat kompromisy," vysvětluje. Když prý v budoucnu přijde smysluplná nabídka, zase se vrátí. "Klidně bych šel i do Čech, s Borisem Čaplou se bavíme o určitých možnostech v Německu. Nechávám to otevřené. Jsem zvyklý dělat blesková rozhodnutí. Teď nemohu vědět, co bude za tři roky," usmívá se.

Hokej je pořád jeho život, myslí přitom i na věci, které by chlapík s tolika úspěchy řešit nemusel. "Udělali jsme si vlastní sklad výstroje," naznačuje například. "Přijde dítě, vyzkouší si, obleče. Nebo svleče. Lidé nám věci sami vozí, vždycky to přece fungovalo tak, že si mladší brali věci od starších." Sám to kdysi poznal. Zdeno hokejově vyrůstal v Martině, už tehdy sport miloval. "Musím se přiznat, že jsem kvůli tomu dost šidil školu. Utíkal jsem z ní, každou volnou chvilku jsem trávil na zimáku."

Jak vypůjčené brusle málem zastavily kariéru ve dvacítce...

Měl obrovské zaujetí, jež ho posuvalo výš a výš. "Ledaři si mě pamatovali. Hodinu musel být led volný, ale oni mě na něj jako jediného pouštěli. Piloval jsem základy, dělal střelbu. Tohle mi moc pomohlo." V kategorii osmnáctiletých se dostal na mistrovství Evropy, kde na jaře 1987 v sedmi utkáních nasbíral šest bodů. Ale jak sám vzpomíná, záhy mohlo být všechno jinak. Třeba i celá jeho kariéra.

"Byl jsem svůj. Doma i pak v NHL. Vždycky," konstatuje. "Po osmnáctkách jsem dostal první pozvánku do dvacítky, strašně jsem se těšil. Ale měl jsem tehdy špatné brusle, styděl jsem se za ně a půjčil si tedy raději jiné od kamaráda. Jenže ty byly o číslo menší. Vyjel jsem na první trénink, z něhož jsem musel předčasně odstoupit, brusle mě strašně tlačily. Trenér Uher si myslel, že mě to snad nebaví, snažil jsem se mu to vysvětlit. Ale on nadával a řekl, abych jel domů."

A Cíger to udělal. "Jsem už taková povaha. Naštěstí mě ale chytil asistent Stanislav Berger, kterému jsem všechno popsal a on zařídil, abych mohl zůstat. Kdyby nebylo jeho, možná bych si to do dvacítky nadobro zavřel." Ale nejspíš nikoli, na Slovensku se o talentu Cígera brzy dobře vědělo. Jaroslav Walter, tehdejší trenér Dukly, vzpomínal, jak ho mladičký útočník upoutal při utkání v Popradu. "Hned jsem dal pokyn, aby mi toho chlapce připravili k odvodu," usmíval se po letech zkušený trenérský bard.

Zdeno Cíger potvrzuje, že mu vojenská služba pomohla. "Když se chcete rozvíjet, potřebujete k tomu prostor. Současná extraliga nemá takovou kvalitu, ale hrát tehdy za Duklu něco znamenalo. Jen tak někdo se tam nedostal." V Trenčíně měl raketový start. Po skvělé sezoně 1988-89, kdy ve 43 utkáních nasbíral 33 bodů, byl najednou členem reprezentace dospělých. "Hodně mi pomohly dvacítky 1988, kde se mi dařilo. I další juniorské turnaje," říká.

Dělám spontánní rozhodnutí, Amerika mě nenaplňovala

Velkou roli sehrála skutečnost, že v klubu nastupoval vedle Vladimíra Růžičky - tehdy jasně nejlepšího centra v lize. "Výborně jsme si rozuměli. Vláďa mi hodně pomohl, na druhou stranu to s ním nebylo na ledě úplně jednoduché, protože nerad bránil. Já se ale přizpůsobil, myslím, že nám to spolu šlo. Navíc jsme naladěni na stejnou notu, tenkrát jsme spolu bydleli na pokoji, stali se z nás přátelé. Když se někde i s odstupem potkáme, vždycky si máme co říci."

Zatímco pozdější kapitán olympijských vítězů zamířil v roce 1989 do Litvínova a pak do NHL, Cíger zůstal v Trenčíně ještě rok. A pak také zvedl kotvy. Za Atlantikem strávil pět sezon: v New Jersey a Edmontonu. Na NHL prý přitom jako dospívající junior nepomýšlel. "Byl jsem spíš opačný případ, moc se mi líbilo na Slovensku. Když pak po revoluci přišla šance, šel jsem tam, abych si NHL zkusil. A abych si také něco vydělal," konstatuje upřímně.

Život za mořem mu k srdci nikdy nepřirostl. "Amerika mě nenaplňovala, byl jsem tam jen kvůli hokeji." Z obou štací raději vzpomíná na Edmonton, kde v roce 1996 dostal zajímavý návrh nové smlouvy. Po sezoně, kdy 78 utkáních nasbíral parádních 70 bodů. Jenže slovenský reprezentant se nečekaně rozhodl pro návrat do vlasti. "Jsem zvyklý dělat spontánní rozhodnutí. Jak jsem řekl, v zámoří to nebylo podle mého gusta, chtěl jsem domů. Věděl o tom nebohý Dušan Pašek, jenž mě přesvědčil k návratu."

Cíger oblékl dres Slovanu, v ročníku 2001-02 sice ještě jednou vyrazil do NHL, nastupoval za New York Rangers a Tampu Bay, ale pak už NHL zamával definitivně. Mnozí měli jeho loučení v Edmontonu za předčasné, od ale odmítá, že by tohoto kroku litoval. Takhle byl k dispozici slovenské reprezentaci, s níž startoval na pěti šampionátech a na olympiádě v Naganu. "Zážitků byla spousta, pokud mám ovšem vybrat jeden nejhezčí turnaj, byla by to moje premiéra na MS 1989. Hráli jsme s Růžou a Vladimírem Svítkem, dařilo se. Navíc šampionát probíhal v nově otevřené hale Globen, bylo to krásné."

Od té doby uteklo už hodně vody. Cíger se na MS vrátil v roce 2007, kde byl u slovenského výběru asistentem trenéra Šuplera. Poslední dobou ale vrcholový hokej sleduje z povzdálí. "Loni se hrálo mistrovství světa v Bratislavě, jenže v hledišti jsem viděl jediný zápas. U dětí mám spoustu práce, chodí do školy, tréninky bývají odpoledne a navečer. Ani na ligu skoro nedostanu, není čas. To si raději večer v klidu pustím televizi," uzavírá.